25. 5. 2021
„Proč na mě zase skáče tohle? Myslela jsem, že to už mám dávno vyřešené!“ Lidi, kteří nastoupí do terapie nebo se jiným způsobem pustí do práce na sobě, tuhle větu nejspíš znají. Rozpoznáme, kde leží naše bolavá místa. Pochopíme, kde mají kořeny a jak jsme k nim přišli. Věnujeme jim nemálo času, sil, emocí a někdy i peněz. Po čase věříme, že máme ošetřeno a hotovo. Už přece víme, rozumíme, oplakali jsme to. A pak se za rok ocitneme v problematické situaci, a když ji začneme zkoumat... kristepane, vždyť je to zase o tom samém. Je léčba traumat z dětství vůbec někdy u konce?
Když zažijeme nějaké trápení jako děti, v době, kdy se naše osobnost teprve utváří, máme tendenci ho zabudovat do samého jádra sebe sama. Pak takové trauma neseme pečlivě zapečetěné postupně životem a ono roste s námi. Někdy se na něj zaměříme a chceme se ho konečně zbavit. Jenže kdyby osobnost byla dům, toto trápení by tvořilo pár kamenů třeba hned v základech nebo některý z nosníků. A tak se nedá jednoduše vyndat.
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné