Začínáte číst druhý doprovodný článek k tématu sexuálního zneužití v dětství, ke kterému podává pravidelné svědectví na stránkách Psychologie.cz moje klientka Kira. V předchozím článku jsem se věnovala projevům traumatu v čase, zvláštní pozornost jsem věnovala bezprostřední reakci „zamrznutí“ a souvisejícím procesům v mozku. Nyní se zaměřím na fyziologii a nastíním, proč je důležité pracovat při zotavování se z traumatu s tělem.
Co se stalo, nelze odestát. Sexuální zneužití nebo jinou příšernou událost nelze „vyléčit“. Co ale lze ovlivnit, jsou otisky traumatu na těle, v mysli a v duši. Peter A. Levine tvrdí, že zotavení z traumatu je proces primárně biologický s častými psychickými důsledky, obzvlášť pokud trauma souviselo se zklamáním ze strany osob, jež nás měly chránit.
V souhrnu lze říct, že trauma vzniká, když reakce znehybnění zůstane nerozřešena, tedy když návrat do normálního života není možný a reakce znehybnění se chronicky propojí se strachem a dalšími silně negativními emocemi, jako je hrůza, odpor a bezmoc.
Strach plodí paralýzu a strach z pocitu paralýzy plodí další strach a ještě hlubší paralýzu. Z normální časově ohraničené adaptivní reakce se tak stává reakce chronická a maladaptivní, zpětnovazebná smyčka se uzavírá.
