Láska se nedá dělit

Rodiče mohou ke každému z dětí přistupovat trochu jinak. Právě proto, že milují všechny stejně.

Psychologie.cz

27. 7. 2017

Kdy může rodičovská láska napáchat škody? Například tehdy, když se po narození mladšího sourozence máma snaží staršímu všemi silami dokazovat, jak moc ho má ráda.

V článku Když máma nemiluje stejně jsme si položili otázku, zda mají za upřednostňování jednoho ze svých dětí cítit rodiče pocit viny a zda může toto favorizování děti dlouhodobě ovlivnit. A obdobným způsobem jsme se zeptali i našich odborníků:

1. Domníváte se, že mezi rodiči je pocit, že mají jedno dítě raději, častý? Cítí kvůli tomu pocity viny? Co byste jim v takové situaci poradili?

Pavla Koucká: Zde hrozně záleží na tom, jak se jich ptáte. Řekla bych, že přímo „raději“ se vyskytuje spíše zřídka. Častěji vám někdo řekne, že má jedno z dětí oblíbenější, a ještě častěji, že k němu má blíž, že si s ním lépe rozumí. Většinou s tím však není problém, není to přímo téma naší práce.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Rodiče – zvláště matky – za mnou častěji přicházejí s tím, že je některé z dětí něčím štve: leze jim na nervy svou ukřičeností, ukňouraností či jinými způsoby svého chování. A ano, trpí tím pak i láska matky k dítěti.

Roli zde hraje i srovnání se sourozencem, ale nebývá to stabilní problém, spíše něco, co se nově objevilo. Typicky se to stává po narození miminka: hodňoučkého, křehoučkého, bezbranného tvorečka. Starší dítě (nejčastěji je-li ve věku batolete) mámě najednou začne připadat ukřičené, uvztekané, neadekvátně si nárokující a občas i zlé a zákeřné (zejména vůči sourozenci).

Zajímavé je, že toto se typicky stává u matek, které chtějí za každou cenu dokazovat staršímu, jak moc jej mají rády, kompenzovat mu „sesazení z trůnu“ příkladnou péčí. Snaží se být vždy milé a chápající, a uvnitř jsou přitom stále frustrovanější a naštvanější. Cestou, která pomáhá, je zde větší přirozenost a zohlednění i svých potřeb. Když se máma přestane tolik přetvařovat, nesnaží se být perfektní a dbá i na svou regeneraci.

Existují i osobnostně problematické matky, které protežují svého oblíbence. Ty ale k psychologovi nepřijdou.

Když na tématu problémového vztahu pracujeme, matky často pláčou. Mají velké pocity viny. Velmi se jim uleví, že je neodsuzuji, že je chápu. Často zjišťují, jak si jsou s dítětem, jež je štve, podobné. Objevují se zajímavé vazby na vlastní dětství, osobní ideály a očekávání. Vztah matky k dítěti se v průběhu terapie prakticky vždy zlepšuje.

Existují ovšem i osobnostně problematické matky, které protežují svého oblíbence celé dětství a ještě v dospělosti. Ty ale znám až z vyprávění dospělých dětí, matky samy za mnou nepřijdou. Buď popírají, že by měly jedno z dětí raději (často dokonce prohlašují: Mám všechny své děti stejně ráda; mám vás oba úúúplně stejně ráda!), nebo to i přiznají, ale vinu si nekladou: To je přece jasné, že mám raději Jirku, on je tak rozumný a šikovný! Ondra je holt od narození nemehlo. Někdy takové matky dokonce samy sebe litují, že se jim tak nešikovné, ošklivé nebo hloupé dítě narodilo.

Lenka Daňková: Pokud si rodiče myslí, že mají jedno dítě raději než druhé, určitě to může být důvodem k výčitkám a pocitu rodičovského selhání. Neměl by správný rodič mít rád všechny své děti stejně? Já si to nemyslím.

Myslím si, že stejně jako k lidem ve svém okolí máme ke každému trochu jiný vztah, jinak se s ním cítíme, rádi s ním děláme jiné věci atd., podobně můžeme mít jiný vztah ke každému ze svých dětí. Protože děti jsou každé jiné.

S některým si více sedneme povahově. S dalším nás může spojovat podobná záliba. Jen jedno z dětí se narodilo první, jen jedno je nejmladší. Jedno je holčička, jiné kluk. A tak podobně.

Doporučila bych nezaměřovat se na srovnávání, jestli mám některé ze svých dětí ráda víc nebo méně, ale spíš na to, že je mám každé ráda jinak. Každé z nich je jedinečné. Každé mě může něčím obohatit (a něčím jiným naopak štvát).

Využívejte celý web.

Předplatné

Pokud mám blíže k jednomu z dětí a s jiným mi to drhne, můžu zkusit drhnoucímu vztahu věnovat více péče. Trávit společně více času sami. Najít činnosti, u kterých nám je dobře. Povídat si. Zkusit proniknout do světa dítěte, skutečně mu porozumět.

Stejně jako je potřeba investovat čas a energii do vztahu s partnerem nebo přáteli, tak i do vztahu s dětmi. A pokud by měli rodiče pocit, že to drhne opravdu hodně, trápí se tím a sami si pomoci neumějí, pak si myslím, že je na místě vyhledat pomoc psychologa.

2. Co byste – z opačné strany – navrhovali říci člověku, který trpí pocitem, že byl „černou ovcí“ ve stínu oblíbenějšího sourozence?

Pavla Koucká: Jednoduše se nabízí říci: Hoď to už konečně za hlavu. Buď rád, že jsi dospělý, a žij! Takhle jednoduché to ale pochopitelně není, je to práce na dlouho. Jde vlastně o posilování osobnosti, hledání sebe sama, přijetí toho, že bylo, co bylo, i když to nebylo ideální (a někdy ani uspokojující). V terapii se zpravidla zpočátku hodně vracíme do minulosti a postupně se více a více (i když v různých vlnách dle potřeby) soustředíme na současné vztahy a výzvy.

Lenka Daňková: Podobně jako u jiných křivd, které si neseme z dětství, bych navrhovala pokusit se odpustit rodičům i sourozenci, uvědomit si, že oni nejspíš dělali to nejlepší, co v dané chvíli dokázali, a že než se trápit minulostí, je lepší ji přijmout, nechat za sebou a jít dál. Nemusí to být vůbec jednoduchý úkol, takže se budu opakovat, ale pokud na to člověk nestačí sám a má pocit, že mu minulost „černé ovce“ nedovoluje žít šťastný život, ať vyhledá pomoc.

Diskuse 0