Mám pocit, že už dál nevím, co se sebou. Mám 26měsíční holčičku, úspěšného manžela, žijeme v cizině. Na pohled idylka. To, co se odehrává ve mně, je ale holý očistec. Přijdu si, jako by mi mateřství vzalo úplně vše. Cítím se jako bezmocný, bezcenný vězeň, neviditelný duch, který se snaží všemi možnými silami podporovat manžela, dobře vychovávat dceru, aniž by to kdokoli ocenil.
Zdá se mi, že život před dítětem byl život minulý, život, který už se nikdy nevrátí, a já ho měla přitom tolik ráda. Život, kde jsem já figurovala jako zcela jiná osoba – veselá, akční, ambiciózní, sebevědomá, oblíbená… Teď nejsem ani jedno z toho. Mateřství mi zanechalo nevratné šrámy na vzhledu, které mi definitivně vzaly sebevědomí, a také hluboké šrámy na duši – obrovské pochybnosti, úzkost, stres.
To vše přesto, že malá byla chtěná a těhotenství a porod jsem měla dobrý. První rok mateřství jsem si nadšeně užívala a malé věnovala veškerou pozornost, péči, s láskou ji rozvíjela. Odměnou mi je velmi šikovné, bystré, čilé dítě, jehož denní konání ze mě ale vysává veškerou energii. Činnosti, které jsem dřív milovala, jsou pro mě nyní přežitek. Na nic se netěším, ovládla mě obrovská prázdnota, a to i navzdory tomu, že malou miluji nade vše.
Dny jsou nekonečné, plné nikdy nekončící, neviditelné a zároveň tolik náročné péče o malou… Nevidím světlo na konci tunelu, zároveň nespatřuji smysl v mé momentální existenci. Nevím, zda by pomohl návrat do rodné země, nebo zda jsem se jen uvrhla do role, která mi není vlastní a ve které jsem ztratila samu sebe. Možná se moje zpověď zdá banální a leckdo mě odsoudí jako nevděčnici, ale já jsem ztracená.
Leona, 28 let
Názor odborníka
Milá Leono,
děkuji za vaši „zpověď“, jež rozhodně není banální. Myslím, že vaši upřímnost ocení řada čtenářek. Spousta matek se totiž ocitá v podobné situaci jako vy: dítě si přály a velmi je milují, ale na rodičovské dovolené ztrácejí samy sebe a jsou nešťastné. Čím to?
Než dnešní mámy malých dětí otěhotněly, dvě desítky let (někdy i déle) se připravovaly nikoli na roli matky, ale na něco úplně jiného, na zcela jinou profesi. Chodily do školy, pracovaly, podávaly výkony…, snažily se být dobré studentky a posléze úspěšné v práci. Roky dřiny a odříkání postupně začaly nést své ovoce. Žena se profesně našla, zapracovala a rozvíjela.
A pak přijde dítě a ona najednou ztrácí vše, co si vybudovala: svou profesi, zaměstnání, kolegy, postavení… a také volný čas. A všichni jí říkají: „Buď ráda!“ I ona sama sobě říká: „Buď ráda!“ Jenže to žádá, aby se najednou stala jinou osobností s jinými vlastnostmi, hodnotami, ambicemi.
Péče o neřízenou střelu
U vás nedošlo k nepříjemné změně ve vašem prožívání v prvních měsících po porodu, ale později. Píšete, že první rok jste si nadšeně užívala, ale pak přišel pád až k dnešnímu stavu, který přirovnáváte k očistci. Možná se v roce vaší dcery něco stalo. Možná jste se zrovna stěhovali do té ciziny? Anebo ne a zásadní rozdíl spočívá v náročnosti péče o dceru.
Dvouleté děti spí výrazně méně a v bdělém čase jsou oproti ročním mnohem panovačnější, vzteklejší a celkově náročnější – rychle se pohybují a zároveň neposlouchají. Snášet výlevy jejich emocí, uhlídat je a reagovat na nekonečný proud požadavků, otázek, přání a výmyslů bývá vyčerpávající. Možná jste právě v posledním roce přišla o ty zbytky času pro sebe, které byly důležité, abyste se mohla cítit sama sebou.
Vedle stresu píšete i o pochybnostech a úzkosti. O čem pochybujete? Z čeho máte úzkost? Když s klientkami probírám podobné nesnáze mateřského života, v podloží pochybností často nacházíme náročnou představu o tom, jaká by dotyčná chtěla být: obstarat své dítě i muže, mít uklizenou domácnost, zdravě a chutně vařit a k tomu být vždy milá a sexy. Nároky, kterým prostě nelze dostát.
Často mají mámy i ten ideál, že by chtěly s dítětem vše dohodnout, vše po dobrém. Takové mámy kolem svého dítěte často doslova skáčou: Chceš tohle? Ne? Tak tady to? Taky ne? A co bys rád? Jenže batolata často nevědí, co chtějí, i když to chtějí hrozně moc. Jejich vůle je totiž uvnitř často prázdná – nejde vlastně o nic jiného než být v opozici a ověřovat si tak opakovaně: Jsem sám sebou.
- „Vem si klobouček,“ řekne máma.
- „Nechci klobouček!“ Dítě si ho vztekle strhne a hodí na zem, někdy si i vztekle dupne a očima vraždí matku.
- Matka sebere klobouček ze země a dává na věšák: „Dobře, klobouček necháme doma.“
- Dítě se sápe na věšák: „Já chci klobouk! Uáááá!“
Když se mámě podaří smířit se s tím, že vše po dobrém nepůjde a že dítě prostě v průběhu dne ztropí několik scén, většinou se uleví jak jí, tak dítěti. Podobně se hodí přijmout i to, že já nejsem vždy milá, vždy sexy, někdy neuvařím a úklid má své rezervy.
Nezůstávejte sama
Chvíli se zastavím ještě u vašich slov: „Mateřství mi zanechalo nevratné šrámy na vzhledu, které mi definitivně vzaly sebevědomí.“ Myslím, že by mohlo být užitečné zapátrat po tom, proč má vzhled pro vaše sebevědomí takový význam. Vedle toho bych vám ráda dodala naději, že taková ztráta sebevědomí nemusí být definitivní.
Použiju slova jedné čtyřicátnice, matky čtyř dětí: Když mi bylo šestnáct, byla jsem tak blbá! Holka jako lusk, ale já na sobě viděla samý faldy a kdeco, ani jsem se v létě nekoupala, abych nemusela do plavek! Teď mám dvacet kilo navíc, břicho zjizvený, prsa vytahaný a přijdu si hezká dost. Když na to přijde, klidně se vyvalím i na nudapláž. Tělesné sebevědomí se opravdu nemusí opírat o dokonalou pleť, perfektní míry, husté vlasy a podobně. Důležitější je, jak máme své tělo rádi.
Naději, že se to zlepší a budete se cítit lépe, bych ráda rozšířila i na jiné oblasti, než je vzhled. Jednak sama náročnost péče o dítě by se měla již brzy začít naopak snižovat. Každé dítě je samozřejmě jiné, ale kdybych měla načrtnout průměrnou závislost náročnosti péče na věku dítěte, nejvýše by byla právě někdy po druhém roce života. Časem poklesne potřeba dítěte být v opozici a bude s ním snadnější domluva. Dcera bude samostatnější a rozumnější, a pokud ji k tomu povedete, bude vám i pomáhat.
Vhodné by ovšem bylo, abyste měla v péči o dceru nějakou pomoc. V Africe mají přísloví, že ke zplození dítěte je třeba dvou lidí, k výchově celá vesnice. V péči o dceru byste rozhodně neměla zůstávat sama. Měl by o ni pečovat též její táta a další lidé, ať už to jsou babičky, placené chůvy, nějaká miniškolka či třeba vaše kamarádky.
Už jen přítomnost dalšího člověka působí v péči o dítě úlevně (pokud ovšem dotyčný nesedí za počítačem). Tohle máte asi těžší tím, že žijete v cizině, daleko od kamarádek z dětství a dospívání, daleko od rodiny. Zkuste však s manželem zapátrat po možných zdrojích pomoci.
Účinnou podporou vaší sebehodnotě a sebelásce by mohla být také psychoterapie. I sama se ovšem můžete zamyslet nad tím, co by vám pomohlo vrátit se k sobě samé. K Leoně, která tu není jen pro to, aby podporovala své dítě a manžela, ale která má své nápady, plány, přátele, koníčky…
Píšete, že vás nikdo neocení, ale oceňujete se sama? Vážíte si toho, co děláte, a děláte někdy něco pro sebe? Přístup okolí k nám často jen reflektuje to, jak k sobě přistupujeme my sami. Ne, opravdu nejste domácí inventář a služka pro všechny. Jste lidská bytost se svými potřebami, hodnotami, plány, s právem na respekt a čas jen pro sebe.
Přeji vám, ať se daří,
Pavla Koucká
