V somatické medicíně se to zdá být jasné: buď máte zlomenou nohu, nebo ne; buď se na snímcích objeví nádor, nebo tam není. Při bližším zamyšlení ale můžeme znejistět: co už je nádor a co teprve jeho zárodek? Jedinou buňku CT ani rezonance neodhalí, a přitom už nádor existovat začíná. Ještě složitější pak je situace v psychiatrii. Po ulicích nechodí dvě odlišné skupiny lidí – „smutní“ a „šťastní“ nebo „zdraví“ a „depresivní“. Všichni se nacházíme někde mezi oběma extrémy.
Většina dětí se občas při chůzi vyhýbá spárám mezi dlaždicemi chodníku a většina dospělých tají podivné myšlenky, které se občas vetřou do mysli: Jaké by to bylo strhnout kolegovi volant? Skočit z okna? Strčit turistu z útesu? Někoho políbit? Myšlenky, které charakterizují obsedantně-kompulzivní poruchu, nejsou nijak specifické a zná je skoro každý. Obsedantně-kompulzivní porucha nespočívá v existenci takových mentálních jevů, ale v tom, že člověka ruší. A to „klinicky významně“ – takže natolik, že zásadně ovlivňují jeho život.
Podobně je na tom i schizofrenie: navzdory všeobecně známému zjednodušení ji nelze zjednodušit na halucinace a bludy – a naopak halucinace a bludy nejsou specifické pro schizofrenii.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné