Před pěti lety se mi „porouchalo“ spaní. Vypadalo to tak, že má rána začínala už ve tři hodiny. Někdy až ve čtyři. Hodinu pátou už jsem po čase považovala za „přispání si“. Tenkrát jsem si myslela, že to zase brzy přejde. Mozek si to srovná a vrátí se ke svým osmi. Tou mou hodinou, časem probuzení bez budíku bylo od dětství půl osmé.
Ležet v posteli mi připadalo zoufalé, a tak jsem vstala a šla něco dělat – cvičit jógu, číst si, vařit… A večer zalehla už s dětmi.
Po čase se k tomu přidal další problém, večerní usínání. Následovalo období hledání příčiny, které při zpětném ohlédnutí připomíná fáze truchlení. Dnes to tak opravdu cítím, o něco jsem přišla. Možná napořád. Ztratila jsem sladkost spánku.
Popis jednotlivých fází přeskočím, dodám jen, že dnes už jsem se ztrátou smířená. Navíc se to malinko zlepšilo. Někdy je problém usnout, jindy dospat. A párkrát do měsíce se to zkombinuje.
Zkoušela jsem různé věci, které by mi čekání na ráno alespoň pocitově zkrátily. Naposled jsem například poslouchala meditativní hudbu.
Jako všechno předtím, i tohle fungovalo jen pár nocí. A tak jsem se rozhodla, že se zaposlouchám do mluveného slova. Stejný efekt.
Věděla jsem už z předchozích pokusů o léčbu, že nestačí přes den nachodit dvacet kilometrů. Je potřeba dorazit mozek. Co však je tůrou pro můj mozek? Mluvení.
Jenomže čtěte pohádku dětem, které už pár hodin sladce spí. A když už mluvím, co kdyby z toho měl užitek i někdo další? Co takhle předčítat druhým? Ale komu a co?
A tak jsem napsala šéfredaktorovi Psychologie.cz Honzovi Majerovi a nabídla mu svůj nápad i hlas. A protože redakce měla stejný nápad (dokonce jsme už koupili mikrofon, jen ten hlas nám zatím chyběl – pozn. red.), trvalo nám jen dva týdny připravit první audio verzi toho nejzajímavějšího z Psychologie.cz: Mozoly na srdci
Poslechněte si ji na cestě z práce nebo do práce, při jízdě autem – anebo před spaním. Jsou zdravější než prášky na spaní (které jsem si nikdy nevzala).
