Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Kdo bude uklízet?

Máme rovnoprávnost, tak všechno hezky napůl! Povím vám, proč jsem tenhle „spravedlivý“ model opustila.

Radka Gottwaldová

Radka Gottwaldová

26. 1. 2017

Často se setkávám s tím, že partneři ve vztahu řeší problémy ohledně úklidu. Kdo by měl vynášet koš, kdo umývat nádobí, případně je vyskládávat z myčky, kdo pere a věší prádlo nebo kdo by měl doma vytírat. Ženy si často stěžují, že muži dělají domácí práce nedostatečně, nedobře, a tím to vlastně nechávají na nich.

Sama pocházím z domácnosti, kde uklízela především máma. Na druhou stranu to byla víceméně její chyba, protože kdykoli něco udělal táta, nebyla s tím spokojená. Tudíž to nakonec končilo obligátním „tak si to udělej sama“.

Já jsem vždy měla na partnerství docela emancipovaný náhled. Vařit moc neumím, a tak jsem buď nevařila skoro vůbec, nebo jsme se třeba s přítelem střídali po týdnu – jeden týden vařil on, další já. Nakonec máme rovnost.

S uklízením to bylo podobné. Buď jsme to měli nějak rozdělené, nebo jsem schválně nechávala věci v nepořádku do té doby, dokud si nevšiml partner. Musím uznat, že si většinou nevšiml ani po velmi dlouhé době. „Ale já přeci nejsem uklízečka, abych někomu doma pořád uklízela, když on nehne prstem,“ říkala jsem si.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Když nás čekal větší úklid například o víkendu, většinou to bylo stresující. Jemu se zrovna nechtělo, já jsem byla naštvaná, že to nechává na mně. On ostentativně dělal něco jiného.

Domácí práce bez stresu

Včera jsem seděla s kamarádem na kávě a dostali s k tomu, jak to kdo má s uklízením. On mi říkal, že trvá na tom, aby to bylo spravedlivé, a že já bych měla taky. Úplně jsem si vzpomněla na dřívější vztahy, kdy jsem opravdu měla za to, že by to mělo být spravedlivé. Aby mě někdo náhodou nevyužíval, aby chlap doma jen nepolehával na gauči, ale taky se staral, jestli je uklizeno, že jo!, usmála jsem se.

Teď to mám totiž úplně jinak. A podle mě daleko lépe, bez stresu, bez hádek, bez pocitu, že mě někdo využívá nebo že by to mělo být spravedlivé. Jdu a uklidím. Po muži nic nechci, a když ano, prostě mu řeknu – buď se mu to chce udělat, nebo ne.

Jak jsem k tomuhle dost neemancipovanému modelu přišla? Když jsem se rozešla se současným přítelem, odstěhovala jsem se do bytu k cizímu muži – spolubydlícímu. Nic mezi námi nebylo, pouze jsme sdíleli byt.

Automaticky jsem usoudila, že on jako muž příliš nevidí nepořádek, neví, že se má koupelna umývat každý víkend, že je prach na parapetu, že je dobré dvakrát týdně vytřít zem. Zvládal koše, u těch poznal, že jsou plné a je třeba je vynést. Když jsem umývala nádobí, umyla jsem někdy i jeho, moc nádobí jsme stejně neměli. Někdy si je umyl sám. Vůbec jsme neměli problém s tím, co kdo dělá.

Asi po půl roce jsem si všimla, že koupelnu umývám výhradně já, tak jsem to spolubydlícímu citlivě naznačila. Naznal, že je to tak. Chtěl, abych vytvořila nějaký plán, kdo to kdy bude umývat, já to ale neudělala. Nakonec mi vlastně bylo jedno, jestli to někdy udělá, nebo ne.

Každý umí to svoje

Teď bydlím opět u svého partnera a začala jsem k našemu soužití přistupovat stejně, jako by to byl cizí spolubydlící. Prostě chci, aby se mu se mnou bydlelo co nejlíp, a předpokládám, že on jako muž nevidí, že je třeba utřít prach na skříni. Když chci, aby vynesl koš, postavím jej ke dveřím.

Musím říct, že jsem někdy až mile překvapena, když si všimne, že není umyté nádobí a jde je umýt. Když je potřeba, udělá velký úklid o víkendu – řeknu mu o to. Muž se ujme vysavače (jak jsem si všimla, pro většinu mužů bezpečný a dostatečně chlapský uklízecí prostředek).

Neříkám mu, co má přesně udělat, ani že to neudělal pořádně. Když zapomene utřít po mytí nádobí pult, jdu a utřu to já. On to prostě nevidí. A podle mě moc nemá cenu jej v jeho třiceti letech učit uklízet. Raději ho nechám hrát si s mým telefonem a instalovat tam všechny možné aplikace, které potřebuju, než jej učit něco, co ho nejspíš nezajímá a zajímat nebude.

Když jsem tohle popsala mému kamarádovi, zhrozil se – co budu dělat za pět let, to z toho budu nešťastná, protože jak si to nastavím teď, tak to pak bude celý život. S tím já naprosto souhlasím. Ale poprvé v životě mě domácí práce naprosto nestresují.

Využívejte celý web.

Předplatné

Dělám je já, s nikým se o nich nehádám, po nikom nic nechci a žije se mi krásně. Můj muž se cítí opečovávaný a já ho nemusím buzerovat nebo řešit, že něco neudělal pořádně. Pokud to tak tedy bude i za pět let, pořád to bude stokrát lepší, než když jsem se s někým každý víkend pohádala, jak má vypadat uklizený byt.

A co na to feministka uvnitř mne? Je jí to jedno. Přijde mi zábavné, že jsem si kdy myslela, že to, zda muž doma uklízí a kolik toho udělá, něco vypovídá o rovnoprávnosti nebo emancipaci.

Naopak si myslím, že když to nepotřebuju řešit a nevadí mi, že umývám nádobí častěji než můj muž, je to daleko víc emancipované než o tom každý den diskutovat nebo nechávat demonstrativně doma nepořádek. On zas jednou spraví záchod (ehm, zavolá instalatéra), až to bude potřeba.

Diskuse 0