Nejsem žádnej rváč, ale párkrát jsem se v životě porval. Začalo to už ve školce, nějakej kluk mě povalil na pískovišti a já se rozbrečel a řek jsem to mámě. Ta mě politovala a řekla to tátovi. Ten mě nepolitoval, ale řek mi: Seš chlap, vrať mu to. Nesmíš se bát. Hlavně nežalovat. Ukaž, že se nebojíš. Budeš překvapenej, co se stane. Ale nikdy bitku nezačínej, bránit se je dobrý, začít ji je špatný.

Tak jsem tátu poslechnul a když mě druhej den zas kluk povalil, vstal jsem a povalil pro změnu já jeho. Rozbrečel se a někam odběhnul žalovat. A pak už mě nikdy nepovalil. Fulghum měl asi pravdu s tim, že všechno, co potřebujeme vědět, se naučíme už v tý školce.

Ve stejný linii jsem pak pokračoval ve škole. Vždycky tam byl nějakej velkej kluk, kterej si ve svým jednoduchým mozku myslel, že když je větší, má to v suchu. Tak jsem mu dal ochutnat jeho vlastní medicínu. Když viděl, že se zuřivě bráním, obvykle dostal strach a vycouval.

Nelíbí se mi tón, kterým to říkáš. Skoro se chlubíš. Prostě mu dej co proto a pak to nech bejt.

Měl jsem sice poznámkovej sešit úplně červenej, ale otec se mě vždycky zeptal, jak to bylo. Řekni mi to po pravdě. Šel po mě zezadu a podrazil mi nohy, tak jsem vstal, rozběhnul se a povalil ho na zem. Pak sme se váleli po zemi na chodbě, než přišel dozor…

Nezapomeň, vždycky jenom v obraně, řekl mi otec. A nikdy se tím nevytahuj. Nelíbí se mi tón, kterým to říkáš. Skoro se chlubíš. Prostě mu dej co proto a pak to nech bejt.

Můj otec byl dělník, jednoduchej chlap z továrny, ale když tak o tom přemejšlim, myslím, že byl chytřejší než Beneš a Chamberlain dohromady. Postupně se kolem mě začali sdružovat kluci, co dostávali na frak od těch větších. Věděli, že čtu Vinnetoua a budu muset zasáhnout, když se to zas někdy stane a já budu poblíž.

Nikdy se nespletli. Rváči to nemohli nikdy pochopit, když jsem se rval, až mi tekla krev z nosu, kvůli nějakýmu usmrkanci, kterýho nikdo neměl rád. Dokonce ani já ho neměl rád.

Spravedlnost ale nehájíme proto, že máme někoho rádi. Spravedlnost je, aby nikdo nedostal na hubu, protože je slabej a nikdo ho nemá rád.

Po nějaký době jsem měl dokonce svůj vlastní fanklub, kterej se skládal z těchhle kluků, který nikdo neměl rád. Chodili za mnou a nosili mi svačiny a figurky indiánů, protože věděli, že je mám rád. Rváči se mi posmívali, že jsem kápo spolku kryplů.

Řek jsem to tátovi a on mi řek: Nevadí, že je nemáš rád. Neděláš to pro ně, děláš to pro sebe. Představ si, jak se cejtí ty grázlové, když potkali někoho, kdo se před nima nepodělá. Asi blbě. Asi se jim hroutí jejich svět, ve kterým vládne hrubá síla. Asi se v jejich světě objeví malá trhlina a možná o tom v noci před usnutim budou přemejšlet.

Jsem na tebe hrdej, říkal mi otec. Takhle se chovej celej život a vždycky na tebe budu hrdej, ať budeš čímkoli.

Tohle všechno mě naučil můj otec, kterej sotva prolezl učební obor a jediná kniha, kterou kdy četl, byla o Arnoldu Schwarzeneggerovi, což byl jeho kulturistickej vzor.

A taky mi říkal: Jsem na tebe hrdej. Takhle se chovej celej život a vždycky na tebe budu hrdej, ať budeš čímkoli. Klidně voz někde popelnice, ale když budeš vždycky takovej, já na tebe budu vždycky hrdej.

Tak díky moc tati. Snad to nebude znít moc pateticky, ale myslim, že na světě je dost kluků, který by ti rádi poděkovali. A já s nima stojim v jedný řadě.

Jiří Němčík

Autor publikuje na svém blogu. Chcete‑li se také podělit o své životní zkušenosti, pošlete svůj příběh na mail redakce@psychologie.cz.