Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Když nic nemá smysl

Máte rodinu, práci, přátele. A najednou na ničem z toho nezáleží, nic nemá smysl. Co se to děje?

Peter Grejták

Peter Grejták

22. 3. 2012

Máte práci, rodinu, dům, auto, navenek uhlazený život. Jednoho dne se ale probudíte s pocitem, že jste v šíleném kolotoči, který jako by se točil jenom sám pro sebe.

V té chvíli se často zdá, že život jednotlivce je nesmyslný. Nebudu se zde zabývat příčinami tohoto jevu. Vědomí smyslu života je nesmírně důležité, považuji proto za zajímavé, že i tento pocit absurdity může mít terapeutický potenciál.

Snad každého z nás někdy přepadl pocit, že žije zbytečně. Nemyslím tím myšlenky po rozchodu s partnerem, se kterými se psychologové setkávají běžně a které mají své specifické příčiny. Nemám na mysli ani pocit absurdity, který je v různých formách a podobách součastí psychických poruch, stejně jako nás může provázet v těžkém životním období, plném zásadních změn.

Mnoho lidí ve vyspělých společnostech zažívá pocit absurdity. Pocit, že jako hrdina Kafkových románů se prodíráte každým dnem bez poznání toho, kam vlastně směrujete a proč.

Chci vás obeznámit s pocitem absurdity, který se objevuje nezávisle na čemkoli výše popsaném, jako samostatný fenomén. Když mluvím o absurditě, mám na mysli stav duše, kdy je člověk zahlcen a přesycen, neztrácí však energii k životu, neupadá do zoufalství. Mnoho lidí ve vyspělých společnostech zažívá pocit absurdity. Pocit, že jako hrdina Kafkových románů se prodíráte každým dnem bez poznání toho, kam vlastně směrujete a proč. O něčem podobném psali také existenciální filozofové, a to opravdu bohatě.

Kaz na dokonalém obrazu

Tento stav u mnohých lidí začíná pocity tlaku. V zaměstnání, v rodině, někdy i mezi přáteli, nemluvě o nutném splácení hypotéky, pojištění a daní. Člověk se trápí, hledá řešení a má stále větší a větší pocit neúnosnosti situace. To je chvíle, kdy na scénu může vkročit absurdita.

Představte si, že denně chodíte do práce, máte partnera, na krku hypotéku: snažíte se žít přiměřeně době a společnosti. Navzdory tomu, že navenek jde všechno jako po másle, v nitru se může odehrávat něco jiného. Přátelé nic netuší, partner je spokojený, cosi ve vás však jakoby nesedělo. Je to myšlenka, že na tom všem vlastně až tak nesejde. Že práce od úsvitu do soumraku jenom pro peníze nemá valný význam, protože žijeme-li jen jednou, druhá šance nebude.

Vztah můžete mít téměř s kýmkoli, šéf si může řvát, jak chce, beztak si ničí jenom své zdraví, a termíny se dají přeložit… Je to rozcestí, na němž můžete propadnout beznaději, lítosti, depresi nebo syndromu vyhoření.

Nadále se tedy setkáváte s přáteli, komunikujete, pracujete, staráte se o vše potřebné, přitom však permanentně pochybujete. O všem. Může se stát, že vám je najednou „jasné“, že vztah můžete mít téměř s kýmkoli, šéf si může řvát, jak chce, beztak si ničí jenom své zdraví, a termíny se dají přeložit. Mnoho lidí to překvapí, deprimuje nebo odradí od veškeré aktivity. Je to rozcestí, na němž můžete propadnout beznaději, lítosti, depresi nebo syndromu vyhoření.

Vnitřní obnova

Tato cesta do záhuby však není nevyhnutelná. Je možná také obroda života. Jak ale na to, když na partnerovi zas až tak nezáleží, práce se dá najít i jiná, dovolená není nutností a navzdory tomu mě cosi – kdosi k něčemu neustále nutí? Klíčem k překonání a ujasnění si životních priorit, ke svobodě a dobrovolnosti může být změna pohledu, ba dokonce snad jednoho slova.

Když totiž vše, co musím (společenský tlak, práce, peníze), nemá valný význam (aspoň mi to tak právě připadá), je tady mnoho věcí, které můžu. Svět se nezřítí, bez ohledu na mou pasivitu nebo aktvitu. A tak jako se nic nestane, když neudělám, co musím, nic se nestane ani v případě, když věci, které můžu, udělám. Změnou pohledu se zbavím pocitu tlaku a zároveň i prázdnoty, protože se mi konečně otevře volný prostor.

Když nás přemáhá pocit, že by „to“ jelo i bez nás, je prospěšné si uvědomit, že něco by bez nás nešlo. My sami.

Když musíme a nechceme, říkáme si často, že to „nikoho“ nezabije, „nic“ nepřestane fungovat, jak se říká: karavana jede dál. Protože to nikoho nebude stát život, firma poběží i beze mě a podobně. Když ale můžeme, jsme to my, koho to (co vykonáváme) nezabije, jsme to my, kdo pomůže tomu, aby karavana jela dál. I když nevíme, kam přesně směruje.

Malý velký rozdíl

Všimli jste si? Je to obrat od naplňování potřeb jiných lidí ke snaze o zvládnutí svého vlastního života. Navzdory pocitu absurdity jsme tady jako lidé a i když nás přemáhá pocit, že by „to“ jelo i bez nás, je prospěšné si uvědomit, že něco by bez nás nešlo. My sami.

„Můžu potěšit partnera, můžu potěšit sebe, můžu stihnout termín“ pomáhá v každodenní práci a vztazích.

Zvládnout takovou situaci je náročná výzva. Možná je ideální vyhledat odborníka. Každopádně je to však prostor k uvědomění si svých vlastních priorit, jakkoli absurdně mohou vyznívat. „Můžu potěšit partnera, můžu potěšit sebe, můžu stihnout termín“ pomáhá v každodenní práci a vztazích. Pomalu tak můžeme (to slovo je důležité) propracovávat náš život k obrazu svému.

I když na tom nezáleží celému ostatnímu universu, můžeme to být my, kdo spoluurčíme náš mikrokosmos. Navzdory absurditě a pocitu malosti, o kterém mluví také východní systémy, jsme to právě my, kdo určuje smysl života. To je význam těchto stavů, na tomto principu je možné budovat dál a řešit svůj život. Třeba po novém, je-li to potřeba.

Pro rozšiřující četbu o smyslu života a pochopení vlastního místa ve světě doporučuji zejména dvě díla Irvina Yaloma zajímající se o dva význané filozofy. Knížky se jmenují Léčba SchopenhaueremKdyž Nietzsche plakal.

Diskuse 0