V první části našeho putování za osvětlováním tajů psychoterapie jsme se věnovali tomu, jak porozumět nechuti jít k psychoterapeutovi, jak je možné, že psychoterapie nefunguje ihned a na počkání a proč psychoterapeut nemůže vědět všechno. V dnešní části se budeme více zabývat tím, kdo je vlastně psychoterapeut, kdo psychiatr a kdo psycholog, a také problematikou dětské psychoterapie.

Častá nejasnost se vztahuje k odlišení psychoterapeuta od psychiatra a psychologa. Někteří lidé, kteří psychoterapeuta vyhledají, mohou být zklamáni také tím, že jim dotyčný nepředepsal nějakou zázračnou pilulku na zlepšení jejich stavu. 

Léky totiž může předepisovat pouze psychiatr. Psychiatr je vzděláním lékař, který se v rámci svého vzdělávání specializoval v oboru psychiatrie, a tudíž je v jeho kompetenci farmakoterapie, tj. rozhodování o nasazení léků. Některá trápení, která nás sužují, totiž vyžadují i medicínskou podporu a nasazením vhodných léků se může psychický stav velmi zlepšit (například pro léčbu deprese, úzkostných stavů nebo poruch spánku je vhodná kombinace farmakoterapie i psychoterapie).

Psycholog studuje od začátku humanitní předměty, klasické psychologické vzdělání se získá na filozofických fakultách. Psycholog se od počátku svého vzdělávání soustřeďuje na znalosti o duševním životě člověka a na konci školy prochází stážemi, kde se učí s lidmi především komunikovat. Psycholog může s lidmi pracovat různými způsoby – může působit v nemocnicích, v poradnách, ale i v reklamních agenturách.

Člověk, který vystuduje psychologii, má znalosti o zákonitostech fungování lidské psychiky a orientuje se v psychodiagnostice. Může pracovat jako poradce při vztahových problémech, může pomocí psychologických testů pomáhat lidem v dalším životním směřování, může ve firmách určovat, kdo bude přijat do zaměstnání. 

Psychoterapeut v našich podmínkách získává své vzdělání postgraduálně, po absolvování svého základního vzdělání. Psychoterapeutem se tedy může stát jak psycholog (což je nejčastější varianta), tak psychiatr nebo kterýkoli jiný člověk, který získá potřebné vzdělání.

Je třeba se připravit na to, že psychoterapie je často dlouhý a náročný proces, ve kterém hraje hlavní roli vztah mezi klientem a psychoterapeutem.

Psychoterapeutické vzdělání dává důraz na sebezkušenost a frekventanti psychoterapeutických výcviků se učí vyznat se v hlubinách vlastní osobnosti pomocí vlastní individuální psychoterapie pod vedením zkušeného psychoterapeuta, nebo ve skupině ostatních kolegů z výcviku. Zároveň se ve výcviku klade důraz na nácvik důležitých psychoterapeutických dovedností a technik. Zaměření výcviku dává najevo, že psychoterapeutovým pracovním nástrojem (zjednodušeně řečeno) je 

• schopnost navázat kvalitní vztah s klientem 
• porozumění terapeutickému procesu a schopnost formovat ho 
• a zároveň orientace v sobě samém. 

Všichni tři odborníci mohou vzájemně spolupracovat. Můžete například přijít k psychoterapeutovi s tím, že vás něco trápí, on uzná za vhodné odeslat vás ještě na konzultaci k psychiatrovi (má například podezření na hlubokou depresi) a ten zase na vyšetření k psychologovi (zjistit v testech, jak hluboká vaše deprese je) a přitom všem nadále chodíte na psychoterapii.

Zní to jako vyčerpávající maratón? Vůbec ne, je to příklad spolupráce mezi odborníky, z nichž každý rozumí lidské duši po jiné stránce a kombinací všech tří způsobů se může pravděpodobněji dosáhnout zlepšení vašeho stavu.       

Jak je to s placením

Odborníci poskytující psychoterapii se podle způsobu financování svých služeb dělí na dvě skupiny.

První skupinou jsou psychologové spolupracující s pojišťovnou, která jejich výkony hradí podobně, jako je hradí lékařům. Kliničtí psychologové musejí na počátku své praxe strávit několik let v léčebném zařízení, poté složit atestační zkoušku a teprve potom si mohou založit svou vlastní praxi. Jsou evidováni jako pracovníci v lékařství, a proto je možné, aby spolupracovali se zdravotními pojišťovnami.

Pro jejich klienty to znamená, že služby psychoterapeutů s označením „klinický psycholog“ jsou zdarma. Aby se člověk dostal ke klinickému psychologovi, potřebuje doporučení od lékaře, nejčastěji psychiatra nebo praktického lékaře. Počet klinických psychologů pojišťovny regulují, a proto je většina z nich velmi vytížená a mají dlouhé objednací lhůty.

Druhou skupinou jsou psychoterapeuti, kteří pracují bez spolupráce s pojišťovnou a vybírají tedy poplatek za psychoterapii přímo od klienta. Částka za hodinu se u těchto terapeutů liší podle toho, zda jde o terapii jednotlivce, páru nebo rodiny, podle typu výcviku, kterým psychoterapeut prošel, a také podle lokality, v níž své služby poskytuje. Nejčastější rozmezí hodinové sazby za individuální psychoterapii se pohybuje od 400 do 1000 Kč. 

Domluvíte mému dítěti? 

Psychoterapie dětí a dospívajících je specifickou oblastí, především v tom, že klient, se kterým má psychoterapeut pracovat (dítě či dospívající), sám většinou problém necítí. Přivedou ho rodiče, nebo doporučí škola či jiná instituce, kterou zneklidňuje jeho chování. Nemůžeme tak jako psychoterapeuti tedy pracovat s vnitřní motivací klienta pro psychoterapii, která je zásadním předpokladem pro jakýkoli úspěch, a musíme nejprve o to více budovat náš vzájemný vztah, aby nám náš mladý klient věřil. 

Rodiče, kteří dítě za psychoterapeutem dovedou, často očekávají, že odborník dítěti nějak domluví, nebo použije jinou „psychologickou metodu“ a potomek opustí jeho pracovnu jako mávnutím kouzleného proutku bez problémových symptomů. Bývají proto často zklamáni, že se nic takového nestalo, dítě je pořád stejné a psychoterapeut s ním možná dokonce nezávazně konverzuje o věcech, které zajímají dítě, místo toho, aby přešel k „jádru věci“.

Ač se to rodičům vyčerpaným problémovým chováním dítěte zdá možná matoucí, v psychoterapii, a v dětské psychoterapii obzvlášť, je „jádrem věci“ právě navazování důvěrného vztahu mezi psychoterapeutem a dítětem (a k tomu slouží ona nezávazná konverzace).

Dítě, které se cítí v bezpečí, je schopno vyjádřit své pocity a psychoterapeutovým úkolem je tyto pocity vnímat a pojmenovávat tak, aby se dítě naučilo jim rozumět a pochopit tak lépe samo sebe. Postupně se tak psychoterapeut a dítě mohou dostávat k významům problémového chování a pochopení jeho vzniku.

Psychoterapeut by měl dítěti věřit a respektovat jeho schopnost řešit vlastní problémy a utvářet dítěti takový prostor, kde může svou kreativitu prokazovat. 

V psychoterapii dospělých a dospívajících je základním nástrojem komunikace. Komunikací malého dítěte, které se teprve učí významům slov, je hra. Využitím hry v psychoterapii se můžeme dítěti přiblížit více než jakýmikoli slovy, a proto je hra v dětské psychoterapii nepostradatelným pomocníkem.

Co vás při psychoterapii čeká

Už jsme si ukázali několik mylných představ o psychoterapii, ale možná si teď kladete otázku, o čem že tedy ta psychoterapie vlastně je.

Je třeba se připravit na to, že psychoterapie je často dlouhý a náročný proces, ve kterém hraje hlavní roli vztah mezi klientem a psychoterapeutem. Pokud je vztah bezpečný a klient má k psychoterapeutovi důvěru, může mu sdělovat i své nejniternější prožitky beze strachu, že se před odborníkem zesměšní. Klient nemusí mít jasnou představu o tom, čeho chce v psychoterapii dosáhnout (s formulováním obsahu terapie může právě psychoterapeut pomoci), ale musí být připraven na změny, které se v jeho vnitřním životě a možná i vztazích s ostatními odehrají.

Často také při ukončování psychoterapie klient zjistí, že jeho původní představa požadované změny nenastala, ale kvalita jeho života stoupla natolik, že už se bez podpory psychoterapeuta obejde. Psychoterapie je, jak už jsme si řekli, cesta, o které nikdy nevíme, kam nás může dovést.

Já osobně chápu psychoterapii jako práci zahradníka. Zahradník neříká květinám, jak mají růst, protože to květiny vědí samy. Potřebují jen dostatečnou péči pro to, aby se jejich stonky mohly prodrat skrz půdu, která někdy může být neprodyšná. Zahradníkova práce spočívá v dostatečném zavlažování, kypření půdy a vytrhávání plevele – tak, aby rostlině uvolnil cestu vzhůru a na světlo.

Čtěte dál: Co je a co není psychoterapie