Lidé jsou dobří

Představte si svět, ve kterém se nemusíte starat, kolik si máte říct za svou práci. Můžete svobodně darovat svůj čas a jiné zdroje druhému či udělat něco ku prospěchu krajiny nebo zvířat. Jen si představte, že nemusíte neustále žít pod tlakem výměnného obchodu a koloběhu práce – peníze – marné hledání volného času pro sebe – kupování věcí – další vydělávání peněz. Věnovat se hledání té nejlepší práce výměnou za svůj čas. Takový svět podle mě existuje: je jím dobrovolnictví.

Dobrovolnictví v různých podobách přirozeně doprovází celý můj život. Díky němu jsem se ještě v pubertě seznámila se světem lidí s handicapem, amatérským divadlem, později jsem díky němu mohla cestovat, vyzkoušet si nejrůznější činnosti, naučit se jazyky.

V dalších letech jsem při vedení dalších dobrovolníků získala znalosti a dovednosti, jak je třeba o sebe jako dobrovolníka pečovat, pokud se jím rozhodneme být, a co k takovému rozhodnutí vlastně potřebujeme zejména v dlouhodobém horizontu. Pojďme se podívat podrobněji, co se dobrovolnictvím dá získat.

Vyzkoušet si nejrůznější činnosti

Dobrovolnictví je moje oblíbená položka kariérního poradenství. Mé nadšení je tak velké, že bych klidně zavedla zákonnou povinnost dobrovolničení pro každého, zejména pro mladé lidi před počátkem „pracovního“ života. Osobně jsem posbírala díky dobrovolnickým zkušenostem nesmírně barevné zážitky.

Poznala jsem, jaké to je učit se texty a trávit večery ve zkušebně, hrát divadlo ve školkách, pracovat v rádiu, spát na seně, být v zákulisí velkého hudebního festivalu, psát články do krajských novin, natírat ploty, hlídat děti, zahradničit, dělat mošt, vozit dříví, venčit dvacet psů najednou, vařit pro celý tábor, značkovat trasy, rozdělávat oheň, poznávat se s lidmi s handicapem i bez něj a samozřejmě opakovaně zjišťovat, že my jsme na planetě ti nejšťastnější se všemi zdroji a možnostmi.

A u toho jsem se vezla kabrioletem, viděla spoustu památek i nádherných přírodních úkazů, stala se součástí tolika zajímavých rodin, musela jsem mluvit anglicky i francouzsky a získala neuvěřitelné množství přátel.

Potkat lidi zblízka

Díky dobrovolnické iniciativě se můžeme stát součástí takřka neomezeného počtu nejrůznějších společenství, skupin a komunit: lidí, co se starají o zvířata, přírodu, lidí, co se živí nejrůznějšími způsoby, těch, co pomáhají při krizích a různě znevýhodněným lidem… Získat informace a na vlastní kůži zkusit, jak žijí, jedí, spí, jaký mají přístup ke svým rodinám, práci, úklidu, živému i neživému světu.

Číst o psychologii je zajímavé, ale tato psychologie se děje doopravdy. Bydlela jsem u chlápka, který měl strašně špinavou koupelnu a nezamykal byt. Věřil ve vesmír. Vykradli ho prý jen jednou. Zamykat nezačal. Staral se o nás jako o rodinu, přestože jsme se do té doby neznali, vařil, zorganizoval výlet. Jednoho večera si povzdechl, že nestihl uklidit. „No jo, tak si mě budete pamatovat jako toho člověka se špinavou vanou,“ zasmál se a tím dal všem jasně najevo, co je opravdu důležité.

Stala jsem se i součástí nejrůznějších rodinných dynamik. Učila jsem se, jak být dobrým hostem, respektovat, nezasahovat. Australský táta, který vaří, pracuje a stará se o celou domácnost, a máma, jež si přitom nechá dolévat víno. Student v Paříži, který sám v bytě neměl postel, ale nechal mě přespat na zemi. Rodina ve Francii, která jezdila autem jen v kritických situacích, protože to přece znečišťuje ovzduší, i kdyby měli přijít pozdě na divadelní představení vlastní dcery.

Pokud bychom pochybovali o lidstvu…

Díky platformám jako Couchsurfing nebo Workaway jsem si mohla ověřit a potvrdit, co jsem předtím tušila: Že lidi jsou ve své podstatě dobří. Všichni ti „cizí lidé“ pro mě dobrovolně nakupovali, vařili, chtěli mi ukázat okolí, nechali mě u sebe bydlet, spát ve své posteli, seznámili mě se svými přáteli, dělili se o svůj čas a prostor a nesčetněkrát mi pomohli na cestách.

Jak píše cestovatel Ladislav Zibura: „Těžko otestovat dobrotu lidí v nějakém koutě světa lépe než tak, že tam člověk vyrazí… a odevzdá se jim do jejich rukou.“ Co ještě se dá za takový přístup získat? No, kupříkladu ta nejjednodušší věc – dobrý pocit. Z dobrovolnictví, přispění, pomoci, altruismu.

Tyto pozitivní emoce se ovšem někdy zpochybňují, protože jsou přece ve skutečnosti ziskem z dané situace (aha!) a staří dobří cynikové, kteří nevěří v dobrotu lidí, nás nachytali na holičkách. Získáme tím přece pocit vlastního uspokojení, zvýšíme si sebeúctu, prestiž nebo zredukujeme vlastní pocit viny či úzkosti, rozvíjí teorie o psychologickém egoismu.

Ta sahá až k filozofu Thomasu Hobbesovi, který razil názor, že všechny naše činy jsou motivovány pouze a jedině vlastními zájmy. I v ekonomii najdeme podobné linie přemýšlení, kupříkladu Jamese Andreoniho, mluvícího o hřejivém pocitu uspokojení dárců peněz jako o hlavním důvodu jejich jednání. Myšlenky evoluční biologie a recipročního altruismu nás zase přesvědčují, že skrze pomoc druhým zvyšujeme vlastní šance na přežití, že se tudíž jedná o promyšlené a strategické jednání.

Podíváme‑li se však zblízka na dané teorie a na výzkumy o různých katastrofách, které měly sloužit jako důkazy, můžeme je jednu po druhé vyvrátit, jako to dělá kupříkladu nizozemský publicista a historik Rutger Bregman ve své knize Lidskost: Dějiny naděje. Při bližším zkoumání poznatků o nejstarších civilizacích se dopracovává k opačné tezi, že jsme v jádru naprogramováni pomáhat a být druhým užiteční bez nároku na odměnu.

Darujte předplatné

Koupit

„Celé dějiny ukazují, že většina lidí se většinu času chová slušně. Jenom jsme si to zapomněli říkat,“ píše Bregman. Dokonce ani v situacích ohrožení života se nestáváme sobeckými, své zájmy hájícími bytostmi. Přirozeně upřednostňujeme pomoc druhým. Z nějakého důvodu se však světem šíří spíše zprávy o hrůzách po různých přírodních katastrofách a literární svět podporuje tuto představu lidských egoistů díly, jako je například Goldingův Pán much.

Rutger Bregman se rozhodl právě v návaznosti na toto dílo vyhledat aktéry jednoho opravdového ztroskotání letadla na ostrově a povedlo se mu to: kontaktoval tehdy již letité účastníky letu, kteří ztroskotali jako mladí muži. Co popisovali, byl přesný opak příběhu o agresivitě, barbarství a násilí. Vypráví o spolupráci, přirozeně fungující a funkční hierarchii a společné snaze přežít.

Někdy si říkám, že i když mě podobné teorie fascinují a je zajímavé pozorovat, proč a jak se zabydlely v našich kulturách, že na nich v praxi tolik nezáleží. Udělat něco nezištně je to nejjednodušší, není potřeba nad tím přemýšlet. I to samo o sobě mi připadá osvobozující.

Cestovat a opravdu být součástí jiné kultury

Nepovažuji se za žádnou cestovatelku, i když bych jí chtěla být. Přesto jsem se vždy snažila dostat blíž k opravdovému životu místních lidí. V hotelu na pláži s českým delegátem toho o lokálních zvycích mnoho nezjistíme.

Třeba jsme se přijeli prostě jen koupat, i to je v pořádku. Ale kdybych to tak dělala pokaždé, nenavštívili bychom nové přátele z cest po Španělsku u nich doma a nevozili se v jejich veteránu po pláži. Nezjistila bych, které podniky opravdu navštěvují místní a že jsou tam poloviční ceny než pro turisty.

Neviděla bych neuvěřitelná zákoutí oceánu na severu Austrálie, kam nás zavezla rodina, u které jsme bydleli, během svého výletu, ani bych se neprojížděla s místními po jižním pobřeží po Great Ocean Road a nemohla si s nimi udělat fotku u skalních útvarů Dvanácti apoštolů.

Neměla bych obrázek o tom, že po dvaceti letech dřiny na angličtině je možné nerozumět ani slovo při debatě se souputníkem ze Skotska nebo na večírku s Australany. Nezjistila bych, jak žijí páry, kde každý pochází z jiné země. A tak dále a tak dále.

Ciťte se skvěle a osvoboďte se!

Tak nějak by mohl znít slogan reklamy na dobrovolnictví. Ano, jsem opravdu velká fanynka. Snažím se, aby dobrovolnictví bylo vždy součástí mého života, a to v různé formě podle mých aktuálních zdrojů. Jeho přínosy jsou pro mě markantní, ale nutno říct, že bez zkušenosti bych možná nevěřila.

Nevěřila bych, že tak jednoduchá věc nás může například oprostit od pocitu, že něco neustále musíme. Že všechno je drahé a vše si musíme zasloužit nebo si na to vydělat. Že mezi lidmi jsou velké rozdíly v životních podmínkách a že je to přirozené. Že pomáhat musí zejména instituce, že naše možnosti jsou minimální, pokud vůbec nějaké.

Dobrovolnictví nám může skrze sebe znovu vrátit pocit kompetence a naděje ve změnu. Baví mě, jak jemně to dělá – klidně prostřednictvím víkendu, kdy stavíme hřiště pro děti nebo pomáháme žábám přejít přes silnici.

Jak pomáhat pomáhání

Mohlo by se zdát, že se stačí pro dobrovolnictví rozhodnout. Přesto jsou tu i některé náležitosti, které by dobrovolník mít měl, a jiné, jež jsou méně žádoucí. Naše poradkyně pro dobrovolnictví při sociální práci s rodinami nám vždy říkala, že je nutné mít něčeho nazbyt. Času, sil, energie. Nejlépe toho všeho dohromady.

Pokud sami nemáme zrovna dostatek zdrojů, podobné projekty bychom měli nejspíš odložit. Rovněž je dobré mít srovnané své motivy: pokud chceme měnit svět, napravovat lidi nebo se snad jedná pouze o odškrtnutou kolonku do životopisu, dobrovolnictví nebude to pravé.

Samozřejmě jsou náležitosti odstupňované podle konkrétních činností a oblastí: u nemocných dětí bychom měli umět dobře pracovat se svými emocemi, při zahradních pracích být fit, ve štábu festivalu mít organizační schopnosti, při trávení času se seniory kupříkladu spoustu trpělivosti a laskavosti a tak dále.

Oblast dobrovolnictví, ve které jsem se pohybovala poslední roky v sociálních službách já, byla dost specifická: mámy pomáhaly mámám, i když já raději říkám rodiče rodičům. Vstupovali jsme přímo do životů našich klientů, a tak jsme museli dbát na to, aby se dobrovolnice nesnažily nikoho hodnotit či měnit. Dalo by se z toho vyvodit pravidlo nehodnocení a snahy především podporovat.

Když jsme v rámci dobrovolnického projektu sbírali v Tatrách odpadky, museli jsme opustit myšlenky na rozčilení vůči těm, kdo dokážou odhodit obal od brambůrků u panenského plesa nebo nechat toaletní papír na těch nádherných cestičkách v kosodřevině.

Později jsem se ocitla v roli koordinátorky dobrovolnic a poznala další kolegy. S obdivem jsem zjistila, kolik profesionality se může skrývat ve sféře koordinace dobrovolné pomoci a jejím dosahu, zejména v krizích, jako byl covid, tornádo nebo během pomoci lidem, kteří utekli před válkou na Ukrajině.

Nejednalo se jen o logistické a organizační schopnosti, ale i ty podpůrné a pečující směrem k dobrovolníkům. Zejména u dobrovolnictví ve sféře péče o lidi nebo v náročných situacích jsou vedení a možnost si o zážitcích povídat nezbytné. Správně své prožitky integrovat člověku pomůže k osobnímu zrání. Bude bohatší o znalosti a dovednosti, jaké by jiným způsobem nemohl nikdy získat.

Jsem ráda, že je dobrovolnictví součástí našeho světa stále víc. Každá větší firma podporuje své zaměstnance, existují platformy, které znásobují a zhodnocují dobrovolnou práci svých zaměstnanců a posílají pomoc tam, kam je potřeba, nebo proplácejí dny volna na tyto aktivity. Moji přátelé chodí dělat sbírky potravin, každoročně hrají Mikuláše v krizovém centru, natírají lavičky, kácejí stromy, starají se o ty, kdo to zrovna nemají lehké.

Vždyť my si ten vysněný svět, ve kterém je tohle všechno možné, nemusíme jen představovat.