Stojím v obchodě s mobilními telefony a pohledná brazilská dívka na mě chrlí změť slabik v portugalštině. Posledních 15 minut se snaží zprovoznit můj mobilní telefon. Podle všeho je v Brazílii s nákupem nového telefonu spojena spousta byrokracie, jejíž detaily pro mě zatím zůstávají tajemstvím. Prodavači nemluví anglicky. Jsem docela frustrovaný. Už asi po dvanácté odpovídám nao entendo, což znamená nerozumím. Jediná portugalská fráze, kterou jsem se zatím naučil.
Nesmělý úsměv, kterým mě obdarovala, když jsem to řekl poprvé, podruhé a potřetí, se pomalu proměnil ve výraz bolestné netrpělivosti. Pak podmračeně pohlédne nejdřív na mě, pak na telefon a nakonec s povzdechem něco naškrábe na samolepicí papírek, podá mi ho spolu s mým nefunkčním telefonem a naviguje mě do jiného obchodního domu. Musí mi instrukce zopakovat třikrát, než je pochopím. Už je to čtvrtý obchod s mobily, kam mě poslali. Podle všeho je v Brazílii s nákupem nového telefonu spojena spousta byrokracie, jejíž detaily pro mě zatím zůstávají tajemstvím. A protože nikdo z prodavačů neuměl anglicky, nakonec všem došla trpělivost, zlomili nade mnou hůl a poslali mě do dalšího obchodu způsobovat bolesti hlavy někomu jinému.
Celá akce trvá už téměř tři hodiny a pořád není u konce. Noční můra s telefonem z obchoďáku pokračuje.
Ačkoli abych byl upřímný, mohla to být asi jen hodina a půl, kdybych neusnul v brazilském obchodě Claro, zatímco jsem čekal, až pracovník servisu vyvolá mé číslo. Probudil jsem se asi po 45 minutách a zjistil, že už odbavili asi deset lidí, kteří čekali ve frontě za mnou. Snažil jsem se přesvědčit jednoho z pracovníků, aby mě vzal jako dalšího, protože už jsem tam čekal přes hodinu, jenže moje přesvědčovací dovednosti v portugalštině nebyly dvakrát účinné. Jelikož jsem neuměl ani slovo portugalsky, byla šance, že vyvoláním scény dosáhnu svého, prakticky nulová. Takže jsem si vzal nové číslo a posadil se zpátky na zadek. Tentokrát jsem se přinutil následujících 30 minut neusnout a trpělivě vyčkávat, až mě zase zavolají.
Toho dne jsem svůj problém s mobilem nevyřešil. Nakonec jsem v obchoďáku narazil na staršího pána, který mluvil anglicky a byl natolik laskav, že šel se mnou a pomohl mi přetlumočit, co jsem měl na srdci. Ukázalo se, že k aktivaci mobilního telefonu zakoupeného v Brazílii potřebujete jakési identifikační číslo, ekvivalent čísla sociálního zabezpečení potřebného k nákupu mobilního telefonu ve Spojených státech. Musíte si projít formálním schvalovacím procesem, a pokud jste cizinec a nepracujete pro jednu z brazilských společností, jste namydlení (ledaže byste měli kamaráda, který by šel s vámi a zaregistroval telefon na své jméno). Jak je asi zřejmé, tehdy jsem při ruce mnoho brazilských přátel neměl. Uplynuly téměř 4 hodiny a já …
Po dalších čtyřech hodinách jsem opouštěl obchodní centrum s nepoužitelným telefonem, za který jsem zaplatil spoustu peněz. Aby toho nebylo málo, cestou do hotelu jsem se ztratil.
Tak vypadal můj první den v Sao Paulu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem takový den zažil naposledy. Podobné věci se sice nestávaly pravidelně, ale dostatečně často na to, abych si začal zvykat na kypící frustraci, rozpačité pocity, duševní vyčerpání a izolaci, před kterými nebylo úniku.
Život na cestě
Představa takzvaného digitálního nomádství je stále velice lákavá. Život na cestě a bez závazků je pro mnohé snem. Jenže stejně jako s každým jiným životním stylem se i s tímto pojí jisté výhody a nevýhody. Není to procházka růžovým sadem. Abyste něco získali, musíte něco jiného obětovat. Nebojte, nechystám se věnovat každému náročnějšímu momentu, který jsem na svých cestách zažil. Dobrých dní bylo vždy o poznání více než těch špatných. Nevzal bych zpátky jediné rozhodnutí, které jsem kdy učinil.
Přesto bych rád vykreslil reálný obraz toho, co tento životní styl obnáší, se všemi svými příjemnými i nepříjemnými aspekty. Mimoto hodlám předložit hypotézu, že možná největší rozdíl mezi nomádským a konvenčním životním stylem spočívá jednoduše v daleko větší intenzitě pozitivních, ale i negativních zážitků.
Protože tohle vám žádný propagátor nomádství nikdy neřekne: tentýž den po debaklu s telefonem a poté, co jsem se po setmění konečně dobelhal do svého hotelového pokoje, jsem byl naprosto sám. Bez televize, internetového připojení nebo filmů, na které bych se mohl podívat. Bez přátel. Neměl jsem co na práci, a proto jsem po zbytek večera jen tak ležel v posteli. Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný a cítil se mizerně.
Každý tu a tam zažijeme špatný den, na tom není nic neobvyklého. Každý také máme své vlastní strategie, jak se s nimi vypořádat. Někdy zavoláme kamarádům a svěříme se jim se svými strastmi, možná s nimi nakonec zajdeme na pivo. Nebo zavoláme mámě, abychom od ní slyšeli, že všechno bude zase dobré. Jindy si pustíme film se svou drahou polovičkou a na pár hodin zapomeneme na všechny své problémy, případně si odskočíme zacvičit do posilovny.
Žijete‑li ovšem jako digitální nomád, nezřídka nemůžete zavolat rodičům a vyslechnout si jejich slova útěchy, nemáte po ruce kamarády, se kterými byste zašli na pivo, ani nikoho, ke komu byste se mohli přitulit a podívat se společně na film. Často jste ponecháni svému utrpení napospas, aniž byste se měli čím rozptýlit. A to není vůbec snadné.
Radost z maličkostí
Přesto vás to nakonec posílí. Začnete se více soustředit na to, co je podstatné. Když překonáte všechny obtíže, život se zdá být mnohem snadnější. V kontrastu s chvílemi, kdy jste dole a cítíte se osaměle, navíc všechny radostné okamžiky daleko více vyniknou. Popravdě právě ostrý kontrast mezi radostnými a neradostnými momenty mě přiměl předefinovat, co pro mě znamená opravdové štěstí.
Jedny z mých nejradostnějších vzpomínek na loňský rok se vracejí k okamžikům, kdy jsem si jen tak vyšel s kamarády na pivo. Nic víc, nic míň. Přitom jsem paradoxně totéž dělal celé roky předtím, než jsem začal cestovat, a nepovažoval to za nic zvláštního.
Extrémně radostné okamžiky a novost spojené s cestováním mají za následek to, že dříve „vzrušující” aktivity najednou působí bezvýznamně. Naopak díky prožitku okamžiků, kdy jste dole, izolovaní a plní frustrace, pak mnoho „běžných“ věcí působí smysluplně a vnímáte je pozitivněji.
Přehlídku oslavující Den nezávislosti prožíváte podstatně jinak, pokud jste předtím byli dvakrát na karnevalu v Riu a jednou zůstali vzhůru tři noci na party v Ibize. Napovím vám – po čase to začne být pěkná nuda.
Výlet na pláž doma v Americe zní hloupě ve srovnání s tím, když žijete v Thajsku přímo na pláži nebo se učíte surfovat na Bali. Váš předchozí život vám v mnoha ohledech začne připadat nudný.
Na druhou stranu temné časy protkané samotou, splínem, frustrací a izolací staví rutinní události, které běžně zažíváme a bereme je za samozřejmé, do jiného světla. Začnou nabírat na důležitosti.
Minulý rok se mi udělalo strašně špatně na indickém venkově, snad posledním místě na zemi, kde byste chtěli onemocnět. Měl jsem vysokou horečku, zimnici a bolesti hlavy, při kterých jsem měl pocit, jako by mi někdo uvnitř lebky vrtal sbíječkou. Kolem desáté večer mi došla pitná voda a jediný obchod ve městě už měl zavřeno. Celou noc jsem jen ležel v posteli, protože jsem kvůli horečce a pocení nemohl usnout. Neměl jsem při ruce žádné léky. Byl jsem dehydratovaný a sužovala mě neuvěřitelná žízeň. Aby to bylo ještě zajímavější, v jednu chvíli mi do pokoje vlétl roj několika stovek hlasitě bzučících brouků, kteří hned začali lézt po zdech a někteří z nich i po mně.
Po takovém zážitku chutná mámina sváteční večeře o poznání lépe.
A to je myslím pravou podstatou toho, co s vámi udělají extrémní výkyvy prožitků: začnete přikládat daleko větší hodnotu prostým a autentickým momentům, zatímco ty povrchnější ztrácejí na hodnotě. Rozbalování vánočních dárků už mě teď nijak zvlášť netěší, stejně tak už si tolik neužívám ohňostroje na Den nezávislosti nebo oslavy nového roku. Zažil jsem větší oslavy, viděl jsem krásnější místa a vlastním všechno, co jsem kdy chtěl. Na rozdíl od dřívějška ale dokážu ocenit každý den strávený s lidmi, kteří pro mě hodně znamenají. Užívám si, když si s nimi můžu dát pivo na verandě. Podívat se společně na basket. Jít k nim grilovat nebo společně oslavit narozeniny. Na takové akce se těším i několik dní nebo týdnů předem. A tak by to snad mělo být.
Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka
