Přibližně každé páté dítě se stane obětí některé z forem sexuálního zneužití či násilí. Je to téma, u kterého se hodně rodičů oklepe a ani nechce připustit, že by se něco takového mohlo stát zrovna jejich dítěti. Přesto, nebo právě proto je důležité nezavírat před touto problematikou oči.

Statistiky ukazují, že případy pohlavního zneužití jsou častější, než bychom si možná představovali. Nehledě na to, zda se jedná o malé či větší dítě, dívku nebo chlapce, děti z rodin různých sociálních poměrů. Pohlavní zneužití je definované v trestním zákoníku, který říká, že se jej dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším 15 let. Nebo ten, kdo ho jiným způsobem pohlavně zneužije. 

Dítě je tedy v ČR zákonem chráněno před sexuálními kontakty, a to v jakékoli formě. Nejde vždy přímo o pohlavní styk s dítětem (resp. znásilnění), ale často i o „mírnější“ podoby (osahávání, nucení přihlížet sexuální tematice, obtěžující telefonáty, fotografování nahých dětí), které ale také mohou přivodit oběti celoživotní následky. 

Ne vždy se jedná o vynucené chování. Čtrnáctiletá dívka může souhlasit s pohlavním stykem se svým chlapcem, kterému je patnáct, ale i v tomto případě se jedná o trestný čin.

Začarovaný kruh

Mnoho lidí má představu, že děti bývají zneužívány pedofily nebo psychicky narušenými lidmi. Částečně se tomu nedivím, protože jinak bychom si všichni museli připustit fakt, že k pohlavnímu zneužívání dochází nejčastěji v prostředí, kde to děti důvěrně znají – především v rodině. Tím je narušena důvěra dítěte tam, kde by se mělo cítit nejbezpečněji. Ať už se jedná o někoho z rodiny, učitele, vedoucího kroužku či táboru a podobně, v drtivé většině je to člověk, kterého dítě zná, má k němu důvěru a vypěstovaný vztah. 

Nerada bych vzbudila v rodičích jakoukoli paniku. Ale je dobré si výše zmíněné uvědomit hlavně kvůli tomu, že mnoho dětí, které najdou odvahu a o nesprávném chování onoho dospěláka začnou samy mluvit, narazí na nedůvěru rodičů či jiné osoby, že by dotyčný mohl být schopen dítě zneužít. Tím se dítě dostává do ještě obtížnější situace, než v jaké bylo předtím. 

Jedním z hlavních znaků zneužívaných dětí je, že nevyhledávají samy pomoc aktivně. Často záleží jen na vnímavosti okolí.

Samozřejmě existují případy, kdy si dítě pohlavní zneužití vymyslí. Ať už je to z důvodu pomsty, přitáhnutí pozornosti, navedení jedním z rodičů či z jiného důvodu. Oproti těm skutečným a pravdivým nařknutím je jich ovšem minimum. Důkladně prověřeno by tedy mělo být každé sdělení nebo podezření. 

Stud a vina

Děti ovšem o zneužívání často mlčí. Ať už ze studu, kvůli pocitům viny, které cítí, či ze strachu z toho, co by následovalo. Když dívka udá svého otce, co bude dál? Odejde od nich, bude na ni za to matka naštvaná? Otázek napadá děti spousta. Dostavují se i velmi ambivalentní pocity. Pokud třeba chlapce zneužívá matka, má ji rád jako mámu, ale zároveň ji nenávidí za to, co mu dělá. 

Stud a vina se pojí také s tím, že dítě se může vzrušit a nerozumí tomu. Malé dítě ještě nemusí vnímat, že se jedná o něco špatného. Může zneužívání považovat za normu, protože přistupuje k dospělému s absolutní důvěrou. Jedním z hlavních znaků zneužívaných dětí je, že nevyhledávají samy pomoc aktivně. Často záleží jen na vnímavosti okolí. 

Je důležité s dětmi mluvit o jejich těle a respektovat ho. Je to totiž jejich tělo.

Vzhledem k tomu, že sexuální zneužívání je považováno za jedno z největších možných traumat, které může člověk v dětství zažít, jsou i jeho následky dosti dramatické. Následně se mohou objevit poruchy emočního ladění, negativní vztah k vlastnímu tělu, který se projevuje jak zvýšenou promiskuitou, tak i odmítáním jakéhokoli blízkého vztahu, tím spíše sexuálního kontaktu později v dospělosti. Tito lidé si často připadají nečistí. Jak se zneužívání na člověku podepíše, záleží na délce a míře zneužívání i na osobnosti dítěte.

Odhaduje se, že 70–80 % zneužitých se nikdy nikomu nesvěří. Mnoho z těch, kteří se odhodlají, tak učiní až za spoustu let. Například do psychoterapie vstupují již dospělí lidé a neuvádějí důvod, že je v dětství někdo zneužil. Toto téma mají tak zapouzdřené, že přicházejí s tzv. zástupnými tématy. Nedaří se jim navázat vztah, mají potíže s autoritami, úzkosti, poruchy příjmu potravy a mnoho jiných. Často až po mnoha sezeních s terapeutem jsou schopni otevřít tak bolestivé a mnoho let potlačované téma zneužívání.

Dá se tomu předejít?

Žádná rada není stoprocentní. Důležitá je prevence. Mnoho rodičů správně učí své děti, že si od cizích lidí nemají nic brát, nikam s nimi chodit. Vyzvedávají své dítě na zastávce, aby nemuselo jít samo potmě nebo opuštěným místem. To je velmi dobře. Avšak někdy to nestačí k tomu, abychom udělali maximum. 

Jako problém vnímám posunutí hranice přirozeného studu. Děti jsou vlivem médií vystavovány sexuální tematice příliš brzy. Z billboardů, filmů, časopisů a dalších zdrojů získávají někdy ne příliš vhodný obraz nahoty a sexuality. Něco jiného je samozřejmě sexuální výchova, která by měla začít již od útlého dětství. 

Mnoho rodičů se ovšem stydí hovořit se svými dětmi o sexu, a tak vznikne tabu. Již u malých dětí je vhodné využít jejich zvídavosti a říct jim o „rozdílu mezi holčičkou a chlapečkem“ a dále sexuální tematiku přizpůsobovat věku. Je důležité s nimi mluvit od útlého dětství o jejich těle a respektovat ho. Je to totiž jejich tělo. Říkejme dětem, co jim ostatní nesmějí dělat, kam sahat. Nevynucujme si u malých dětí tělesný kontakt jako mazlení či pusinku na rozloučenou, pokud nechtějí. 

Dítě, které má důvěru ke svým rodičům, snáze řekne, že se mu děje něco divného.

Je tak šance, že dítě dokáže rozeznávat svoje libé a nelibé pocity, věřit si a nepotlačovat své emoce jen proto, že se to od něj očekává. Stejně tak respektujme jejich soukromí, když se převlékají a nechtějí, aby je nikdo viděl. Nebo když už chtějí nosit plavky, ale rodičům to přijde zbytečné. Když to trochu přeženu, dám tento příklad: dítě, které nemusí dát babičce na uvítanou pusinku, když zrovna nechce blízký kontakt, snáze rozpozná a odmítne nelibost sexuálního nátlaku jiné osoby. 

Stejně jako vhodná sexuální osvěta je důležitý i blízký vztah s dítětem, kdy potomek nemá strach se svěřit rodičům například i s průšvihy nebo problémy, které ho trápí. Dítě, které má důvěru ke svým rodičům a ví, že ho nebudou kritizovat nebo hodnotit, snáze řekne, že se mu děje něco divného, a zeptá se, co si o tom rodiče myslí.

Ohrožení online 

Celá rodina je doma, děti sedí u počítačů a vy si říkáte, že je všechno v pořádku, jsou v bezpečí. Pokud jsou připojené k internetu, číhá na ně nebezpečí stejně jako venku, jen v jiné formě. Vyslechla jsem jednou přednášku, kde policista mimo jiné sdílel i kazuistiku sexuálně zneužité dívky. Původně neškodný chat čtrnáctileté dívky s údajně stejně starým kamarádem se časem zvrhnul k řečem o sexu a posílání erotických obrázků. 

Během jejich kontaktu z holčiny mazaně vytáhl adresu a jméno a začal ji vydírat, že když mu nepošle fotky svých prsou, zazvoní u nich a ukáže rodičům, co mu psala. Dívka dostala strach a poslechla, ale později už chtěl fotky celé nahé postavy. Ze strachu, že jí rodiče vynadají, proč si s ním vůbec začínala psát, nic doma neřekla. Až třídní učitelka si všimla, že dívka výrazně pohubla, nepovídala si s kamarádkami o přestávkách jako obvykle, a podařilo se jí zjistit, co se stalo.

První pomoc

Co dělat, když máme podezření, nebo se nám dítě svěří, že bylo pohlavně zneužito? Bohužel ze své praxe vím, že je spousta dětí, které najdou odvahu se svěřit, ale narazí. Okolí je označí za viníky, nevěří jim a děti potom nechápou, co se děje. Tím se snižuje naděje, že by se ještě pokoušely znovu vyhledat pomoc. Jsou odkázané na tu naši. Proto je důležité:

• Vždy brát dítě vážně.
• Vyslechnout ho, citlivě se zeptat.
• Nehodnotit situaci, neodsuzovat.
• Vyhledat pomoc – obrátit se můžete například na Dětské krizové centrum.