U cvokaře jsem byla těsně předtím, než jsem začala studovat psychologii a dozvěděla se něco o etice v pomáhajících profesích.

Jen díky tomu, že jsem byla těmito znalostmi neposkrvněná, na mě mohl jistý Doc. PhDr., říkejme mu třeba Skrček, provádět své pofidérní psychoterapeutické praktiky déle než jedno sezení.

Začalo to divně. Při prvním setkáním započal pan Doc. PhDr. zdlouhavý rituál sebeprezentace. Decentně to zapáchalo narcistickým sebeuspokojováním, ale říkala jsem si, čert to vem.

Laskání jeho bambulatého ega vyvrcholilo u knihovny, kde mi majestátně představil svůj tmavomodrý produkt, obézní knížku plnou jeho super‑písánek. Následně velkoryse přesunul svoji pozornost směrem ke mně a začal se vyptávat.

Pozastavil se nad mým nezvyklým příjmením a nestydatě mi sdělil, že můj otec se svojí současnou manželkou s největší pravděpodobností v minulosti využili jeho služeb. Jeho bonusová hláška „Váš otec je tak trochu hrubián, ne?“ měla zapnout moji sebezáchovnou kontrolku a zalarmovat mě k úprku přes hory a doly. 

V té době jsem však zoufale hledala pomoc od nesnesitelných záchvatů paniky, takže jsem schlíple seděla dál, poslušně odpovídala na jeho otázky a doufala, že to k něčemu bude. 

Aby nasadil své profesionální dokonalosti propocenou korunu, zeptal se mne tenhle zakrslý strejda s mastným čelem, jestli mám nějakého milého a s otevřenou pusou se zasekl nad mou odpovědí, že nemám.

„Jakto, že taková hezká slečna nemá přítele?“ dotíral. Cítila jsem se čím dál tím trapněji. Musím být asi opravdu nějaká pošahaná, když jsem ve svých jednadvaceti ještě pořád bez chlapa!

Poté, co jsem byla úspěšně zařazena do pochybné škatule ubohých singles, jsem celá rudá  zasedla do polstrované sedačky a povyprávěla mu o svých skvostných záchvatech paniky. Strejda poslouchal a na konci sezení mě ukonejšil větou, že to společně zvládneme. Hrozně moc jsem tomu potřebovala věřit.

Dotěrná psychoterapie

Během následujících pár setkání jsem měla tu úchvatnou čest dozvědět se, že jsem podobná jeho manželce, že on svoji manželku zkrotil a že já taky potřebuji někoho, kdo mě zkrotí.

Nadto jsem obdržela jednu zaručenou informaci – že smát se při sexu není vhodné. Myslím, že ani Cosmopolitan by mě neoslnil takovou dávkou hlubokomyslné moudrosti.

Abych nebyla tak úplně nespravedlivá: Tyhle obdivuhodně fundované rady byly skutečně proloženy něčím, co bych zpětně nazvala terapie. A světe div se, pan Doc. PhDr. na mně napáchal pár dobrých skutků, vypomohl mi napravit zasmolené rodinné vztahy a nastartoval mě směrem ke zneškodnění panické poruchy.

Nicméně, jednoho krásného dne pohár mé trpělivosti přetekl. Dorazila jsem tehdy do jeho kanceláře v růžovém tričku, které, dle jeho měřítek, mělo nestoudně hluboký výstřih, na což mě také vilně upozornil.

Porouchaně jsem na něj zírala a optimisticky doufala, že došlo k nějakému nepředpokládanému výpadku v jeho opotřebovaném mozku. Jenomže rozpálený strejda mě během následující hodiny svoje sdělení třikrát zopakoval a zdůraznil, že mu můj sexy výstřih brání v soustředění a tudíž i v práci.

Měla jsem chuť zahrabat se do podzemí a zpytovat své hanebné svědomí za to, že mi dovolilo navléct se v horkém letním dnu do takto nemravné košulenky. Zároveň jsem horečně přemýšlela, jestli tyhle chlípné poznámky náhodou nejsou nějakou dokonale propracovanou psychoterapeutickou taktikou. I když mám hodně divokou fantazii, nedokázala jsem si představit, k čemu by jeho slizké připomínky mohly být dobré.

Hned po této neskutečně zdlouhavé hodině parodie na terapii jsem odpádila do pofiderního nonstopu vydělat si, tak jako každý den, pár kaček na živobytí. Můj spoluputovník v živoření, nejlepší kamarád a skoro‑bratr, seděl pohodlně usazen na barové židli a nevypadalo to, že by ho moje aktuální image nějak vyvedlo z míry.

• „Jak dneska vypadám?“
• „Normálně.“
• „Je na mě něco divnýho?“
• „Ne.“
• „Co výstřih?“
• „Co je s ním?“
• „Je vyzývavej?“
• „Ani ne.“

Ulevilo se mi, pana docenta jsem ve svém soukromém inventáři ocejchovala rudou nálepkou „debil“ a už nikdy jsem se k němu nevrátila.

Důvěra

Dneska, kdy mám mozek řádně propláchnutý všemožnými psychologickými poučkami, bych se otočila na svém nemravném podpatku hned první hodinu a jako bonus bych dost možná pana psychologa a všechny jeho ozdobné tituly někde pomstychtivě udala.

Hned na prvním sezení totiž jako největší tupec jasně porušil etický kodex, když mě rozšafně a bez vyzvání řekl pár zaručených drbů o mém otci a vztahu s jeho manželkou. Součástí Evropském metakodexu etiky pro psychology je článek 3.2.1. o zachování soukromí a přísné důvěrnosti informací.

Stejně jako ve všech pomáhajících profesích i v psychologii je důvěrnost informací jednou z elementárních zásad. A nejen to. Důvěra je též předpokladem psychoterapeutické práce, bez důvěry nemůže vzniknout plný „psychoterapeutický vztah“ ‑  a bez tohoto vztahu lze jen těžko dosáhnout jakýchkoliv léčebných pokroků.

Představte si, že někomu svěříte své nejniternější bolesti a přání, že se mu otevřete jako nikdy nikomu, že celý tento proces je pro vás nesmírně bolestivý a nesmírně těžký. A za pár let zjistíte, že psycholog ty nejpikantnější kousky vyžvanil vaší postpubertální dceři, která bude po zbytek života nosit arzenál vašich bolestí ve své hlavě?

Buďte opatrní a nesvěřujte se do rukou „profesionálovi“, který vám bezelstně vyklopí zaručené informace o vaší tchýni. U něj ani vaše trápení nebudou v bezpečí.

Náhlá indispozice

Další pochybné praktiky, jimž jsem byla na sezeních se zakrslým strejdou vystavena, už nejsou v Metakodexu přesně definovány, ale daly by se zařadit pod hlavičku 3.1.1. Všeobecný respekt.

Nebo dost možná pod 3.2.5. Neschopnost, která je kouzelně definovaná slovy: Povinnost neprovozovat praxi, když je negativně ovlivněna schopnost či soudnost psychologa, včetně dočasně vzniklých problémů.

Tuhle větu jsem si onoho horkého letního dne měla napsat na růžové tričenko s nebezpečně hlubokým výstřihem. Možná by tak panu docentovi docvaklo, že má poprosit zkrocenou manželku, aby mu nalila na hlavu kýbl studené vody a připravila plátěný pytel k zahalení mladičkých klientek. Soudnost se mu ale asi někam schovala a jeho slizká indispozice tak mohla vesele parazitovat na psychoterapeutickém procesu.

Můžu jen hádat, jestli se podobně nechutného připomínkování výstřihu dopouštěl i na jiných dívenkách. Dokážu si představit, že poznámky tohoto typu mohou v určitých situacích a určité lidi nejenom ztrapňovat, ale také jim ubližovat.

Jak si tedy vybrat?

Jít k psychologovi je daleko delikátnější, než jít k lékaři. Nejenom, že je takové rozhodnutí v našich luzích a hájích ještě často oděno do červeného studu, ale také nemáme příliš dobrou představu o tom, jak bude celá akce probíhat. Kdy, jak a jestli vůbec budou různé techniky použity, je v terapii, narozdíl od lékařského zásahu, daleko méně předvídatelné.

Nejen že existují desítky odlišných psychoterapeutických směrů. Každý psycholog navíc přimíchává do rozjetého procesu vlastní ingredience a klient se velkou měrou spolupodílí na tom, jak bude celé tohle dobrodružství pokračovat.

Rozhodneme‑li se pro terapii, vrháme se často do velkého neznáma. Jediným záchytným bodem je náš vztah k terapeutovi. Vzbuzuje v nás důvěru? Považujeme ho za kompetentního? Cítíme se s ním dobře? Respektuje nás?

Musíme se rozhodnout sami, podle vlastních pocitů. Objektivní měřítka tady příliš roli nehrají. Minimálně bychom však měli vědět, že existují pravidla, která by psycholog překračovat neměl.