Domov stojí ve středu lidského bytí. Představuje nejdůležitější kvalitu, jakkoli se to může zdát přehnané. Domov nás provází všude. I ve chvíli, když už domov u mámy a táty nemáme. Domov je záchrana. Místo, kde pociťujeme opravdové přijetí. Nemusíme si na nic hrát, své role a masky necháváme v předsíni. Správnost nás doma nedusí. Jsme zkrátka doma.
V mnohém může být domov také tajemstvím. Nemusí se zrovna jednat o příchod Ježíška, jsou jiné oblasti, na kterých leží háv nevědění – ať už záměrně, když někdo sdílet nechce, nebo nezáměrně, například z ostychu nebo proto, že dané věci nepřisuzujeme důležitost. Takové tajemství může připomínat posvátný oheň. Jestliže se příliš přiblížíme, odhalíme, tak se spálíme. Když zůstaneme příliš vzdáleni, zmrzneme.
Nesnáz v souvislosti s domovem přichází ve chvíli, kdy se přestáváme orientovat v místě, kde žijeme. Začínají nás trápit vnitřní konflikty: chceme objevovat, zakoušet a cestovat, zároveň toužíme po stabilitě a teplém krbu, kam bychom se mohli vracet. Na jedné straně můžeme cítit tlak k rozvoji, na druhou stranu tlak k vlastnictví domova, aby naše jméno nebylo napsáno pouze na nájemní smlouvě, ale také na katastru.
Podstata současného světa nás nutí k pohybu. V globálním měřítku se často jedná o pohyb vynucený v důsledku války, klimatické změny nebo chudoby. Pro mnohé jde o pohyb záměrný: za možnostmi, prací nebo rozvojem. Třeba dojíždění do školy nebo stěhování za město, když je bydlení finančně nedostupné.
Někteří se pohybují, aniž by si uvědomovali dopady takové změny. Nabízím pár příkladů terapeutické praxe ztrácení, hledání, kotvení a nacházení.
Lidé na cestě
Marcela se narodila na Slovensku. Studium na prestižním gymnáziu doplňovala sportem, ve kterém vynikala. Následovalo studium v Brně, jelikož obor na Slovensku nedosahoval takové kvality, poté roční studium v Anglii. V současnosti působí v Praze, na Slovensko dojíždí za rodinou. Z praktických důvodů si v Praze koupila byt, který splácí hypotékou. Jistě, byt se dá prodat… Je to však závazek.
Když se zamýšlí nad tím, kam patří, kde se cítí doma, kam by chtěla směřovat, přestává se orientovat. Byznysová jasnost podobně jako skalpelová ostrost úsudku se o otázky budoucnosti otupují. Kde chci být? Kde je mé místo? Kde chci budovat svůj život? Podobné otázky přináší do terapie. Domov se stává dějištěm vnitřních i vnějších konfliktů.
Poslušná dcera by chtěla trávit co nejvíce času s rodiči, být jim oporou. Samozřejmě si také při každé návštěvě vyslechne výčitku: „Neviděli jsme tě ani nepamatuju. Slib, že příště přijedeš dřív.“ Kariérně orientovaná žena si však představuje svůj současný úděl v rozvíjení pracovních vztahů, budování klientské sítě. Ráda by dokázala, že rozvod s českým manželem ustojí, že na svých kořenech nezávisí, že si poradí. Samozřejmě v mezičase oslabují a chřadnou vztahy na Slovensku – sejde z očí, sejde z mysli.
Jedná se zde o podporu v zátěžové situaci, o osamělost, o prázdno spjaté s budoucností, o pocit, že nevím, kam patřím, nebo o rozplynutý domov s mizejícími konturami? Ustupuje prožívaný konflikt v některých chvílích do pozadí, stává se potlačeným? Nebo se pak do konfliktu dostávají „pouze“ naše vztahy, hodnoty, zájmy, role? Jaké zažité představy máme s domovem spojené?
Anna pochází z rozpadlé rodiny, otec byl alkoholik. Zažívala domácí násilí. Matka se o ni nedokázala odpovídajícím způsobem postarat. Po rozvodu partnery střídala s frekvencí, nad kterou se Anně i dnes tají dech. Podstatnou část dospívání obstarali prarodiče, kteří však náhle zemřeli. Ztráta pevné půdy pod nohama, bezpečí a hranic ji svádí na scestí návykových látek, anorexie a vyhýbavosti ve vztazích. Jediné opěrné místo ztělesňuje práce.
Lze však práci nazývat domovem? V některých případech nejspíš ano, nikoliv však u Anny, pro kterou je práce prostředkem k divokým večírkům. Často se spolu v terapii bavíme o sebehodnotě. Ta nesouvisí jen s péčí o sebe, ale také s bezpečím, které si vytvářím – anebo chaosem a hazardem, do nichž se uvrhuji. Obrazně by se to dalo vyjádřit slovy: Jaký pořádek v bytě mám, jaké „teplo domova“ si vytvářím, tak žiju.
Robert už nějaký čas pobývá v zahraničí. K online formě terapií se uchýlil v důsledku covidových omezení, ale také z prožívaného stesku po domově. V místě, kde žije, nenašel žádného terapeuta, který by hovořil jeho jazykem. Terapie se stává jedním z mála kontaktů spojujících jej s domovinou. Bojí se, že by o ni mohl přijít. Přišel by tak o kus sebe, svého domova v sobě.
Robert není digitálním nomádem ani studentem na výměnném pobytu. Do zahraničí se dostal v rámci dvouletého kontraktu s firmou. Kvůli finančním potížím mu při vypršení lhůty sdělili, že ve firmě může setrvat pouze v daném místě, protože se česká pobočka zavírá. Z otřesné zprávy se těžko vzpamatovává. Do rozbořeného sebevědomí dorazil přímý zásah. Tak, že ve známé hře by se hlásilo Potopena! a bylo by třeba na pomoc přivolat zdravotnický systém. Robert se obává, že by po návratu do Čech zůstal bez práce. Cílem se stává cesta domů.
Aby duše mohla dohnat tělo
Domov netvoří pouze čtyři stěny, ale také cesty, po kterých každý den kráčíme, zvyky a jistoty, ke kterým přináležíme. Představa i žitá zkušenost domova se proměňuje – nejen v čase, ale také v různých kontextech. Domov se nám vrývá pod kůži. Otřesům, násilí a změnám v našem okolí se nelze ubránit ani vyhnout. Proces, který se děje, formuje náš domov.
Podobně cesta terapie proměňuje. Při odkrývání dřívějších nánosů se otřásáme i v terapii, snad většinou bezpečně. Vybíráme společně zákruty přítomnosti a všeho, co se do ní vkrádá. Krok sun krok jdeme. Vztahujeme se k sobě. Zalézáme si do společného. Zažíváme vztah, i když neviditelný, nehmatatelný, ale pociťovaný, prožívaný.
Na domov ze stěn a z místa se spoléháme, že ho známe, že se v něm vyznáme, že víme. V terapii se spoléháme na terapeuta či terapeutku. Je tam. Víme. Vyznáme se v terapeutovně. Možná se nevyznáme v procesu, v sobě, ale ve vztahu víme, že tam někdo je a bude, i když budeme plakat, vztekat se, řvát. Jako doma.
Terapie a terapeutický vztah tak mohou být odpovědí na jakousi nedobrovolnost, přechodnost, nejasnost či tekutost dnešní doby. Příliš mnoho pohybu a změn se ukazuje stejně ošidně jako silně usazený život bez vývoje. Pokud se zcela zakonzervujeme, zkostnatíme. Rozpohybování ze stavu statičnosti může být ohrožující.
Podobně až příliš velká neposednost a dynamičnost může být na jednu stranu vzrušující a na druhou stranu nás svazovat. Kdybychom chtěli zpomalit, zpracovat a integrovat své prožitky, hrozilo by, že se nám zastaví srdce a zemřeme. Prožívání nestíhá doběhnout tělo. Absence domova může být vlastním tématem nebo „jen“ okolností, která přitěžuje naší prožívané nejistotě.
Domov znamená bezpečí, díky kterému lze vykročit do neznáma. Domů se lze vrátit a zase vyrazit na cestu: expediční, poznávací, zábavnou, milostnou. Domov koření v nás samých, pěstuje se a kultivuje. Svatý Augustin zmiňuje, že „člověk je tím, po čem touží“. Toužení vychází z domova.
Proto mnohdy dospělí vzešlí z neúplných rodin tíhnou k návykovým látkám, aby zalepili, zaplnili, zapili prázdnotu. Domov tedy není pouze důsledkem prostorových komponent. Výplň, vztah, vřelost, důvěra, hřejivost nás zahalují do deky naděje na budoucnost. Podobnou naději na dobrou nebo dost dobrou budoucnost nacházíme také v terapii, našem vztahovém domově.
