Také se tak rádi pohoršujete? Vstanete, protřete oči a jako doprovod k ranní kávě projedete novinky na Facebooku a hlavní zprávy dne. Podvědomě a s neurčitým napětím tak trochu očekáváte, co vás zase naštve. Co to znamená pohoršit se? Znamená to jednak říci, že nějaké chování nebo výrok překročil meze toho, co považuji za slušné nebo vhodné. V druhém plánu to pak znamená daného člověka odsoudit.

Pohoršení je pocit. Pohoršení je negativní emoce. Lidé se ovšem pohoršovat chtějí. Pocit pohoršení nám dělá dobře. Ano, počáteční prožitek je sice negativní, přináší naštvání, frustraci, ale to je záhy vykompenzováno něčím sladším – pocitem nadřazenosti. 

Vyhovuje nám pohoršovat se nad druhými, protože díky tomu se můžeme nad ně povyšovat. Abychom se cítili se lépe. Chceme se pohoršovat, protože se chceme cítit nadřazeně.

Chci být dotčen

V angličtině se pro pocit pohoršení používá termín offended, což se obyčejně do češtiny překládá jako dotčen. Vzhledem k tomu, že slovo etymologicky vychází z offendere, neboli zaútočit, tak offended se stává ten, na koho bylo zaútočeno.

Člověk si tak připadá, jako by bylo zaútočeno na něj, na celou jeho bytost. Pokud bychom názory nevnímali jako svou niternou součást, tak bychom nebrali napadání těchto názorů jako útok na svou osobu. A proto jsme dotčeni.

Možná je to znakem narcistní doby, že škála věcí, které nás pohoršují, se rozšiřuje. Máme pocit, že se nás všechno týká, tak se nás i všechno do‑týká. Naše ego nabobtnává, protože do sebe zahrnuje další a další názory a postoje, které se v dnešní době mohou vztahovat na oblast stravování, životního stylu, práv, výchovy dětí, očkování, politické příslušnosti, rasové příslušnosti, třídní příslušnosti, klubové příslušnosti, dosaženého vzdělání atp.

Ego jako balíček názorů nebo také sebedefinic se tak neustále přifukuje a roztahuje do prostoru. Tímto rozšiřováním ovšem zmenšuje prostor ve světě, protože čím více se naše ega přifukují, tím méně je místa mezi nimi. Čím je mezi nimi méně místa, tím méně se můžeme na těchto místech potkávat – a naopak hrozí, že se tyhle balony eg střetnou a začnou se třít.

Názorové trsy

Ačkoliv role a témata, jež nás definují, se rozšiřují, zároveň se jednotlivé definice zjednodušují a spojují do trsů. Zjednodušování v tomhle případě znamená polarizaci, omezení problematiky na dva protichůdné názory. Zapeklité problémy se vyhrocují do jednoduchých pro a proti postojů, kdy jsme nuceni vybrat si stranu.

Je možné, že v tomto smyslu kvalita trpí na kvantitu: zastáváme spoustu jednoduchých názorů na mnoho věcí místo komplexnějších názorů na věcí pár.

Někdy si v této chvíli vzpomenu na bleskové dotazníky pro celebrity z lifestylových časopisů, obsahující otázky jako „Beatles, nebo Rolling Stones?“ „Steak, nebo salát?“ „Moře, nebo hory?“. Já nikdy nevěděl, co si vybrat. Mám rád steak, ale někdy mám větší chuť na salát. Copak nemůžu mít oboje? Nebo svou volbu měnit?

Dnešní způsob komunikace odměňuje především názory zřetelné a vyhraněné. Člověk bez jasného názoru je podezřelý, protože je problém jej zařadit: ke které skupině patří?

Spojováním do trsů je pak myšleno, že na základě postoje k jedné problematice se domníváme, že můžeme předvídat postoje onoho člověka k otázkám jiným:

• Vítač uprchlíků jistě také volil Schwarzenberga, podporuje neziskovky, pražskou kavárnu, Halíka, homosexuály, kupuje biopotraviny a nejspíš žije v Praze.
• Volič Miloše Zemana je xenofobní důchodce, který chodí na Troškovy filmy, s nostalgií vzpomíná na komunismus, nenávidí svobodu a nemá ani maturitu.
  

Zaškatulkováním se zbavíme nutnosti vést s daným člověkem diskuzi, protože přece víme, co je za typ, a tím pádem i co si nejspíš myslí.

Vyhraněnost názorů a jejich spojováním do trsů pak vede k tomu, že jakékoli společenské téma opanují dvě znesvářené skupiny, které svým přesvědčením, že zastupují ten správný názor, vytlačují z prostoru názory jiné, ať už umírněnější verze vlastního pohledu na svět nebo názory třetích stran.

Pohoršení jako mediální obsah

Je zajímavé, že internet byl ve svých počátcích v 90. letech představován jako překonavatel bariér mezi lidmi, jako platforma, na níž budeme moci komunikovat s celým světem, což povede k větší diverzitě názorů, a tak k novému rozvoji demokracie. Místo toho se však internet ukázal spíše jako velký rozdělovač.

Především s rozvojem sociálních sítí jsme začali vytvářet kmeny, v nichž se nacházejí lidé, kteří se utvrzují ve svých názorech a ve své pravdě. V těchto zrcadlových síních se pak všichni vzájemně poplácávají po ramenou, když se pohoršují: Ano, cítím to jako ty, taky si myslím, že ti druzí jsou hloupí, naivní, nebezpeční…

Online média, což je v dnešní době hlavní způsob, jímž lidé konzumují informace, si jsou tohoto modelu dobře vědoma. Pokud chtějí přežít, potřebují sledovanost. Sledovanost rovná se příjmy z reklamy. Podobně jako se před deseti lety vědělo, že největší sledovanost přináší koťátka a nahota, vyvolání pohoršení je dnes  spolehlivý způsob, jak přitáhnout konzumenty. A je to snadné.

Zdrojem pohoršení je osobní pocit, který se nedá žádným způsobem vyvrátit. Nemůžeme přece někoho přesvědčovat, že necítí to, co cítí, nebo že to cítí špatně. Takže se vždy pro jakýkoli vyhraněný názor politika nebo jiné veřejně činné osoby najde někdo, kdo se jím cítí být dotčen a chce se médiím se svým pocitem svěřit. Vytváření konfliktu je každodenní mediální krmivo, které je podstrojováno čtenářům za účelem vyvolání pohoršení.

Mistrně tento způsob zvládají média ve Spojených státech. Vzhledem k tomu, že se jedná o společnost kladoucí mnohem větší důraz na to, co se má a nemá říkat (můžeme to nazývat třeba politickou korektností), je nasnadě, že celonárodní pohoršení se děje prakticky každý týden. Ve čtvrtek večer někdo něco řekne, v pátek ráno se na Twitteru spustí pohoršující kampaň, v sobotu je dotyčný donucen si v médiích nasypat popel na hlavu, v neděli rezignuje na své funkce nebo založí nějakou charitu a v pondělí už můžeme začít zase nanovo.

Kam nás to vede

Ve 24hodinovém přísunu událostí už skoro neexistuje rozdělení na informace důležité a méně důležité. Všimněte si, že zatímco v klasických novinách je hlavní zpráva dne určena předem, na internetu se hlavní zprávy otočí během dne několikrát. A podle čeho se mění? Podle toho, jak na ně lidé klikají. A na co lidé klikají? Na to, co v nich vyvolává emoce.

Tím se sebenaplňující kruh pohoršení uzavírá. Jsme naštvaní a frustrovaní nad tím, kam svět spěje, ale přitom po pohoršení bažíme, vyhledáváme je. Chceme sedět u počítače, kroutit hlavou a říkat: „Tsssss, to je hrůza na tom světě.“

Největším problémem pohoršení je dle mého názoru odsouzení, které je na jeho konci. Pokud někoho odsoudíme, pokud vytvoříme morální hierarchii, kdy já jsem lepší než ty, jelikož ty děláš věci, které jsou za mojí hranicí, pak se spolu nemůžeme normálně bavit nebo se pochopit.

Proto je stále těžší vést nějakou společenskou diskuzi, jelikož diskuze předpokládá a) ochotu vyslechnout člověka do konce, b) uznat, že má právo vidět věci tak, jak je vidí, i když s ním nesouhlasíme. Místo toho vedeme paralelní monology, mluvíme přes sebe a ne k sobě.

Jak z toho ven? Netuším. Je bláhové si myslet, že stačí chtít, nabídnout ruku a vše se vyřeší. Pocit, že je země rozdělená, se totiž netýká jen Česka a asi potrvá nějakou dobu, než najdeme nějaké ideály, které nás spojují. Možná by prozatím stačilo snažit se ty druhé pochopit. Pochopit, co je vede k jejich postojům. To neznamená s nimi souhlasit. Neznamená to ani potlačovat konflikty, které v nás svými názory vyvolávají. Znamená to přiznat jim právo myslet a cítit jinak. Zkusme to. Protože oni tady s námi jsou a budou – i se svými názory.