Kdy může rodičovská láska napáchat škody? Například tehdy, když se po narození mladšího sourozence máma snaží staršímu všemi silami dokazovat, jak moc ho má ráda.

V článku Když máma nemiluje stejně jsme si položili otázku, zda mají za upřednostňování jednoho ze svých dětí cítit rodiče pocit viny a zda může toto favorizování děti dlouhodobě ovlivnit. A obdobným způsobem jsme se zeptali i našich odborníků:

1. Domníváte se, že mezi rodiči je pocit, že mají jedno dítě raději, častý? Cítí kvůli tomu pocity viny? Co byste jim v takové situaci poradili?

Pavla Koucká: Zde hrozně záleží na tom, jak se jich ptáte. Řekla bych, že přímo „raději“ se vyskytuje spíše zřídka. Častěji vám někdo řekne, že má jedno z dětí oblíbenější, a ještě častěji, že k němu má blíž, že si s ním lépe rozumí. Většinou s tím však není problém, není to přímo téma naší práce.

Rodiče – zvláště matky – za mnou častěji přicházejí s tím, že je některé z dětí něčím štve: leze jim na nervy svou ukřičeností, ukňouraností či jinými způsoby svého chování. A ano, trpí tím pak i láska matky k dítěti.

Roli zde hraje i srovnání se sourozencem, ale nebývá to stabilní problém, spíše něco, co se nově objevilo. Typicky se to stává po narození miminka: hodňoučkého, křehoučkého, bezbranného tvorečka. Starší dítě (nejčastěji je‑li ve věku batolete) mámě najednou začne připadat ukřičené, uvztekané, neadekvátně si nárokující a občas i zlé a zákeřné (zejména vůči sourozenci).

Zajímavé je, že toto se typicky stává u matek, které chtějí za každou cenu dokazovat staršímu, jak moc jej mají rády, kompenzovat mu „sesazení z trůnu“ příkladnou péčí. Snaží se být vždy milé a chápající, a uvnitř jsou přitom stále frustrovanější a naštvanější. Cestou, která pomáhá, je zde větší přirozenost a zohlednění i svých potřeb. Když se máma přestane tolik přetvařovat, nesnaží se být perfektní a dbá i na svou regeneraci.

Existují i osobnostně problematické matky, které protežují svého oblíbence. Ty ale k psychologovi nepřijdou.

Když na tématu problémového vztahu pracujeme, matky často pláčou. Mají velké pocity viny. Velmi se jim uleví, že je neodsuzuji, že je chápu. Často zjišťují, jak si jsou s dítětem, jež je štve, podobné. Objevují se zajímavé vazby na vlastní dětství, osobní ideály a očekávání. Vztah matky k dítěti se v průběhu terapie prakticky vždy zlepšuje.

Existují ovšem i osobnostně problematické matky, které protežují svého oblíbence celé dětství a ještě v dospělosti. Ty ale znám až z vyprávění dospělých dětí, matky samy za mnou nepřijdou. Buď popírají, že by měly jedno z dětí raději (často dokonce prohlašují: Mám všechny své děti stejně ráda; mám vás oba úúúplně stejně ráda!), nebo to i přiznají, ale vinu si nekladou: To je přece jasné, že mám raději Jirku, on je tak rozumný a šikovný! Ondra je holt od narození nemehlo. Někdy takové matky dokonce samy sebe litují, že se jim tak nešikovné, ošklivé nebo hloupé dítě narodilo.

Lenka Daňková: Pokud si rodiče myslí, že mají jedno dítě raději než druhé, určitě to může být důvodem k výčitkám a pocitu rodičovského selhání. Neměl by správný rodič mít rád všechny své děti stejně? Já si to nemyslím.

Myslím si, že stejně jako k lidem ve svém okolí máme ke každému trochu jiný vztah, jinak se s ním cítíme, rádi s ním děláme jiné věci atd., podobně můžeme mít jiný vztah ke každému ze svých dětí. Protože děti jsou každé jiné.

S některým si více sedneme povahově. S dalším nás může spojovat podobná záliba. Jen jedno z dětí se narodilo první, jen jedno je nejmladší. Jedno je holčička, jiné kluk. A tak podobně.

Doporučila bych nezaměřovat se na srovnávání, jestli mám některé ze svých dětí ráda víc nebo méně, ale spíš na to, že je mám každé ráda jinak. Každé z nich je jedinečné. Každé mě může něčím obohatit (a něčím jiným naopak štvát).

Pokud mám blíže k jednomu z dětí a s jiným mi to drhne, můžu zkusit drhnoucímu vztahu věnovat více péče. Trávit společně více času sami. Najít činnosti, u kterých nám je dobře. Povídat si. Zkusit proniknout do světa dítěte, skutečně mu porozumět.

Stejně jako je potřeba investovat čas a energii do vztahu s partnerem nebo přáteli, tak i do vztahu s dětmi. A pokud by měli rodiče pocit, že to drhne opravdu hodně, trápí se tím a sami si pomoci neumějí, pak si myslím, že je na místě vyhledat pomoc psychologa.

2. Co byste – z opačné strany – navrhovali říci člověku, který trpí pocitem, že byl „černou ovcí“ ve stínu oblíbenějšího sourozence?

Pavla Koucká: Jednoduše se nabízí říci: Hoď to už konečně za hlavu. Buď rád, že jsi dospělý, a žij! Takhle jednoduché to ale pochopitelně není, je to práce na dlouho. Jde vlastně o posilování osobnosti, hledání sebe sama, přijetí toho, že bylo, co bylo, i když to nebylo ideální (a někdy ani uspokojující). V terapii se zpravidla zpočátku hodně vracíme do minulosti a postupně se více a více (i když v různých vlnách dle potřeby) soustředíme na současné vztahy a výzvy.

Lenka Daňková: Podobně jako u jiných křivd, které si neseme z dětství, bych navrhovala pokusit se odpustit rodičům i sourozenci, uvědomit si, že oni nejspíš dělali to nejlepší, co v dané chvíli dokázali, a že než se trápit minulostí, je lepší ji přijmout, nechat za sebou a jít dál. Nemusí to být vůbec jednoduchý úkol, takže se budu opakovat, ale pokud na to člověk nestačí sám a má pocit, že mu minulost „černé ovce“ nedovoluje žít šťastný život, ať vyhledá pomoc.