Před půl rokem jsme se stala mámou a přibližně stejnou dobu mám pauzu v jakémkoli psaní. Teď bych ji konečně ráda přerušila. Jsem ale schopná psát o něčem jiném, než je mateřství a všechno, co k němu patří? Dá se psát bez ohledu na právě žité?

Kdo je zvyklý dávat své myšlenky pravidelněji na papír, asi mi dá za pravdu, že do slov a vět dáváme vždy kus sebe. Na tom není nic objevného. I profesionál do svého psaní pravděpodobně zahrne vlastní zkušenost, názor, postřeh – nevědomě, nebo naopak zcela uváženě. Já teď však bojuji s něčím trochu jiným.

Pravidelně sleduji několik blogů. Tři z nich bych mohla označit za své nejoblíbenější. Všechny tři píšou ženy. Dvě z nich se v nedávné době staly maminkami a třetí právě miminko čeká. Původní témata blogů (jídlo, životní styl, blog o životních radostech) se proměnila. Mateřství je zkrátka velká věc, a články tak začaly uhýbat k pořizování výbavičky, k porodu, šestinedělí.

Je jasné, odkud vítr fouká. Blogerky a blogeři často i pod různými tématy zaznamenávají svůj život – a to, čím teď autorky daných blogů žijí, je jejich těhotenství nebo miminko. Mám to úplně stejně. Zároveň bych do toho nerada také spadla. Proč? Čerstvé mámy jsou přece jednou z nejsilnějších skupin na netu, blogují, zakládají diskuze, čtou a píšou… Přesto jsem si vždy slibovala, že já podobné články psát nebudu.

Na druhou stranu dobře vím, že pokud nějaký můj článek zaujal více čtenářů, vždy v něm byla velká část mě samé, toho, co právě hýbe mým světem. Stejně tak já nejraději čtu od ostatních osobně laděné články. S mateřstvím a některými jeho tématy se mi to ale zdá jiné.

Psaní jako terapie

Ne snad, že by nenabízelo dost podnětů, ale opravdu si jednou po sobě budu chtít přečíst něco o kojení (které by mimochodem vydalo na několik článků), o šoku, který pro mě (ale možná i pro další mámy) ze začátku znamenalo přerušení práce, nebo o tom ohromném pocitu zodpovědnosti, který zavalí každou mámu?

Však už toho bylo napsáno dost. Miliony klišé, která si musí každá máma stejně prožít sama. Proč by je tedy měl z mého pera někdy číst například můj budoucí šéf? A tak nevím. Psaní je pro mě totiž něco jako droga, terapie, způsob vyjádření (u introvertů často jeden z mála možných) a v neposlední řadě také obživa.

Pravdou je, že minimálně v prvním půlroce jsem moc jiných podnětů nepochytala. Chybí ty z pravidelného čtení knížek, z filmů, kultury, práce a okolního života obecně. Teď se začínají vracet a já se těším, že naskočím na „normálnější“ vlnu. Stejně jsem ale zvědavá, zda se optika nahlížení na některé věci (a tím i témata, nad kterými opět ráda psaním strávím celou noc) změní. Přirozeně asi ano.

Ke kořenům

Abych totiž nebyla až tak nespravedlivá. S narozením dítěte se přece jen mohou otevřít i zajímavější témata. Může se změnit vztah k vlastním rodičům, probudit hlubší zájem o rodinnou historii nebo se začneme intenzivněji zabývat svým dětstvím. Chceme najednou vědět, „jak jsme to měli my“, po kom má naše dítě vlnité vlasy, zda může být po dědovi hudebně nadané, odkud se vlastně vzalo příjmení, které mu dáváme.

Už několik let je v kurzu pátrání po vlastních předcích. Genealogie se dostala na výsluní. V lidech jako by se s nebývalou silou probudila touha jít ke kořenům. Vědět, kdo jsem, odkud jsem… Kurzy zabývající se sestavováním rodokmenů jsou tak stále in a lidé, kteří umí číst ve starých matrikách, jsou velmi žádaní.

Naše děti nebudou skákat nadšením, že jsme internet zaplavili jejich fotkami už od narození.

Celou situaci usnadňuje (také již několik let probíhající) digitalizace archivů, zpřístupňování archivních materiálů veřejnosti a celková popularizace daných témat. Nakolik je to vše jen módní vlna a nakolik hluboký lidský zájem, nedovedu sama posoudit. Asi jak u koho. Sestaveným rodokmenem, který si vyvěsíme přes celou zeď v obývacím pokoji, se dá vyjádřit cokoli. Hrdost na svou rodinu, zájem o historii nebo třeba jen snobství.

Ta třetí

Do sdílení toho všeho intenzivně vstupuje jedna věc. Pro někoho je samozřejmé psát o sobě, o partnerovi, o svém soukromí a tím pádem často i o dětech. Pro novopečenou píšící mámu je to novinka – pro mě navíc dilema. Je to stejné jako se sociálními sítěmi. Jsem si jistá, že naše děti nebudou skákat nadšením, že jsme internet zaplavili jejich fotkami už od narození.

S texty to bude možná jednou podobné. Bude si chtít patnáctiletá holka číst na internetu, co s ní její máma prožívala v šestinedělí – byť to bude velmi duchaplný a psychologicky laděný text, který mnohým maminkám dodá sílu neskočit z okna? Sama jsem si přece četla články o těhotenství, porodních zkušenostech a prvních měsících mateřství. Mnohé z nich rozhodně nebyly a nejsou anonymní, a proto jsou možná nejvíce působivé.

A tak se dívám se na svou dceru a přemýšlím, jestli čekat, až se zklidní hormony a nějaké téma mě zase zaujme natolik, že se o něm rozepíšu. Nebo jestli zkrátka psát o tom, co je teď. Byť to bude třeba o těch plínách… Protože nejlépe a nejpoctivěji přece píšeme o tom, čím žijeme, co nás nadchlo, co nás bolí, co nám přelétlo přes nos, co nás baví, co nás právě teď interesuje. Nebo snad ne?