Lidská bytost sice neumí lásku stvořit, avšak vždycky, když se jí láska dotkne, pozná, že je to ona. Je to jako s pravdou. Každý ví, jak chutná, přestože se zdokonalujeme ve lhaní. Vědomí lásky je něco mnohem víc než pomíjivý cit. Láska je ve své podstatě celistvostí, sjednocujícím uzemněným prostorem. Abychom způsob, jak se láska projevuje ve vědomí, rozlišili, potřebujeme i její opak. Něco, co stojí na druhém břehu: vědomí sevřené strachem, oddělením a negativitou – vědomí ega.

Až příliš často jsem se setkal s paradoxií lásky. Její účinek poznáte, až když jste od ní na určitý čas plně odděleni. Jedině tak může strach velmi snadno moderovat ubohost našeho nešťastného přežívání. Strach a temnota formují postoj k lásce a veškerá vnitřní negativita, která se v nás projevuje averzemi a odmítáním všeho druhu, vytváří podmínky pro to, abychom reálně zatoužili po návratu do její sjednocené náruče.

Vnitřní negativita

Nyní, ve fázi probuzení, v níž procházíte konfrontací s odmítnutými částmi sebe sama a se svými zraněními, učíte se k nim přistupovat s přijetím a porozuměním. Za většinu zranění vycházejících ze (sebe)destruktivního chování nemůže pouze vnitřní agrese, ale sebehodnotící postoje, vycházející z plnohodnotné vnitřní negativity.

Je nepodstatné, zdali jsme hrubí či uhlazení, chudí či bohatí, zdánlivě šťastní či nikoliv – vždy je naše existence poněkud nepohodlná. I když jsme úplně nezávislí, máme co jíst a pít, i když máme všechno, co ke svému materiálnímu zabezpečení a k vnějšímu štěstí potřebujeme, je v nás cosi více či méně patrného, co nás obtěžuje, není nám příjemné; něco, před čím se musíme neustále skrývat, chránit. Něco, co nás nutí dávat si pořád pozor, zabezpečovat se, nedělat chyby, i když mnohdy netušíme, v čem bychom vlastně mohli chybovat. Něco, co musíme držet v tajnosti, něco nepatřičného, co nesmí být spatřeno, a přesto to pořád vyčnívá. Je to někdy jen těžko pojmenovatelné. Je to určitý druh trvalé hrozby, pocitu, jako bychom stále seděli v čekárně u zubaře. Je to něco, co dělá každý náš nádech a výdech více či méně bolestivým.

Ve skutečnosti se s tím nechceme setkat. Proto všichni zakoušíme negativitu. Negativita je jakási prazákladní agresivní žádost, aby věci byly jiné, než jsou. Negativitu balíme do výkladů a soudů, které z ní dělají oprávněnou obranu či oprávněný útok. Bojujeme proti vlastní ubohosti a ze své bolesti obviňujeme celý svět kolem – to je negativita. A prožíváme ji jako něco velmi nežádoucího, nechutného, smradlavého, nepříjemného a zkaženého. A to celé si racionalizujeme tak, abychom druhé obvinili z toho svinstva, které nosíme v sobě, a sami sebe z něj ospravedlnili.

V území nikoho

Proto je tato část cesty dost nebezpečnou zónou. Procházíte územím nikoho, pouští zmítanou poryvy hněvu, žádostí, lítosti a odporu. Učíte se zacházet s novým, ale nemůžete se zbavit starého. Nejde to. Vždy to znovu a znovu nastoupí. Ta známá úzkost, strach, obava, nejistota, nervozita, známé emoce a jiné prožitky, které vaše odhodlání stát se jiným člověkem spolehlivě zabrzdí.

Mysl je taková. Jste lapeni v pochybnostech a ve zrádném hodnocení, které je součástí zraňujících představ, jež v sobě nosíte. Ten skutečný zlom nastane až v situaci, kdy se poprvé na chvíli ocitnete ve stavu vědomí bez posuzování.

To se stane jedině tak, když se naučíte podívat sami na sebe se zájmem a otevřeností. To jsou první podmínky reality vědomí založeného na přijetí. Pokud jste lapeni v síti hodnotících soudů a bolestivých reakcí na ně, nacházíte se plně v realitě ega, v níž sami sebe neustále porovnáváte s vykonstruovanými standardy či ideály. Z toho vyjdete vždy jako poražení. To vás vždycky zraní. Sami sebe skrze nevědomou autoritu potýráte, aniž byste o tom věděli, pak se na chvíli ztotožníte s obětí, aniž byste si toho všimli, a pak se donekonečna znovu a znovu pokoušíte stát lepšími, tedy ve vztahu k ideálu, který jste si vytvořili v hlavě.

To je pomalá psychická sebevražda, které podlehne každý, kdo se nedokáže k sobě vztáhnout jinak než skrze hodnotící soud. Je to naprostý protiklad lásky. Laskavost nesoudícího Bytostného já, tedy archetypu lásky, nikoho s ničím nesrovnává. Nikdy nikoho nechce měnit, nutit do změn a do dokonalosti už vůbec ne. Naprosto postrádá jakékoliv kategorie typu „měl bych“.

To, co je skutečné

Nahlédnuto z této perspektivy jsou morální soudy a imperativy hodnotící ego‑autority pouze formy a způsoby interpretace reality, které ji rozdělují a slouží k upevnění potřeby kontroly. Jsou až příliš skutečnými realitami, pokud se na ně díváte „zespoda“, a jsou iluzí, pokud je nahlédnete „svrchu“.

Definice toho, co je dobré, správné a morální, vychází z duchovních ideálů krásy, zdraví, svobody a rozumu. Ideál byl stvořen mýtem o tom, co je svoboda, co je láska, co je zdraví atd. Ideály jsme si zvolili za standardy. Ale nejsou jimi.

Laskavost Bytostného já se nezajímá o ideály a definice. Nemá zájem o hodnotící soudy ani o iluzorní idealismus, ale o realitu. Přijímá to, co je skutečné. Jakmile ji jednou nahlédnete, jste schopni se skrze přijetí otevřít realitě lásky. Zažijete přijetí sebe sama. Teď a tady. Ne najednou, provždy a všechno, jak to chce hlad. Ale přijetí v tomto okamžiku, který je definován právě těmi procesy mysli, pocity a okolnostmi života a vším, co je za tím. Je to všechno to, jak se právě v tento okamžik prožíváte. Máte tak možnost si uvědomit, že jste tím, kým jste, a to z mnoha a mnoha příčin, z nichž mnohé zatím nejste schopni uchopit.

Pokud procházíte těmito ochutnávkami, zbude ve vás vždy vědomá reflexe toho, jaká láska Bytostného já doopravdy je. Jakmile se vás dotkne její přijímající uzemněná náruč nekonečného prostoru, máte to už jednou ve vědomí. Od té chvíle se k ní budete pořád vracet, toužit po ní.

Strach a jeho podoby

Osobnost se v průběhu života rodí a vyvíjí z malých zárodků, které jsou někdy jen velmi těžko rozlišitelné. Procesy, které řídí náš život z nevědomí, jsou nepostřehnutelné stereotypy, v jejichž moci se nachází každý z nás. Teprve vědomí utváří individuální osud.

Někdy jen těžko odhadujeme, kdo vlastně jsme. Čteme z tváří druhých, z pohybu jejich těla, usuzujeme na to, kdo jsou, z jejich činů, ale povaha já bývá člověku dlouho utajena. Někdy to jsou naše činy, které ukazují, kdo vlastně jsme. Ale ani to nestačí. Jsou to většinou skryté motivy, vnitřní nevědomé podmínky našich činů, které doopravdy a skutečně vyjadřují podstatu toho, odkud a kdo jedná. Jedním z nejsilnějších motivů lidského jednání je strach.

Je to ten strach, který se v nás rodí každodenně, téměř se stoprocentní suverenitou. Ten typ strachu, který je svázán s tím, jak fungujeme ve všedním životě, jak fungujeme ve vnějším světě a v tom, jak k němu přistupujeme. Jak už jsem uvedl: je v nás cosi více či méně patrného, co nás obtěžuje, není nám příjemné. Něco, před čím se musíme neustále skrývat, chránit. Něco, co nás nutí dávat si pořád pozor, zabezpečovat se, nedělat chyby. Něco, co musíme držet v tajnosti, něco nepatřičného, co nesmí být spatřeno, a přesto to pořád vyčnívá. Je to určitý druh trvalé hrozby. Je to něco, co dělá každý náš nádech a výdech bolestivým.

Bývá to spojeno nejen s pocitem nebezpečí, ale i s morálním či instinktivním odporem vůči všemu, co nás ohrožuje, vůči všemu neznámému, temnému a bolestivému. Jsou tu vnitřní skryté mechanismy, které udržují strach stále v chodu, jsou tu pro něj podmínky, díky kterým může donekonečna ovládat naše vědomí.

Každý zná strach. Každý prožívá izolaci, bezmoc a beznaděj, když ho strach pohltí. Když se někdo projevuje tak, že je strach u něj čitelný, porozumíme tomu snadno, protože víme, jak se cítíme my sami, když nás obejme náruč strachu. V tom případě není těžké najít v sobě schopnost druhému pomoci a pochopit jej.

Těžší to bývá, když je strach skrytý. Když působí ze zálohy a my venku vidíme jen negativitu, agresivní obrany či lítostivou oběť. Takový strach jen těžko akceptujeme. Přesto jej můžeme uvidět, jak se skrývá za zlobnou emocí, vzdorem, odporem, lítostí, nenávistí, hněvem, mocenskými ambicemi a vším tím hnusem, kterého je člověk schopen.

Čelit vnitřní temnotě

Kdykoliv se setkáte s jakoukoliv bolestí a násilím (tedy negativitou v pravém slova smyslu, nejen fyzickém), pocítíte strach v duši. Dejte se do toho. Nejprve se na to pořádně podívejte, a to především ve vás samotných. Podívejte se na něco, co v sobě a na sobě nesnášíte. Může to být cokoliv. Závislost, lítost, agrese, smutek, nejistota – cokoli, o čem se domníváte, že by to ve vás být nemělo. Proč se to děje pořád znovu a znovu? Za jakých podmínek to vyvstává? Dokážete si uvědomit faktor strachu? Strach je pravá ruka negativity. S tím pak nastupují další podporující stavy jako úzkosti a všechny racionální obrany.

Nasadíte si raději brýle mámení, nebo se ochráníte černobílým viděním? Posuzování strachu a chování z něj vycházející je prostě nepřijatelné. Jde o návyk nahlížet na realitu předpojatým filtrem, tedy předsudkem. Ale i ten je založen na strachu a negativitě. Je ve vás silná potřeba strach spojený s negativitou zracionalizovat. Nutkání zbavit se toho dřív, než se to „rozjede“ a pošle vás to zase dolů do bezmoci. Strach probouzí nutkání k rychlým soudům. Je to však v samém základu prostá neschopnost čelit vnitřní temnotě, všemu nevědomému, všemu, co se vymyká naší hodnotící kontrole. Je to strach z živoucí duše, ze všeho proměnlivého, ze všeho, co probouzí známou a nekontrolovatelnou bolest.

Je jen na vás, budete‑li chtít rozvinout nový způsob pohledu na tyto duševní skutečnosti. Nový přístup založený nikoliv na hodnocení a vycházející z naučených stereotypů, ale všímající si věcí takových, jaké jsou. Všechny afekty, žádosti a odpory mohou být pozorovány všímavostí. Příčiny, reakce a důsledky chování mohou být pozorovány, jádro strachu rozpoznáno, a tak se může lehce stát, že se pro vás stane ego pozorovatelné, opravdu transparentní. Můžete.

Na samém dně prožitků osamělosti a prázdnoty se můžete setkat s hlubokým strachem v duši, který se nedá kontrolovat, který můžete jen prostoupit. Je nám dáno pochopit jeho příčiny, ale pouze na základě vlastních setkání s neprostoupenou temnotou duše. Když si to dovolíte, získáte tak vlastní zkušenost a necháte to jít svou cestou bez potřeby soudu. Tak je možné začít chápat strach jako pomocnou sílu, jako nástroj lásky k jejímu probouzení. Není ani takový, ani makový. Prostě tu je jako jedna z podmínek a patří k paradoxii lásky – stejně tak jako temnota ke světlu.

Je jen velmi těžké slovy vyjádřit nezkušenému, co se ve skutečnosti za těmito zkušenostmi skrývá. Připustit strach jako spolutvůrce neznamená jít proti sobě a spustit kolo destrukce, mučit se a trápit donekonečna. Je to důležité, abyste poznali jednu z podstat duševní reality, která je sama o sobě ve vašem vědomí stejně tak podstatná jako její opak. Duševní svět založený výhradně na lásce může být sice cílem vašeho směřování, avšak cesta mezi živoucími a proměnlivými protiklady je jedinou realitou, kterou poznáváme v mantinelech, kde ji lze nalézt. Přistupujte proto k tomuto tématu mnohem více intuitivně.

Kde je ve vědomí strach a negativita, tam může být i láska nalézána novými a neotřelými způsoby. Prozkoumejte důkladně svůj pocit nedostatku živoucího prostoru – ne proto, abyste se ztratili v temnotách, ale proto, abyste našli dostatek důvodů pro přijetí sama sebe. Přítomnost lásky může být pociťována pouze na pozadí temnoty. Jinak byste její prostor nemohli v dualitě vědomí nikdy zaznamenat.