Když pozitivita nestačí

S přelomem roku se sociální sítě vždycky zaplní shrnutími, seznamy úspěchů, různými fotografiemi a moudry o tom, kolik jsme se toho „naučili“. Mezitím většina z nás balancuje mezi únavou, povinnostmi a pocitem, že bychom tomu končícímu roku měli přilepit nějaký hezký, pozitivní závěr – ideálně s pointou a osobním růstem. Proč bychom v takovém bilancování neměli vytěsňovat ani své nezdary?

Marek je mladý manažer, který končí první rok v nové práci. Ukazuje mi svou novoroční inventuru, pečlivě sepsané žebříčky úspěchů. Aktivit. Plánů a předsevzetí. Několik stran analýz a rekapitulací. Listuju seznamem a hledám něco, co se nepovedlo, co zabolelo. Vykolejilo z pečlivě naplánované trasy.

Marek se zamračeně zaboří do křesla. „Copak se nemám soustředit na to, co se mi povedlo a za co jsem vděčný?“ ptá se nespokojeně. Ano, většina bilancí končí seznamem úspěchů a dosažených cílů. Ale co kdybychom se tentokrát zastavili u opačného pólu? U toho, co nedopadlo, co se rozpadlo, selhalo, zklamalo.

Meze pozitivního přístupu

V terapii jsou klienti často vedeni k demonstraci vděčnosti, ať již formou dopisů vděčnosti, deníků vděčnosti, vděčného přemýšlení nebo řady jiných technik. Účinky intervencí zaměřených na vděčnost začaly být v terapii systematicky zkoumány na počátku 21. století a bezesporu jsou jedním z nástrojů kultivace osobní spokojenosti a duševní rovnováhy. Samy o sobě však nesou určitá rizika, jsou‑li používány mechanicky nebo bez hlubší reflexe.

Pokud se z vděčnosti a tlaku na pozitivní přerámování každé naší zkušenosti stává povinnost, může to vést k vytěsňování legitimních negativních emocí, jako je smutek, hněv nebo prosté zklamání. Jenže ty jsou přirozenou součástí lidské zkušenosti a každodennosti. Namísto integrování těchto prožitků je obcházíme. Mantra typu měl/a bych být vděčný, vděčná může zasévat někde hluboko pocit viny za to, že se jednoduše zrovna necítíme dobře. Ale copak se neocitáme v situacích, kdy je právě bolest či frustrace zcela adekvátní reakcí na okolnosti?

Vděčnost nelze redukovat na techniku a rutinní cvičení. Smysluplná vděčnost nevzniká jako úkol. Vděčnost má existenciální rozměr, který pojímá celou ambivalenci lidské zkušenosti.

Kritikové moderní pozitivní psychologie, která s oblibou interpretuje pohodu, štěstí a úspěch jako výsledek osobních postojů, dovedností a voleb, před podobnou jednostranností varují. Zaměření výhradně na „to dobré“ může zastínit otázky odpovědnosti, změny či nutnosti pojmenovat si, co nám v životě nefunguje a co vyžaduje náš aktivní zásah.

V praxi se to může projevit třeba v práci, kde jsou zaměstnanci vystaveni dlouhodobému tlaku, špatným vztahům, nejistotě. Místo změny podmínek se nabízí kurzy mindfulness a workshopy pozitivního myšlení. Problém vyhoření se tak neřeší jako důsledek špatně nastaveného systému, ale jako osobní selhání v oblasti zvládání stresu.

Mohlo by vás zajímat

Jak se dělá důvěra

Na začátku vztahu je třeba kousek důvěry druhému prostě dát. Nečekat, až si ji zaslouží.

Přečíst článek

Podobně ve škole nebo na univerzitě může být psychická nepohoda studentů vysvětlována nedostatkem motivace nebo sebedisciplíny. Student, který je pod tlakem výkonu, finančních problémů nebo životních okolností, může slyšet rady typu „mysli pozitivně“ nebo „soustřeď se na své silné stránky“. Tím se ale přehlíží fakt, že jeho potíže mají i reálné sociální a ekonomické příčiny.

Negativní emoce pak nejsou chápány jako pochopitelná reakce na situaci, ale jako něco, co je potřeba nějakým způsobem „opravit“. Lidé jsou opakovaně ujišťováni, že štěstí je volba a že každý má plnou kontrolu nad tím, jak se cítí. Pokud se ale někdo dlouhodobě potýká s nemocí, chudobou nebo diskriminací, může takové poselství působit zraňujícím dojmem.

Místo podpory vzniká pocit viny: pokud nejsem šťastný, asi dělám něco špatně a selhávám ve správném prožívání svých emocí.

Skryté podněty

Bilancování roku „naruby“, pohledem na to, co se nám nepovedlo, není nutně pesimistické. Naopak právě neúspěchy často odhalují naše hranice, slabiny, ale i skryté hodnoty. Chyby, ztráty a zklamání jsou příležitostí k reflexi. Mohou nám ukázat, co jsme přehlédli, co jsme podcenili, kde jsme mohli jednat jinak anebo kde naopak jinak jednat nebylo možné.

Když se odvážíme ohlédnout se tímto směrem, objevujeme smysl v tom, co původně působilo jen jako frustrace. Učíme se přijmout limity, které nám každodenní život klade, a zároveň nacházet možnosti růstu.

Bilance toho, co se nepovedlo, je tedy nejen inventurou selhání, ale i katalyzátorem nových rozhodnutí, hlubší odpovědnosti a skutečného sebeuvědomění. Právě zde se otevírá prostor lidské svobody, a to svobody zaujmout postoj. Zklamání může získat smysl skrze způsob, jakým na ně odpovím.

Když se k Markově roční inventuře vracíme o několik týdnů později, jeho seznam už není jen soupisem výkonů. „Nebyl to rok, jaký bych si vysnil úplně stoprocentně,“ říká po chvíli. „Některé věci nevyšly a některé mě stály víc, než jsem čekal. Ale o něco víc vím, kde mám hranice, co už nechci dál přehlížet.“

Roční bilance přestává být pouze dokladem osobní „dostatečnosti“ a stává se materiálem k porozumění sobě samému. A tak i neúspěch, když je reflektován vědomě, získává svou hodnotu a stává se stavebním kamenem dalšího roku.

Malá selhání každého dne, výzvy, které mi život klade znovu a znovu. Největším darem potom je samotný fakt, že mohu odpovědět, že mohu začít jinak. A z toho všeho, z radosti i pádu, mohu utvářet život, který možná není lineárně uspořádaný, ale je pravdivý.