Petra by se za značkovou módu upsala i ďáblu. Karla tráví čas po kavárnách v diskusích o smyslu života. Honza je na slovo vzatý odborník na IT, lidské duši nerozumí. Jirka jezdí každou volnou chvilku na kole a počítač ho nebere. Standa miluje jídlo – když má hlad, mohl by i zabít. Všichni jsou moji přátelé, ale dohromady se nesnesou.

Připustit skutečnost, že všichni nejsou stejní, každý máme jiné hodnoty, jiný úhel pohledu, jiné zkušenosti a jiné představy o své budoucnosti, to vypadá jednoduše. Horší je přijmout, že je to tak v pořádku.

Tolerance k druhým začíná tolerancí k sobě

Toleranci k sobě osobně považuji za jednu z nejtěžších zkoušek v našem životě. Přesvědčila jsem se sama na sobě, že jsem si potřebovala odžít alespoň polovinu života, abych si na vlastní kůži mohla vyzkoušet základní životní role: jaké to je být dítětem, partnerem a rodičem, podřízeným a nadřízeným, být sám sobě pánem a být závislý na druhých, být úspěšný anebo ve srabu a také být zdravý nebo naopak být nemocný.

Včera jsem se zakoktala při prezentaci a to mě tak rozhodilo, že jsem ztratila nit. A když moje druhé já, ta osoba uvnitř, kriticky odsoudila tu první, co to zkazila, došlo mi, že jsem nesplnila svá očekávání, že jsem tu moji vnitřní osobu zklamala. I svět kolem mě jako kdyby byl najednou horší. Děti volaly jen proto, že něco potřebovaly, rodiče si zase stěžovali, manžel se zajímal jen o své nové auto a v práci jsem začala uvažovat o výpovědi.

Pochopila jsem, že moji rodiče mohou být unaveni ze světa, kde nemáte‑li emailovou adresu a elektronické bankovnictví, najednou jako byste byli nesvéprávní.

A pak stačil chápavý úsměv mé kolegyně v kuchyňce, docela nepatrný signál porozumění a ta osoba, co mě pozoruje zevnitř, se se mnou usmířila. Ze světa se zase stalo báječné místo pro život. Tomu jistě většina z vás rozumí.

Objevné souvislosti

Ovšem objevné pro mě byly souvislosti, které se za tím skrývají. A přitom je to nabíledni, jasné jako facka, už jsem to četla mnohokrát předtím, ale zřejmě jsem ještě nebyla připravena.

Až teď mi docvaklo, že svět začíná být škaredý, když sama sebe přestanu mít ráda. To poznání na mě mělo hluboký dopad.  Pokud totiž chci poznat a skutečně pochopit ty druhé a jejich odlišnost, pomůže mi, když dobře poznám sama sebe, proč se chovám, jak se chovám, a naučím se mít ráda své chyby, protože i ty jsou mojí součástí. Prosté, že?

Ve světle tohoto pro mě geniálního zjištění jsem se rozhlédla … a prohlédla. Najednou jsem uviděla, že kamarádka není naštvaná na mě, ale že se jí něco nepovedlo. Nemá se teď ráda a já jí nejvíc pomůžu, když jí podpořím, aby se ráda měla. Úsměvem, trpělivostí, když ji pochválím za něco, co si zasloužila, když ji přivedu na jiné myšlenky, nebo když jí pomůžu se uvolnit.

Také mi došlo, že moje děti pravděpodobně nevědí, kam dřív skočit, protože laťka úspěšných je vysoko. Možná si ani nestíhají uvědomit, že by o svého člověka vevnitř měli pečovat, a volají mi, protože kdo jiný by měl být jejich poslední záchrana, než jejich máma.

Právě uvědomováním si, co se ve mně děje každou vteřinou, si dokážu představit, jak se může cítit ten druhý, a pochopit jeho motivace, aniž bych ho nějak hodnotila.

Pochopila jsem, že moji rodiče mohou být unaveni ze světa, kde nemáte‑li emailovou adresu a elektronické bankovnictví, najednou jako byste byli nesvéprávní. Chápu, že nemají rádi, když se cítí staří a bezmocní. A přitom by moje maminka mohla empatii vyučovat a děda zase dokáže opravit všechno a všude. Takové lidi na emailových adresách nenajdete, a přitom poptávka po nich roste rychleji než cena zlata.

Pochopila jsem, že manžel potřebuje nové spolehlivé auto, aby se mohl mít víc rád, protože je v jeho očích hmotným důkazem jeho schopnosti.

A také jsem odpustila všem jájínkům (rozuměj lidem, kteří každou větu začínají na Já). Uvědomila jsem si, že potřebují vzbudit něčí pozornost. Že hledají nějaký pro ně důležitý signál, který by jim pomohl uvědomit si vlastní hodnoty, aby se měli víc rádi, protože sami sobě příliš nevěří.

Pravou moudrost jsem našla v sobě

Proč mě dřív nenapadlo, že teprve pochopením a vyhodnocením vlastních prožitků nebo přesněji výsledků vlastního dialogu a emocí, které si vytvářím sama k sobě, dokážu naplno pochopit ty ostatní? Právě uvědomováním si, co se ve mně děje každou vteřinou, si dokážu představit, jak se může cítit ten druhý, a pochopit jeho motivace, aniž bych ho nějak hodnotila.

Prý dnes mladí dospívají později – sociologové se shodují, že až ve 30 letech. Také moje generace pomaleji stárne. Maminka šla v 55 letech do důchodu a já se ve stejném věku teprve rozhlížím, čeho jsem si zatím nevšimla.

Tu pravou moudrost, kterou tak úpěnlivě hledám všude kolem, nosím v sobě a je jen na mně, kdy, jak a jestli ji dokážu objevit a pozvat do svého života.

Svět je plný báječných, chytrých a užitečných informací, stačí rozevřít knihu anebo kliknout prstem. Přečtu, pokývám hlavou, pochválím a zapomenu. Možná je to tak dobře. Potřebovala jsem čistou hlavu a volné myšlenky, aby mi došlo, že tu pravou moudrost, kterou tak úpěnlivě hledám všude kolem, nosím v sobě a je jen na mně, kdy, jak a jestli ji dokážu objevit a pozvat do svého života.

Konečně dospívám? Možná, že termín mé zkoušky dospělosti je teprve přede mnou. Nevím, jestli obstojím, ale uvědomuji si, že ve svém sebe poznávání i v respektování odlišností mých kolegů, mých přátel, mých rodičů i mých dětí se mám stále co učit. Věřím, že ačkoli jsme každý jiný, hledání vlastní moudrosti máme společné.