Vztah s partnerem se může během krátké doby změnit k nepoznání – a teď nemyslím pouze k horšímu. Může se klidně proměnit i naopak: ze vztahu mileneckého do vztahu důvěrného a láskyplného.
Jak ze vztahu plného hádek a napětí, obav, že o partnera přijdeme, nebo strachu, že nám nedává najevo dostatečně lásku, udělat vztah láskyplný, důvěrný a smysluplný? Je to docela jednoduché. Buďte partnerovi nejlepším přítelem. Co to ve vztahu muže a ženy znamená?
Vendě je 27 let, s Romanem chodí tři roky. Proměnu jejich vztahu popisuje následovně:
Mně se to nejspíš povedlo úplně náhodou. Nejdřív jsme se totiž s partnerem rozešli. Jelikož pracujeme ve stejné práci, občas jsme se potkali i po rozchodu, i když velmi omezeně. Ale díky tomu jsem zjistila, že mi je partner přítelem, čemuž jsem dříve moc nevěřila.
Žárlila jsem na jeho nejlepšího kamaráda, trpěla jsem úzkostí, když si náhodou vyšel ven beze mě, neustále jsem potřebovala vidět, že jsem pro něj důležitá. Výsledek byl, že partner sice mnoho věcí dělal, ale já jsem cítila, že je dělá, protože jsem mu řekla – ne sám za sebe a od srdce. Navíc jsem si často stěžovala, že partner dělá něco nedostatečně, a on tím byl frustrovaný.
Změnilo se to, až jsme spolu rozešli. Zjistila jsem, že nám na sobě pořád záleží. Že mě partner podporuje, i když spolu nejsme, a že stojí při mně i ve věcech, které by jinak odmítl. Například mi poradil, jak si říci o povýšení v práci, které se nakonec podařilo. První, co mě v té chvíli napadlo, bylo napsat to jemu.
Měla jsem potřebu tuto informaci sdílet zrovna s ním, protože on věděl, jaké to v práci máme, a rozuměl mi. I když jsme se často o práci hádali a já jsem vnímala z jeho strany kritiku, v tu chvíli mi napsal, že je na mě pyšný a že si to zasloužím. Byla jsem dojatá.
Stejně tak když jsem ležela v nemocnici na kapačce a on mi každý den psal, aby mě zabavil, i když byl zrovna tisíce kilometrů daleko. Až tehdy jsem pochopila, že mu na mně skutečně záleží a že tohle jsou věci, které jsou daleko důležitější než večeře při svíčkách.
Nakonec jsme se dali znovu dohromady a náš vztah se změnil. Neznamená to, že bych se nikdy nenaštvala, ale především řešíme spory úplně jinak. Oba dva, aniž bychom si o tom promluvili. A co je tedy jinak?
Kudy ze zajetých vzorců
Když cítím, že jsem naštvaná, nejdu hned za přítelem s ním tento problém vyřešit. Dřív jsme to tak dělali. Já jsem se naštvala, začala jsem partnerovi vyčítat, jak se chová. On buď chabě něco namítl, nebo se prostě odpojil.
Kde byla chyba? Tak předně jsem nepočkala, až bude na takový rozhovor správná chvíle. Měla jsem problém teď, tak jsem jej chtěla vyřešit teď. Přítel nesnáší hádky, má tendence se jim vyhýbat. Já jsem cítila vztek a šla jsem to za ním to řešit (vztekám se přece kvůli němu). Partner to řešit nechtěl, hádka eskalovala.
Já jsem si připadala ignorovaná a on, že ho to zaplavuje. Potřeboval mít klid. Samozřejmě jsem mu několikrát v klidu vysvětlila, proč bych od něj potřebovala, aby mě neignoroval. Nemělo to valný dopad.
Po tom, co jsme se dali znovu dohromady, vypadá konflikt takto: Přítel volá z práce, že za hodinu přijde kamarád. Ok, já na to. Po tom co přijde domů, odloží si věci…
- Děje se něco, přijde mi, že jsi naštvaná? Udělal jsem něco špatně?
- Ale né, nejsem naštvaná. Jenom jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybys nejdřív zkontroloval se mnou, jestli nemám něco v plánu.
- Ale to bys mi přece řekla, že máme něco v plánu. Řešil jsem to na poslední chvíli. Sice jsem to věděl už dřív, ale zapomněl jsem na to. Jak dlouho dopředu se tě mám zeptat, zda někdo může přijít?
- Vůbec mi nejde o to, aby ses mě ptal, jestli může přijít nebo ne, jasně že může. Jenom předtím zkontroluj, jestli se mi to dneska hodí, než se domluvíš s kamarádem.
- Jo aha, to máš pravdu, to klidně můžu.
Problém vyřešen. Problém totiž nebyl vůbec v kamarádovi – nelíbilo se mi, že mi to jen oznámí. Připadalo mi, že nebere ohled na to, zda se mi večer chce čtyři hodiny sedět a koukat, jak kluci hrají fotbal.
Umět se ozvat
Co je na tom nejdůležitější a co si z příběhu Vendy můžeme vzít pro sebe?
- Než nějaký problém nadnesete, i formou stížnosti bez zvyšování hlasu, vyhodnoťte, zda to vůbec je nutné. A uvědomte si, jestli opravdu chcete něco řešit, nebo si vlastně jen chcete postěžovat.
- Počkejte, až bude vhodná příležitost. Až na to přijde řeč náhodou (a ona vždycky přijde, schválně to zkuste) nebo až ten druhý má čas a chuť, když je to něco opravdu důležitého. Ale spousta věcí se dá vyřešit jen tak mimochodem, časem, není nutno kvůli tomu otevírat debatu.
- Nejdřív přemýšlejte, jak se asi bude cítit váš partner, až se s ním budete na dané téma bavit. Připadal by si neschopný, hloupý nebo kritizovaný? Pak raději mlčte, pokud je to malichernost, nebo opravdu důkladně promyslete formu, když cítíte potřebu to vyřešit.
- Snažte se brát věci s nadhledem.
„Mě třeba rozčiluje, že přítel vždycky zamkne dveře na všechny zámky a já je pak několik minut odemykám,“ dává Venda příklad. „Vždyť se nám v paneláku plném lidí nemůže nic stát, obzvlášť když jsme doma. Minule, když slyšel, jak šramotím a snažím se otevřít horní zámek, přispěchal na pomoc.
Místo otráveného už zase jsem ho objala se slovy miláčku, ještě že se tak poctivě zamykáš, co kdyby mi tě někdo ukradl, co bych si počala? Přítel se tomu smál a já taky. Samozřejmě to bude nejspíš i příště zamknuté, ale to jsou hlouposti. To, jak takové hlouposti řešíme, však utváří každodenní vztah.“
Vztah, který je místy frustrující, se podobnou cestou může změnit na velmi uspokojivý, a to díky důvěře, že to jeden s druhým myslí upřímně dobře. Oba partneři si vychází maximálně vstříc, respektují, jak to ten druhý má, a sdílejí spolu důležité momenty. Jistě to není všelék, ale nepochybně to vylepší spokojenost ve vašem vztahu mnohem víc než velké důkazy lásky.
