Všichni máme strach, jestli zvládneme něco nového s nejistým výsledkem. Každý by se občas nejradši schoulil do klubíčka a nic neřešil. Tak čím se liší dospělí od nedospělých a proč se vyplatí o vstup do řad dospělých usilovat?
- „Já vím, že mi je třicet. Ale že bych si připadala dospělá...“
- „V práci mi řekli, že mě povýší a povedu tým. Jenže místo abych měla radost, mám strašný strach, že to pokazím.“
- „Když nevím, které šaty si koupit, píšu kamarádce. Proč za mě takhle nemůže někdo rozhodovat o všem?“
- „Už na to mám věk, ale mám strach mít dítě. Co když to nezvládnu? Vždyť se neumím postarat pomalu ani o sebe!“
Z hlediska zákona dospíváme v osmnácti letech. Ve spoustě lidí to v osmnácti vzbudí drobnou paniku – takže teď už mám vědět, co chci od života a jak ho vůbec žít? Psycholog Jeffrey Arnett naštěstí v roce 2000 přišel s konceptem emerging adulthood neboli vynořující se dospělost. Je to vývojové období popisující věk zhruba 18–25 let (někteří pozdější autoři horní hranici posouvají třeba až na 27 nebo dokonce 29 let věku), kdy je mladý člověk v některých ohledech už dospělý, často žije mimo rodné hnízdo a dělá vlastní rozhodnutí – ale v mnohém jiném stále teprve dospívá.
Tím, co dělá rozdíl mezi dospívajícím a dospělým, přitom paradoxně nejsou životní milníky jako třeba svatba nebo rodičovství, ale spíš osobnostní charakteristiky jako třeba: Jsem schopný dělat nezávislá rozhodnutí a vnímat zodpovědnost sám za sebe?
