„Mému synovi je čtyři a půl roku a má, zjednodušeně řečeno, rád ženské poprsí, tedy hlavně maminčino,“ napsala nám do redakce čtenářka Hanka. „Kojení jsme docela v klidu ukončili před rokem, ale pořád rád usíná s rukou na prsou a ráno po probuzení mě a moje prsa hledá také. Manžel říkal, že se při tom syn i vzruší, a přestává se mu to líbit, ale já se trochu bojím synovi říkat, že je to něco špatného. Na druhou stranu si opravdu nejsem jistá, jestli je to v jeho věku ještě správné. Na veřejnosti to nedělá a ani nikomu jinému, jen je to rituál, když jdeme spát a někdy ráno.“

Spíš než radou bude moje reakce analýzou stručného dotazu matky malého chlapce a zamyšlením nad jeho obsahem – poradit si se svými starostmi nakonec musíme všichni sami. I když někdy nám k rozhodnutí může pomoci, pokud rozšíříme porozumění sobě a/nebo druhým.

Pokud má malé dítě rádo matčina prsa, nejde o nic překvapivého a už vůbec ne špatného. Tato část matčina těla je pro ně po narození životně důležitá. Přináší uspokojení základní potřeby (nasycení) a je také zdrojem dalších příjemných pocitů pro dítě i matku. Z hlediska evolučního jsou prsa pro přežití dítěte nezbytností a nic na tom nemění skutečnost, že současné matky mají k dispozici nejrůznější náhražky mateřského mléka a kojení.

Změnu přináší odstavení. Prsa neztrácejí u dítěte svůj status příjemného, ale již nejsou potřeba. Dítě, které dovede pozřít jinou stravu, je nepotřebuje. Co to znamená? Pokud mu je matka odepře, dítě se bez nich obejde – přežije. Jejich obliba, také s ohledem na uspokojivé zážitky z raného dětství, ani po této ztrátě nevyhasne a náboj přitažlivosti si uchovávají celoživotně.

Umění snést nepříjemné

Pro některé maminky je obtížné snést protesty dítěte, které se dožaduje pokračování této příjemné aktivity, třebaže pro ně již není nutností. Obávají se ztráty těsné vazby s dítětem, mají strach, že nebudou dobrými matkami, když bude jejich dítě plakat nebo se vztekat.

Důvodů, pro které jsou některé maminky přesvědčeny, že dítěti jeho přání nemohou odepřít, je nepochybně víc. Problém je v tu chvíli na straně matky, jejího sebepojetí a sebevědomí, nikoliv v potřebách a přáních dítěte. Pokud to shrnu, v případě odstaveného dítěte, které se dožaduje matčiných prsou, už nelze mluvit o potřebě, ale o přání.

Rozlišení potřeby a přání je klíčovým obecným problémem této situace. Uspokojení potřeby nelze opominout, protože vede k deprivaci, která dítě ve svém důsledku nějakým způsobem poškodí. Nedáme‑li dítěti najíst, zemře.

V případě frustrovaného přání dítě zažívá ztrátu, která je v životě každého nevyhnutelnou zkušeností. Překonávání ztrát je klíčovou „dovedností“. Když si ji osvojíme, umožní nám to spokojenější existenci ve světě, ve kterém jsou ztráty na denním pořádku.

Zklamání z nenaplněných přání překonáváme různě. Někdy se vztekáme, jindy jsme smutní a pláčeme. Uleví se nám, když svou psychickou bolest můžeme sdílet s někým blízkým.

Matka, která zaměňuje přání za potřebu, svému dítěti nerozumí a svými reakcemi ho mate. Nemůže mu pomoci snést ztrátu, když se jí snaží všemožně zabránit v přesvědčení, že je to tak potřeba. V osobním kontaktu s ní bychom mohli zkoumat, proč situaci tímto způsobem dezinterpretuje. Dalšími obdobnými situacemi, ve kterých k takovému zmatení dochází, jsou usínání, toaletní trénink, separační události (například nástup do školky).

Žádné dítě nepotřebuje spát s rodiči, i když si to většina z nich přeje. Žádné dítě nepotřebuje být trvale jen s matkou, i když je pro ně představa výhradního vlastnictví matky příjemná. Každé dítě se může naučit vzdát se svých „pokladů“, i když je jejich přechovávání v plence pohodlnější a snazší.

Růst k samostatnosti

To, co rodiče svým odmítnutím dítěti poskytují, bychom mohli nazvat maturačním impulzem. Aby se dítě vyvíjelo od malého zvířátka směrem k civilizované/socializované bytosti, potřebuje mnohá rodičovská postrčení. Mezi ta počítám třeba odstavení nebo citlivě načasované separace, v nejobecnějším smyslu slova přiměřené frustrace. Výchova bez ztrát (frustrace) je jako posilování bez zátěže a přiměřené bolesti. Je to příjemná aktivita, ale k pokroku nevede.

Slovo „přiměřená“ je klíčové. Je zároveň úskalím každé „dobré rady“. Co je ještě snesitelná bolest a zátěž při posilování, to je ryze individuální záležitostí. Podobně nelze ani v páru rodič – dítě rozhodovat na základě standardizovaných tabulek. Je to důvod, proč rady odborníků ani obsáhlé výchovné publikace většinou nefungují.

V posledních desetiletích se mnoho napsalo o vyladění matek na potřeby dítěte. Tento matčin emočně‑vztahový radar určuje směr a intenzitu jejích výchovných a pečujících aktivit. Pokud je jakkoli vychýlený (například matčinou depresí, traumatizací, aktuálním stresem), dítě se ze strany matky nepotkává s tím, co potřebuje. Matka tančí polku, dítě chce valčík. Výsledkem jsou pošlapané botky a okopané holeně – zranění a frustrace.

Řešení? Hance bych navrhoval rozhovor s dětským psychologem, se kterým by mohla rozebrat obavy a fantazie spojené se situacemi, ve kterých by synovi některá z jeho přání nesplnila (například by mu zabránila sahat jí na prsa). Mohli by se společně věnovat analýze toho, co prožívá, když syn projevuje v reakci na její péči nespokojenost. Představit si výše uvedené situace ze synovy perspektivy.

Zajímavé by pro ni mohlo být i prozkoumání jejích úvah o tom, co v chování syna je a není „špatné“, a proč to tak vnímá. Jistě by pomohlo, kdyby se takového setkání zúčastnil otec chlapce, který si již povšiml synových změn v pojímání matčiných prsou. Možná, že by společný rozhovor mohl zahrnovat povídání o tom, jak chování syna a matky vnímá a pojímá otec, případně jak chování syna ovlivňuje vzájemný vztah rodičů.

Nakonec chci věnovat pozornost Hančiným pochybnostem ohledně toho, co je a není v chování syna správné. Zde budu stručný a jednoznačný. Co je a není správné v chování dítěte, určují rodiče. Lépe by tedy bylo ptát se: „Považuji chování syna za správné?“ spíše než: „Je chování syna správné?“

Pokud mají rodiče v odpovědi na první otázku pochybnosti, je třeba je vyřešit a pak se opět vrátit ke své odpovědnosti za výchovu – dítě se svým vyjasněným postojem seznámit a přiměřenými prostředky jej prosadit. Definitivní odpověď na druhou verzi otázky neexistuje, respektive může se dramaticky lišit v závislosti na tom, komu, kde a v jakých časech ji položíme.