„Když on mě pokaždé odzbrojí. Já se třeba cítím osamělá, stýská se mi po něm, ráda bych ho objala, a on u mě není. Téměř každý večer sedím doma sama. Potřebovala bych cítit, že je můj, že patří ke mně a ne ke své bývalé ženě, tedy už téměř bývalé, přestože jí věnuje tolik času. Jako posledně, když kvůli maturitnímu večírku jejich dcery Alžběty několik večerů trávil v jejich bytě. Tedy v tom, kde spolu ještě donedávna bydleli.“

„A když si pak postesknu, že se cítím opuštěná a zanedbávaná, že je se svou ženou víc než se mnou a že nechápu, proč od ní tedy odcházel, posílá mě k psychiatrovi. Protože to prý není normální, takhle žárlit kvůli dvěma hodinám s matkou milované dcery. To snad Bětce nepřeji hezký večírek? To jí nepřeji pocit, že na ní záleží oběma rodičům? 

A já pak zmlknu, protože má vlastně pravdu. Proč vůbec mám s těmi dvěma hodinami takový problém? I kdyby to bylo třeba šest hodin! Co je mi po bývalé ženě, rád má přece už několik let mě! Proč mě tak ruší, že s ní dobře vychází? A jak mu záleží na dceři! Mělo by mě to těšit, je to důkaz, že je charakter! Jestli já nakonec opravdu nejsem hysterka a nehledám problémy tam, kde nejsou.“

Citový babylon

Tohle a mnoho podobného trápí paní E. (E od slova emoce. To je to hlavní, čím žije, co paní E. těší, motivuje i sráží na kolena.) Je nešťastná, znejistěná a ztrácí naději, že se svým rozvádějícím se přítelem jednou bude doopravdy plnohodnotně žít. Teď sedí po večerech a o víkendech sama ve svém bytě a marně přemýšlí, kde se stala chyba a co s tím. Ale hlavně jí není dobře. Naděje na změnu pomalu vyprchávají a z budoucnosti se vytratil smysl. Pozitivní, láskyplné emoce z dob ne tak dávno minulých vystřídaly pocity smutku, zklamání a prázdnoty. Paní E. se nezlobí, respektive nezlobí se vědomě – jak by mohla, když vlastně nemá proč? 

Pak tady máme pana P. (Pan Pocitový. Všichni nemůžou být E., abychom se nepřejedli otravných éček.) Pan P. se cítí ve svém vztahu podobně zmatený jako paní E. A není to tím, že i on miluje muže. Spíše oba po výměně argumentů se svými protějšky dopadají podobně – nakonec ustupují pod palbou těch racionálních. V debatách a hádkách na téma My a náš vztah má totiž partner pana P. navrch úplně stejně jako partner paní E. (Říkejme oběma R., jako rozum, rácio. Nebojte, nepoplete se nám to, jsme snad nějací Homo rozumní.) A tak si pan P. nakonec ze všech těch argumentací vzal kromě menších a větších zklamání, malých a velkých bolestí také závěr, že ke všemu ještě neumí správně a úspěšně argumentovat a bude lepší raději se do toho ani nepouštět, a paní E. pomalu ale jistě přestává věřit, že ji vůbec někdo ještě může opravdu milovat, opravdu se kvůli ní třeba i rozvést a opravdu s ní žít. 

Pocit, emoci není možné odbýt logikou. Emoční „argument“ nelze zpochybnit a překonat argumentem racionálním.

A pro ty, pro koho by snad byly důvody duševní nepohody paní E. a pana P., jejich tápání na bitevním poli Emoce versus Rozum příliš malicherné, příliš běžné na to, aby na nich šlo vystavět článek, tady mám ještě slečnu Z. Znejistěnou, zmatenou, zoufalou. Znásilňovanou. Dlouho. Velmi dlouho. Ve velmi útlém dětství, bolestivě útlém. Rodinným příslušníkem, jak to tak, bohužel příliš často, bývá. Nelíbilo se jí to, bolelo to, ponižovalo, budilo to strach a úzkost, vyvolávalo to noční děsy. Jenže byla nevědoucí malé dítě, měla jen své pocity. A moudrý velký strýc jí vysvětlil, že to, co dělají, je dobré, a že je to tak správně. Odnesla si z těch hodin s někým, komu věřila, do života přesvědčení, že její emoce nejsou podstatné, že matou a lžou. Že nad nimi stojí vysvětlení. Racionální argumenty.

Nestálo by mě moc času ani námahy rozpomenout se na další podobné příběhy z terapeutických sezení, zdánlivě banální (vždycky jen zdánlivě – pro příběhy ze světa lidské psychiky neexistuje objektivní měřítko závažnosti) i takové, které pohnou nitrem i těch největších drsňáků. Ale klidně se obejdeme bez extrémních, drásajících příběhů, podobných tomu, jejž si s sebou nese životem slečna Z. Dokonce snad přesně naopak – právě ty každodenní, nenápadné a všudypřítomné příběhy a situace tvoří nejpříhodnější ilustraci psychologického jevu, který jsem si vzala na mušku v tomto článku. Možná už víte, který to je. Možná už jste ho poznali. Možná jste si ten vzorec vnímání a chování, o kterém je řeč, vyvodili z podobností mezi příběhy E., P. a Z. Možná jste stejný vzorec zaregistrovali už dávno, u druhých nebo ve svém vlastním partnerském svazku. 

Logika kontra emoce

Jeden partner, plný citů a pocitů, a druhý, argumentující logickými algoritmy a nevyvratitelnými fakty. Jeden emočně strádající, toužící a očekávající, druhý stroze racionální (a vlastně emočně strádající také, jen si tu emoční díru neuvědomující). Jeden napřahuje ruku z roviny pocitů, druhý z roviny logického odůvodění a chladného rozumu. Minimálně jeden se cítí nepochopený, ani jeden není spokojen. Každý se pohybuje v jiné rovině a nemohou se protnout, nemohou se potkat. A nemluvím jen o tom, že emoční potřeby nelze vyřešit racionálními argumenty. Ono to potkávání se rovin nefunguje ani v opačném směru, od logiky k emocím.  

Zkuste argumentovat vědci, který vám vysvětluje některý fyzikální zákon matematickou rovnicí, slovy: „Mně se to nelíbí. Z té spousty neznámých se mi dělá mdlo a to poslední krácení mi prostě není sympatické. Přese všechnu snahu vašemu výsledku jednoduše nemohu věřit.“ Nebo tvrďte ekonomovi, který má spočítané vše, co spočítané mít má, aby došel k co nejjistějšímu zisku, že jeho plán působí tvrdě a že by byl hezčí a příjemnější k poslechu, kdyby si namísto profitu kladl za cíl duševní blaho všech zainteresovaných. Nebo že by to vše měl mít napsané na růžovém papíru místo bílého, protože… Prostě protože. Protože byste z toho měli lepší pocit. Emoce nepotřebují logické zdůvodnění.

Úplně stejně není možné pocit, emoci odbýt logikou. Emoční „argument“ nelze zpochybnit a překonat argumentem racionálním. Paní P. neuklidní, nebo uklidní jen na chvilku statistický rozbor diáře pana R., ze kterého vyplyne, že se svou bývalou manželkou tráví jen sedm procent svého volného času, kdežto s ní třicet. Uklidní ji objetí, něžná péče, jistota společných večerů a nocí. Pana P. neučiní šťastnějším přednáška o homosexuálních vztazích, ze které vyplyne, že většina gayů je mnohem víc promiskuitních než pan R., a pan P. má tudíž velké štěstí. Pana P. ve vztahu emočně pozvedne zase jen emoce, samozřejmě emoce příjemná. Žádná, ani ta sebelepší a sebesofistikovanější debata nenahradí lásku, když ta chybí. A slečna Z. zajisté nezačne mužům a vůbec světu důvěřovat poté, co jí někdo vysvětlí, že pro ni ta důvěra bude nejvýhodnější. Důvěru si nejspíš vybuduje krůček po krůčku ve vztahu s někým, kdo nezneužije její otevřenosti a bezbrannosti, až se k nim jednou přece jen pomaloučku a opatrně odhodlá.

Co tím vším chtěl autor říct? 

Nic. (Budu si muset dát pozor, začínám z té absence ponaučení mít pravidlo.) Nic konkrétního. Jen opět nabízím své postřehy k zamyšlení. Třeba si na ně vzpomenete, až budete chtít uklidnit utrápeného, uboleného partnera slovy „Jiní jsou na tom podstatně hůř“ nebo mu budete mávat před obličejem pomyslným grafem klasického průběhu intenzity trápení, podle něhož i to největší nakonec jednou zákonitě skončí. A ono to nepomůže. (Nebo někdy ano, ale to bude nejspíš vaší schopností přeložit matematický graf do emoční řeči, předat spolu se suchou informací i hřejivé teplo, sympatii či empatii, pocit bezpečí a naději v lepší zítřek.) Nebo se na tento článek rozpomenete, až uslyšíte: „Jak ty se můžeš cítit osamělá! Jsi přece celý den mezi lidmi!“

A pokud se vrátíme k paní E., nejspíš spolu zkonstatujeme, že samozřejmě není nic špatného na dobrých vztazích s bývalou manželkou a pečující starostí o děti, ať je jim, kolik chce. Že je velmi rozumné bydlet ve stejném bytě jako dcera, když ji její táta chce vídat co nejčastěji. A že dělat svou práci s odevzdaným zápalem je dar a že to není známka chladu a nezájmu v jiných oblastech života – jde jen o pořadí priorit. V rozumové rovině není panu R. co vytknout. 

Jenže také nejspíš společně zkonstatujeme, že o rácio tu nejde. Paní E. nepotřebuje racionální argumenty. Paní E. je ubolená, znejistěná a cítí se osaměle. Logické algoritmy myšlenek ji nemohou přesvědčit, natož uklidnit a uspokojit, a už vůbec ne zahřát pocitem, že je milovaná. A to právě ona potřebuje. Zahřát a milovat. Obejmout. Klidně zcela nelogicky.