Není‑li panická porucha podchycena a správně léčena, její vývoj jde neúprosně dál. Komplikuje život nejen nemocným, ale také jejich blízkým.

Nejpříšernější úzkost, spojenou se strachem ze smrti, zešílení, pocitem, že se jim rozletí hlava nebo celé tělo, zažívají pacienti trpící panickou poruchou.

Je to porucha postihující okolo tří procent našich bližních, můžeme tedy říci, že jí trpí jeden člověk z pětatřiceti. Ženy asi třikrát častěji než muži.

Stresová reakce se při panické atace vytáčí do nejvyšších obrátek a organismus se chová, jako by skutečně šlo o život.

Poprvé, podruhé, potřetí…

První záchvat (= ataka) paniky se může objevit v jakémkoliv věku od adolescence do středního až vyššího. Nemocného doslova ochromí.

Napoprvé bývá masivní úzkost většinou provázena nejvýraznějšími tělesnými projevy z oblasti kardiovaskulární, tedy bušením srdce, pulzem až ke 160 za minutu, který je nepříjemně  a ohrožujícím způsobem pociťován nejčastěji na krku a v hlavě, závratí a pocity derealizace a depersonalizace, tedy neskutečnosti, snové reality a ztráty vlastního já.

O vlastních zkušenostech s panickou úzkostí psala psycholožka Olga Trampotová v článku Jak se plaší smrt.

To je způsobeno tím, že pocit vlastního já je pocitem „tělesného já“ a pokud se tělesný stav náhle a prudce zásadním způsobem změní, mění se i celé prožívání.

Postižený spěchá raketovým tempem na jakoukoliv lékařskou pohotovostní službu, kde ale ani po podrobném vyšetření nezjistí žádné patologické odchylky, protože ataka trvá nejdéle do dvaceti minut. Pak se organismus uklidní. Pacient má ale dojem, že to byly celé hodiny.

Komunikační chybou vyšetřujícího lékaře je, když v dobré víře řekne, že vám nic není. Domnívá se, že tím pacienta uklidnil. Neuklidnil… Postižený měl totiž před hodinou dojem, že umírá, a bagatelizující výrok si vyloží buď jako nezájem, nebo jako neznalost lékaře. Těžko říci, co z toho je horší. Zůstává nadále v nejistotě, ale ta se má záhy změnit – a nikoliv příznivým směrem.

Asi tak za týden, za dest dnů se objeví další ataka. Mívá většinou stejný průběh jako ta první, ale to z ní nedělá méně dramatický ani méně ohrožující prožitek.

Hledání účinné pomoci se stane úpornějším a kromě standardního vyšetření si začne nemocný zařizovat nejrůznějšími cestičkami vyšetření specializovaná. Tam se dozví totéž a jeho nejistota navzdory ujištění dále narůstá.

Po dalším záchvatu se začne vyhýbat místům, která ho zneklidňují. Velmi často to bývají uzavřené prostory přeplněné lidmi, například metro nebo obchodní domy (zde se přidružuje obava z určitých prostor – agorafobie). Takovéto „vyhýbavé chování“ (to je opravdu odborný termín) ho dále zbavuje zbytků jistoty.

Pomohou antidepresiva

Byl popsán případ nemocného, který během pěti měsíců

• dvacetkrát navštívil praktického lékaře
• třikrát byl vyšetřen na neurologii
• jednou na psychiatrii
• třikrát v nemocnici (z toho dvakrát na koronární jednotce).

Během necelého půlroku prostonal celkem 70 dní v pracovní neschopnosti. V tomto období mu byla provedena následující vyšetření:

• čtyřikrát kompletní laboratorní vyšetření krve  a moče
• třikrát EKG
• jednou EMG
• jednou Holterovská monitorace
• jednou sono žlučníku
• jednou rentgen páteře, srdce a plic.

Po zahájení přiměřené léčby malými dávkami antidepresiva je nemocný již tři roky bez obtíží.

Nezůstat sám

Pokud není porucha podchycena a léčena, její vývoj jde neúprosně dál. Komplikuje život nejen nemocným, ale také jejich blízkým. Ti zprvu pomoc, doprovod či ujištění ochotně poskytují, zanedlouho však požadavky pacientů začnou cítit jako příliš náročné, nezřídka je označí za vydírání s vysvětlením, že úzkost znají také a dá se přece překonat.

Co ale neznají, je intenzita panické hrůzy. Ve zvláště nepříznivých případech se lidé takto postižení dostávají do konfliktů a nakonec do sociální izolace.

Příznaky se mohou trvale udržovat v jednom ze systémů (srdce), ale častěji se stěhují, a tak nemocní postupně hledají pomoc u gastroenterologů, neurologů, urologů, fyziatrů, kožních lékařů a dalších specialistů, podle aktuálních obtíží.

Další projevy paniky

S panickou pruchou mohou souviset další poruchy, například prolaps mitrální chlopně nebo hypermobilita, která na laika působí dojmem perfektně rozcvičené postavy (pacient s nepokrčenými koleny opře dlaně o podložku), ve skutečnosti však už nejde o pohyblivost zdravou, ale přehnanou. Hypermobilní lidé mají tendenci spát na břiše, což je nutí k nefyziologickému stáčení hlavy a krku a odtud se pak šíří bolesti nebo parestézie do hrudníku a do končetin, které nemocného utvrzují v mylném přesvědčení, že hlavní problém se týká páteře, nikoliv psychiky.

Protože se k panické poruše mohou vázat některé další nefyziologické projevy, dozvědí se plno zneklidňujících dodatků (viz rámeček).

Prášky na uklidnění nestačí

Léčení panické poruchy není zase tak svízelné, jak by se mohlo na první pohled jevit. Napřed je však třeba ji diagnostikovat, a to se po celém světě děje se značným zpožděním – jednak pro její záludný obraz, ale především  pro neochotu pacientů navštívit jediné indikované pracoviště – psychiatrickou ambulanci.

Každý, kdo zakusil rdousivý děs panické ataky, potvrdí, že běžné prášky na uklidnění (anxiolytika) nestačí. Respektive jsou účinná až v dávce, kterou žádný rozumný člověk nepodá ani nepozře.

Základem dlouhodobé léčby tohoto problému jsou antidepresiva, v začátcích léčby kombinovaná s alprazolamem, a psychoterapie, nejlépe  – jako v případě depresí – souběžně. Pokud to není možné, i každá léčba samostatně vede ke zlepšení obtíží a nakonec k jejich vymizení.

Diagnostická kriteria pro panickou ataku uvádějí:

A. Jedinec prožije opakované panické ataky, které nejsou v přímé souvislosti s určitou situací nebo objektem, a které se často objevují spontánně, tj. epizody nelze předvídat. Panické ataky nesouvisejí s nepřiměřenou námahou nebo s expozicí život ohrožujícím  situacím.

B. Panická ataka je charakteristická všemi následujícími kriterii:

1. Je to ohraničená epizoda intenzivního strachu a nepohody,
2. začíná náhle
3. dosahuje maxima během několika málo minut a trvá nejméně několik minut
4. musí být přítomny alespoň čtyři z následujících příznaků, přičemž alespoň jeden musí být z a) až d):

Příznaky vegetativního podráždění
a) palpitace nebo bušení srdce
b) pocení,
c) chvění nebo třes,
d) sucho v ústech, které není způsobeno léky, ani dehydratací

Příznaky týkající se hrudníku nebo břicha
e) obtížné dýchání
f) pocit zalykání se
g) bolesti nebo nepříjemné pocity na hrudníku
h) nauzea nebo břišní nevolnost (neklid, „víření“ v břiše, atd.)

Příznaky týkající se duševního stavu
i) pocit závratě, neklidu, mdloby, točení hlavy,
j) pocity, že objekty nejsou reálné (derealizace), nebo, že jedinec je mimo, „není zde reálně“ (derealizace).
k) strach ze ztráty kontroly, „zešílení“, ztráty vědomí
l) strach ze smrti

Celkové příznaky
m) návaly horka nebo chladu,
n) parestezie, brnění, mravenčení.