Slušné dítě je během dospívání natolik hnusné, aby umožnilo rodičům se citově odpoutat a nechat potomka dospět.

Neskutečně prudí. Vůbec nemluví, v lepším případě vás obdaří komentářem „hm“, „nevím“, „to neřeš“ nebo „v pohodě…“. Když pak ale spustí, začnete litovat, že jste se vůbec do komunikace pouštěli. „Tomu nerozumíš“, „mami, ty jsi úplně mimo“, „a proč, jako…?“, „ty LŽEŠ!!!!“, případně k dokonalosti vybroušené „nejsem motivovaný“ či „klídek“ a „dýchej, tati, dýchej“.

Snědí, na co přijdou, nebo nejedí vůbec, na plnění požadavků rodičů či učitelů mají dost času („…za chvíli…“), odmítají navštěvovat kdysi oblíbené kroužky keramiky a ping‑pongu a trávit víkendy s rodiči na výletě.

Hodiny řeší, jak vypadají. Hodiny sní. Svůj čurbes už nemají jen ve svém pokojíku, ale expandují do všech dalších částí obydlí a zanechávají své stopy jako neklamné známky toho, že i zde je jejich teritorium.

Buď sedí u počítače, nebo jsou „venku“ (= pravděpodobně zevlují neznámo kde, neznámo s kým). Je čím dál těžší udržet s nimi kontakt, o čemkoliv se rozumně bavit, přimět je, aby nás aspoň v tom zásadním poslouchali, aby nás vnímali.

Mladý člověk potřebuje ve finále zjistit, že to, jak vnímá sám sebe, alespoň zhruba odpovídá tomu, jak jej vnímají druzí. Nelehký úkol, vyžadující v podstatě revoluci.

Jako rodiče jsme někdy bezradní, často naštvaní, občas na pokraji kolapsu. A nejhorší na tom je, že JE TO V POŘÁDKU, což ještě ke všemu tak nějak tušíme. Takže nám fakt nezbývá, než “dýchat, dýchat“ a hlavně to přežít.

Co se to děje?

Dospívání (puberta a adolescence) je přechodné období mezi dětstvím a dospělostí, náročné jak pro jedince samotného, tak pro jeho okolí. Dochází k bouřlivým změnám ve všech oblastech. Tělesné a mentální zrání vytváří předpoklady pro vyřešení základního vývojového úkolu – dosažení sjednocené identity vlastní osobnosti.

Podívejme se spolu s klasikem vývojové psychologie E. Eriksonem na dospívání jako krizové období, ve kterém jedinec řeší rozpor mezi nalezením vlastní identity na jedné straně a zmatením rolí na straně druhé. Mladý člověk potřebuje ve finále zjistit, že to, jak vnímá sám sebe, alespoň zhruba odpovídá tomu, jak jej vnímají druzí. Nelehký úkol, vyžadující v podstatě revoluci.

Způsob myšlení je v dospívání jiný, obohacený především o schopnost abstrakce a hypotetického zvažování. Úvahy jsou pohotové, flexibilní, nezatížené zkušeností. Paměť funguje excelentně.

Vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a jasné, je najednou jinak. Tělo začíná vypadat a fungovat jako dospělé (téměř – rychlý růst způsobuje dočasné potíže s koordinací; to že pubescent občas do něčeho vrazí, opravdu nedělá naschvál). Dochází k uvědomění si vlastní sexuality a s tím spojeným radostem i trápením.

Také způsob myšlení je jiný, obohacený především o schopnost abstrakce a hypotetického zvažování. Úvahy jsou pohotové, flexibilní, nezatížené zkušeností a paměť funguje excelentně (samozřejmě, s výjimkou uložených povinností).

Už nestačí poznávat svět okolo, je potřeba řádně prozkoumat vlastní osobnost a vytvářet si postupně nové sebepojetí dospělého, nezávislého člověka.

Hledání sebe sama

Dospívající se potřebuje vymezit a emocionálně oddělit od rodičů, aby mohl svobodně prozkoumat to, jaký je a o co mu v životě jde. Intenzivně rozvíjí vztahy ve vrstevnické skupině. Infantilní závislost na rodičích je postupně nahrazována zralejším a vyrovnanějším citovým vztahem. To se někdy neobejde bez agrese.

Neberte si to osobně. Pubescent neútočí na rodičovskou autoritu proto, aby ji zlikvidoval. Jen trénuje vlastní schopnost se prosadit na lidech, kteří jsou pro něj bezpeční, kterým v zásadě důvěřuje

Je potřeba zbavit se omezující vazby na rodičích a rozhodovat se podle svého. Podrobit důkladné inventuře dosavadní postoje a hodnoty, což může vypadat jako absolutní negace všeho, co do té doby platilo. Nekonečné diskuse a polemiky s autoritami jsou důležité pro potvrzení si vlastních schopností. Vzpomínáte na „noky“ z českého filmu Pelíšky?

Během takového generálního úklidu v duši je dospívající člověk zranitelný, jeho emoční reakce bývají proměnlivé a méně přiměřené. Zjištění, že rodiče nejsou tak moudří, bezchybní a všemocní, jak se jevili dřív, může přinášet zklamání i vztek. Naše zlatíčka si pak pomáhají k uvolnění sarkastickými hláškami a dalšími líbeznostmi. Dohánějí své rodiče k šílenství a groteskním reakcím, jež koneckonců potvrzují, že matka s otcem jsou už opravdu mimo a je na čase řídit se vlastní hlavou a srdcem.

Mise: Přežít!

Neberte si to osobně. Pubescent neútočí na rodičovskou autoritu proto, aby ji zlikvidoval. Jen trénuje vlastní schopnost se prosadit na lidech, kteří jsou pro něj bezpeční, kterým v zásadě důvěřuje, a dosahuje potřebného pocitu jistoty, že se jim může vyrovnat. Říká se také, že slušné dítě je během dospívání natolik hnusné, aby umožnilo rodičům se citově odpoutat a nechat potomka dospět. Odpoutávání se dospívajícího od rodiny neznamená zrušení vztahu, ale jeho proměnu.

Úkolem rodičů v tomto období je akceptovat změnu a přijmout vůči potomkům symetričtější roli. Dopřejme jim naše naštvání raději dřív, než nám ta povážlivě naběhlá žilka na spánku opravdu praskne. A když se uklidníme, bavme se jejich důvtipem a buďme pyšní, s jakou vervou se nám emancipují.

Děkuji čtenářům psychologie.cz za inspiraci ve facebookové ankentě TOP10 nejpříšernějších puberťáckých provokací. Přidáte v diskusi další?

• “Nevim…”
• “Zkroť svou klimakteriální hysterii…“
• “Tomu ty nerozumíš.”
• “Tati, to neřeš, buď dobrej…"
• Nechat si nadávat na schodech, stát výš a mít pubertální výraz.
• Na otázku typu „Jak se ti teď daří ve škole?“ odpovědět: „Existuju.“
• “Nejsem motivovaný.”
• “A proč?”
• “Dejchej, tati, dejchej.”
• “Jakou jste si mě udělali, takovou mě máte.”
• “Klídek!”