Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Jan Majer

Když vztah ztěžkne

Starší lidé těm mladým ukazují, že manželství je spíš průser, říká psycholog Pavel Rataj.

„Hodně lidí ode mě očekává odpověď na otázku: Máme šanci? Má náš vztah ještě smysl?“ říká vztahový psycholog a párový terapeut Pavel Rataj. Nedostanou ji. Alespoň ne hned. Přesto je partnerská krize podle něj příležitostí poznat lépe sebe i toho druhého.

Pracujete s páry, které jsou v těžké, dlouhodobé krizi. Platí v tomto případě, že krize je šance?
Krize přináší naději v tom, že vás zastaví. Buď zničí, nebo zastaví. Když na terapii přijde jen jeden partner, obvykle to znamená, že ten druhý ještě není motivovaný něco dělat společným směrem. Když přijdou oba, z devadesáti procent se trápí oba. Jednoho třeba už dokonce napadá, že by se už třeba i rozešel, že už se to nedá vydržet, ale druhý ještě ne. A to je skvělá motivace, i když v tom je hodně bolesti, vzteku a bezmoci.

Partnerská krize asi zraje dlouho…
Těžká krize není to, že jsme před týdnem přišli na nevěru. Je to hodně úmorný, náročný, těžký a dlouhodobý stav plný potlačených emocí. Otevřít to všechno, chvíli to nechat prodýchat, prožít veškerou bolest a překvapení, co všechno se schovává pod povrchem, to je těžké hlubinné setkání. Je to náročné jak pro terapeuta, tak pro samotné partnery. I když pro každého jinak. Pro terapeuta jak vytvořit dostatek bezpečí a dovést je tam a pro klienty je těžké se tam nechat zavést a chvíli tam u toho pobýt.

Je taková situace ještě vůbec zvratitelná?
Právě naopak. Teprve v tu chvíli situace začíná být zvratitelná! V tu chvíli si oba mohou říci, že se trápí. Poprvé po dlouhé době se jich někdo zeptá, jak se cítí, jak jim je, jak vnímají toho druhého. Je to dál bolavé, ale začínají otevírat skrytá témata, o kterých spolu doposud nemohli mluvit. Anebo mohli, ale nemohli se slyšet a zažít přes to napojení.

To se v terapii změní.
Když se v terapii vytvoří dostatek bezpečí, najednou dochází k růstu odvahy se na věci jednoho i druhého podívat nějak jinak. Někdy to vypadá jako prozření: „Aha, ty to máš taky? To je mi líto. Proč jsi mi to neřekl?“ Přichází spousta zajímavých a překvapujících momentů. A ty mohou znova propojovat lidi, kteří dosud byli jako na dvou opuštěných ostrovech. Konečně tomu rozumíte, konečně v tom nejste sami, konečně s tím třeba i můžete začít něco dělat. Ale pravděpodobnost, že jim to vyjde, že se nerozejdou? To vám nikdo neřekne. Je to vabank. Záleží na mnoha faktorech, okolnostech, odvaze, ochotě, odolnosti i víře.

Spirála úpadku

Lidé se v současnosti hodně psychologicky vzdělávají, čtou populárně naučné knihy, články na internetu. Může jim to ve vztahu k něčemu být?
Nemůže jim to ve vztahu být k ničemu, pokud to jim osobně k něčemu není. Může jim to být užitečné, pokud to, o čem si čtou, také praktikují, cítí, že to má nějaký dozvuk, že si víc rozumějí, že díky tomu dokážou unést svůj postoj ke světu, pochopit své hlubinné vzorce, víc se mohou přijmout. Svobodná spokojenost se sebou znamená, že můžu v sobě přijmout i to, co je nepříjemné. A pokud to pomáhá mně osobně, může to být začátek něčeho, co pomůže i našemu vztahu. Ale když si něco přečtu a neumím to u sebe aplikovat, akorát dokážu svému partnerovi říci, že vím, z čeho to má on, protože jeho táta dělal to a máma ono. Ale k tomu nemusíme číst a vzdělávat se.

Musíme začít u sebe?
Všichni jsme „odborníci“ na naše partnery, všichni máme spoustu hypotéz o tom druhém. Málokdo na světě je tak ochotný nám pomoci k růstu jako náš partner. Málokdo to s námi myslí tak dobře jako náš partner. Málokdo nám přinese tolik poznatků, postřehů a inspirací k našemu růstu jako náš partner. Pokud nám osobně seberozvoj nefunguje, nemůže pomáhat ani partnerství. Nevěřím v to. Tak jako čím dál méně věřím, že pouhý seberozvoj jednoho z partnerů může navodit velké změny ve vztahu. Často spíše sleduji, že pokud jeden roste příliš, tak to druhého ohrožuje a jeho ochota je ještě menší. A tak se nůžky otevírají a vztah se dostává na hranu svých udržitelných množností. Seberozvoj je krásná věc, která na začátku často bolí, ale nepříjemnou daní je, že se nedá reklamovat, že se nedá vrátit.

Stává se vám, podobně jako lékařům, že lidé přijdou s tím, že si na internetu vygooglili svou „diagnózu“, že „už vědí“?
Velká skupina lidí přijde s diagnózou toho druhého, méně se svojí vlastní. Většina lidí přichází, protože se trápí ve vztahu. Dokážou spíše jen pojmenovat, že si nerozumějí, jsou nespokojení, nemluví spolu. Já se jich samozřejmě ptám, jak tomu rozumějí, co se skrývá pod povrchem. Ale hodně partnerů zůstává na úrovni popisu chování: ten druhý se ke mně nějak chová a tím mě zklamává. Uvědomují si, že oni se tomu brání, ale nezajímá je, co se děje tomu druhému.

Právě to nás pak vzdaluje?
Když se s partnerem odcizíme, veškerou energii spotřebováváme na to, co se děje nám samotným. Čím více jsme v pocitu ohrožení, tím silněji se spouští obranné mechanismy a citlivá vztahovost se ztrácí. Čím více jsme v oddálení či odcizení, tím více ztrácíme empatii a schopnost aktivně naslouchat svému protějšku. A naše chování bývá často neadekvátní tomu, co se děje uvnitř. Cítíme se frustrovaní, smutní, nedocenění, neslyšení a nevnímaní. Ale my sami s partnerem nemluvíme. Nebo na něj křičíme a vyčítáme. Spirála úpadku roztáčí svou dynamiku.

Plzák je stará škola

Je důležité s partnerem mluvit? Jen tak si povídat?
Tu otázku kladete nešťastně v tom, že se ptáte: je potřeba, aby se ve vztahu mluvilo? Na to neumím odpovědět. Já umím odpovědět na otázku: „Když JÁ potřebuju v partnerství mluvit a komunikovat, je to důležité?“ Samozřejmě, že je to důležité, když VY to potřebujete. Ale není na to nějaký obecný recept. Vztah je vždy složený ze dvou unikátních jednotlivců, nic nelze generalizovat. To dělal Miroslav Plzák, to je stará škola. Nová škola nad vztahem nepřemýšlí tak, že všichni muži, všechny ženy a všechny vztahy něco potřebují. Ale že konkrétní jeden a konkrétní druhý partner něco potřebují. A to potřebujeme rozklíčovat a dostat k životu.

Jakou roli v tom hraje terapeut?
Jedna moje klientka na terapii manželovi řekla: „Já bych potřebovala jít s tebou do tančírny. Potřebovala bych, abychom se na to hezky oblékli, abys mě vedl za ruku, abys mi tam pomohl z kabátu a abychom si před tancováním i po tancování hezky popovídali.“ Já jsem se zeptal: „A pak?“ „A pak bych byla šťastná,“ řekla ta paní. „Počkej, já myslel, že to všechno by se dělo proto, abychom se nakonec hezky pomilovali,“ ozval se její manžel. „Ne, pak bych byla šťastná a už bych nepotřebovala nic,“ řekla ona. Bylo zřejmé, že společné ladění a povídání byl pro ni vrchol. Když jsem se zeptal manžela, co by chtěl on, řekl: „Já toho tolik nepotřebuju. Mně stačí, když se hezky pomilujeme.“ A jeho žena se zeptala: „A potom by sis se mnou povídal?“ „Ne, potom bych byl šťastný a už bych nic nepotřeboval.“

To zní trochu jako anekdota.
Polovina lidí vám na to řekne, že to opravdu sedí. A druhá polovina se ozve, že to je šovinistická šablona, že dneska už to není tak, že muži chtějí sex a ženy si chtějí povídat. Každopádně díkybohu odeznívá generalizující doba, kdy se říkalo, že muži jsou takoví a ženy jsou takové. Akcent se klade na konkrétního jednotlivce. Jak to mám já, jak to máš ty. Přinejmenším v odborných kruzích. Alternativní nauky jako mužské a ženské kruhy nebo tantrické systémy stále budou pracovat s mužsko-ženským stereotypem. Já mluvím spíše o maskulinní a femininní energii, protože člověk je i energetický systém. A nositelem kterékoli z těchto energií může být muž nebo žena, na pohlaví dnes tolik nezáleží. I když znalost tradiční „druhologie“ je v naší specializaci nezbytně nutné.

Co vztahy potřebují

Obecné recepty tedy neexistují?
Je spousta jednoduchých článků, které říkají, co bychom měli dělat, aby vztah byl spokojený a šťastný. Ale to je pouze jakýsi koncept, jak to má být, není tam nic o tom, co potřebuji já a proč to tak potřebuji a jak si o to říkám, jak to vyjednávám anebo proč to potřebuji, ale nevyjednávám si to. Tím jsme daleko od vnitřní všímavosti, napojení na sebe samého, a také od všímavosti k partnerovi. Základem kvalitního vztahu je zastavit se a zadívat se do vlastního partnera. Poslouchat, kde se právě nachází a co potřebuje. Takže potřebují vztahy, aby se v nich mluvilo? Partnerská komunikace se dnes strašně přeceňuje. Komunikace je jen nástroj. Mnohem důležitější je třeba sebereflexe, sebeuvědomění, kontakt se sebou, schopnost zacházet s odlišností, s negativními emocemi, se zklamáním, strachem, frustracemi, odvahou dovolit si být zranitelný… Pokud toto nemám, nemá příliš cenu se zabývat komunikací.

Takže potřebují vztahy, aby se v nich mluvilo?
Ne. Vy to potřebujete. Důležité je propojit se v těch dvou světech, protože ten druhý možná potřebuje zase něco jiného. A jak to uděláme, abychom se mohli propojit? Co pro tebe mohu udělat, i když to třeba není úplně mou přirozeností? Třeba Gary Chapman popsal v knize Pět jazyků lásky, jak různí partneři mají různé způsoby uspokojení potřeby blízkosti či lásky. (Kniha popisuje pět různých způsobů, jimiž lidé projevují lásku: slova ujištění, pozornost, dávání darů, skutky služby, fyzický kontakt, pozn. red.) Pokud budeme na druhého aplikovat svůj jazyk lásky, který mu není vlastní, nabijeme si hubu. Potřebujeme zjistit, jaký je jeho jazyk lásky a jak to v tom vztahu sladit dohromady. Znova je pro nás důležitější individuální jedinečný příběh jednoho a druhého než nějaké obecné stereotypy.

Není snad kniha Pět jazyků lásky jednou z těch příruček, které dávají jednoduchý návod?
Ne, když ji nebudete brát jako pravdu či jako nositelku správnosti. Je to jen jedna ze zajímavých inspirací o alchymii v partnerských vztazích. Ten koncept je užitečný, často lidem otevře oči. Já mohu své partnerce pořád kupovat spodní prádlo, objímat ji a tahat ji do postele. A konečně pochopím, proč je tak odtažitá – protože nemá jako primární jazyk lásky fyzický dotyk, ale pozornost. Aha! Ale hlavní je vrátit se od té knížky zpátky k sobě: jak to mám já a jak to máš ty. V knihách najdeme jen konstrukty, zjednodušeniny. My potřebujeme být živí na vlastní zahradě.

Jak na to?
Pořád se říká, hlavně spolu komunikujte. Ale důležitější je naslouchat. Když se naučíme naslouchat, ovládneme základní složku komunikace. Pokud neumíme naslouchat, můžeme komunikovat, jak chceme, ale je to průšvih. Můj svět je můj svět, ale není to my. Ten druhý má svůj svět, svá očekávání a prožitky. Pokud se nenaučíme mezi těmito světy pendlovat, každá komunikace skončí konfliktem, nepochopením, prázdnotou, pocitem ohrožení nebo pocitem, že ten druhý mi něco vyčítá. Pokud se nenaučím unést těžké emoce, nemůžu unést ani to, že můj partner mluví o svých zklamáních, a vezmu to jako výčitku. Mluvení je nástroj, ale pod ním potřebujeme mít základní kameny: práci s emocemi a práci se vzájemnou odlišností.

Co znamená práce s odlišností?
Základní stupeň vztahovosti je, že když se mi ve vztahu děje něco nepříjemného, řeknu partnerovi, že za to může on. To je to nejjednodušší, sdělit druhému, že mě štve, protože dělá to a to. A když to samé udělá i můj protějšek, skončili jsme. Jsme u toho, že „ty jsi nějaký divný, tebe vůbec nezajímá, když ti říkám, co mi způsobuješ“. Lepší by bylo ptát se sám sebe: „Proč se mi tohle děje? Co je to za mé vlastní projekce, přenosy, vzorce? Proč se takhle cítím, když on dělá tohle?“

Manželství a partnerství

Současné výzkumy o budoucnosti instituce manželství nejsou moc optimistické, hlavně u věkových skupin nad 40 let. Podle některých dokonce hodně lidí soudí, že manželství do sta let zanikne.
Já si to nemyslím. Nevidím to tak. Ale rozumím tomu po svém, proč si to někdo může myslet. Lidé středního a staršího věku do podobných výzkumů zřejmě projikují svou osobní zkušenost s prázdnotou manželství. Stalo se pro ně prázdným, nebezpečným, nesmysluplným pojmem. Připadá mi to pochopitelné, ale vůbec ne pesimistické. Už nebude na starších lidech, aby definovali perspektivu manželství. Navíc partnerství a manželství není to samé. Kvalita prožívaného smyslu manželství záleží na kvalitě partnerství. Ale nejen to.

Není to to samé?
Dřív mělo manželství hluboký smysl. Umožňovalo lidem přístup k dětem, k zajištění, ke statusu, k sexu. Bylo důležitější než partnerství. Postupně od 70. let minulého století si ale všechny tyto potřeby můžeme uspokojit přes partnerství. V 90. letech to nabralo ještě více na obrátkách. Starší lidé těm mladým ukazují, že manželství je spíš průser. Proto hodně lidí říká, že je to jenom papír. Ale v poslední době se zdá, že mladí lidé začínají nacházet nový smysl manželství, začíná být pro ně nově atraktivní. Když se chtějí vzít, má to pro ně větší hodnotu než jen to, že je to tradice, že se to tak dělá. A to je super! Mám z toho ohromnou radost. Nicméně manželství jako hodnota je stejně neochrání od toho, co se dál bude dít v partnerství. Proto se od začátku snaží o vztah víc pečovat, víc o tom přemýšlejí. Dokonce mají zájem o předmanželskou přípravu, obdobu toho, co dříve dělala před svatbou církev. Sám takto v poslední době provádím několik párů před svatbou.

Kdybyste se v rámci takové přípravy setkal s párem, o kterém byste si myslel, že by se neměli brát, řekl byste jim to?
Do takové situace bych se nedostal. Já takto nepřemýšlím. Nejsem Bůh, soudce, hodnotitel. Nemám na to právo. Není mé poslání si myslet a soudit. Co já o nich vím? Můžu o ně mít strach, můžu být překvapený, jak to spolu zvládají. Ale protože jsem hlubinný terapeut, vím, že přes všechny konflikty tam je něco silnějšího, co je drží pohromadě. Myslím, že by to bylo dokonce moje nějaké selhání, kdybych jim začal říkat: „Vy k sobě nešiknete.“ Někomu to připadá nepochopitelné, namítá: „Vy do toho přece vidíte.“ Ale já jen vidím, že tam je bolavo a těžko. Devadesát procent lidí by v této situaci uteklo. Ale pro deset procent lidí to může být v pořádku, protože jejich koncept lásky je třeba to, že láska má prostě bolet. A mně nenáleží jim říkat, jaký má být koncept lásky. Neříkám, co je dobře a co je špatně. To není moje role. Já jsem tam pro ně, jejich vztahovost, já jsem tam pro hledání a porozumění, pro zpřítomnění a zvědomění, ne proto, abych lidi dával násilně a manipulativně dohromady, nebo je naopak od sebe odháněl.

V partnerském vztahu tedy neexistuje žádná objektivní pravda?
Hodně lidí ji ode mě očekává. Ptají se: „Máme šanci? Má náš vztah ještě smysl?“ Ale v partnerském vztahu se setkávají dva subjektivní světy, které jsou si na začátku velmi blízké. Do toho se zamíchá nějaká alchymie, idealizace, projekce, identifikace… To vše nám pomůže nevidět, v čem je partner odlišný. Potom po měsících či letech jsme najednou překvapení. Ale stále jsou to dva subjektivní světy. A jak postupně jdeme životem, spousta věcí se mění. Vyjevují se bolesti, nezpracované konflikty, křivdy, násilná přizpůsobení, obětování, překračování hranic – to všechno tam kvasí. A jak potom po někom chtít, aby objektivně viděl, jestli my ano, nebo ne? Pro mě tam není žádná objektivita. Pokud terapeut řekne, vy dva se k sobě nehodíte, nepochopil, oč jde v partnerském vztahu. Cílem není lidem říct, vy se k sobě (ne)hodíte. Tím jim neřeknete nic o jejich vztahovosti, nenecháte je poznat sama sebe. Párová terapie nabízí ohromnou příležitost poznat, proč se takhle cítím vedle svého partnera.

Nějaký příklad?
Jeden můj klient mluvil o tom, že je pevně rozhodnutý rozejít se s manželkou, že je to naprosto nevratné. A když jsme šli po důvodech, vrátil se do bodu před mnoha lety, kdy se jim stalo něco velmi závažného. To v něm probudilo ohromnou křivdu, zlobu k manželce. On ji v tom vztahu nedal najevo, protože to nedokázal. Roky si psal do mobilu „nenávidím tě“ a manželce se vyhýbal. Nenávist individuálně zpracoval, chodil na terapie, mindfulness, pracoval s tělem, chodil na workshopy. Aby ho to tolik neužíralo, tak to zpracoval a transformoval do pevného rozhodnutí, že už s ní nemůže být. Kdyby přišli dřív, dalo by se s tou emocí pracovat, vytáhnout tu nenávist a projevit ji ve vztahu. Tenhle příběh je příkladem toho, že za rozpadem vztahu není nekompatibilita, ale individuální neschopnost (či nemožnost) dát najevo svůj vztek, lítost, smutek. Je tam velký strach s tím jít ven. A to není dobře nebo špatně. To má své kořeny a své posléze pochopitelné důvody.

Učit se vztahům

Věnujete se také prevenci, propagujete práci na vztazích dřív, než přijde krize. V čem tato vaše činnost spočívá?
Jde o celou řadu projektů, jedním z nich jsou Cesty partnerství, což je exkluzivní projekt na podporu dlouhodobých vztahů. Začal jsem poslední roky chodit i do firem, zvou mne různí osvícení manažeři pro své týmy, o které se snaží pečovat i vztahově. Lidé jsou tam vytržení ze svého pracovního programu a mají příležitost přemýšlet o svých vztazích, zastavit se nad nimi. Spokojený vztah dělá i více spokojeného pracanta. Připravujeme a hledáme partnera na projekt Billboard na každou výpadovku s hesly třeba jako „Také spolu nemluvíte?“ nebo „Také svého partnera podvádíte?“ Se dvěma studenty ČVUT vyvíjíme mobilní aplikaci pro dvojice, která může pomoci, než se partneři dostanou do krizových fází. Chodím na jednání na Ministerstvo práce a sociálních věcí, kde se snažíme dostat do jejich koncepce nejen prorodinné, ale i propartnerské politiky. Je toho moc a je super, že to mohu mít tak pestré.

Co by taková propartnerská politika měla obnášet?
Začátek bych viděl v tom, že ministerstvo nebude rušit manželské poradny. Dříve jsme měli jednu z nejkvalitnějších sítí manželských a rodinných poraden v Evropě, ale ta se rozpadla. Teď záleží na erudovanosti krajských radních, jestli poradny udrží, a ministerstvo je nepodporuje. Dnes se dokonce musí skrývat, že v poradnách se dělá velmi kvalitní a exkluzivní párová a rodinná psychoterapie. Tu si totiž chce přivlastnit pouze zdravotnictví. Přitom psychoterapie je jeden ze základních účinných nástrojů pro lidi v partnerských krizích…

A co dál?
Skvělé by bylo dostat se přímo do rodin. Skvělé by bylo nechat pedagogy na vysokých školách projít sebezkušenostním výcvikem, aby pak mohli být více v kontaktu se sebou a tak tento kontakt nabízet, kromě vzdělání, i dětem. Teprve pak by se to dalo dostat do škol. Zavést hodiny empatie, meditace, mindfulness, nácvik práce s jinakostí. Zvnitřňující věci, při nichž by se děti potkávaly samy se sebou. Kde jinde by se to mělo dělat než v mateřské škole nebo na prvním stupni základní školy, dokud jsou děti ještě hravé. Ale my raději zavedeme hodiny dílen a pozemkových prací. A počkáme, až ve škole začne nějaká šikana, raději než abychom si s dětmi jednou týdně sedli na kobereček a povídali si o tom, jak se cítí, jak se mají. Jak zacházejí s odlišností svých nálad nebo svých svačin? Co je tenhle týden naštvalo? To neuděláme, protože důležitější je vždycky něco jiného. Potom se divíme, že si navzájem ubližují… Nápadů máme spoustu, ale zatím není moc nikdo, kdo by o tyhle vztahové vize stál. Ale to už je zase trochu jiná kapitola…

Vyzkoušejte na sobě

Do tématu se teď můžete ponořit ještě hlouběji – připravili jsme pro vás videozáznam přednášky Pavla Rataje z Festivalu Psychologie.cz Jak zachránit vztah.

V partneských vztazích se potkávají harmonizéři a zahradníciHarmonizéři milují štěstí a klid. Nesnáší hádky. Nechtějí nic řešit. Zahradníci mají také rádi harmonii a soulad. Vědí ale, že ho nedosáhnou tím, že budou před problémy zavírat oči. Vnímají, když zahradu pohlcuje plevel nebo že ovoce nemá dost vody. Snaží se to napravit. V případě vztahu: mluvit o tom s partnerem, vyřešit to.

V tomto okamžiku začíná proces, který většinu dvojic vede do těžkých konfliktů a do stále většího odcizení. Pavel Rataj vysvětluje nejdůležitější zákonitosti a postupy ze své praxe, které hádkami zdecimovaným partnerům pomáhají vyjít z krize společně – dospělejší a jistější si jeden druhým:

Jak zachránit vztah

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Nenechte se unést

V návalu emocí řekneme nebo uděláme něco, čeho vzápětí litujeme. Jak emoční únosy zvládat?

19 min

Rozchod s psychopatkou

K rozchodu dochází po sérii konfliktů. Jednoho dne se smíření nedostaví.

6 min

Vnitřní kritik

Odkud se vzal ten hlas, který vám neustále říká, že všechno děláte špatně?

10 min

Jak mluvit s dětmi

Proč děti kladou pořád dokola stejnou otázku a odkdy umí rozlišit mezi realitou a fantazií?

19 min

Vědomý vztah

Je možné zůstat v páru sám sebou?

4 min

Otevřít audio sekci

Pavel Rataj

Psycholog, psychoterapeut