K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Mami, jak můžeš?

Stačí pár zaslechnutých vět, a zase si připadám jako peskovaný kluk.

Jak často nás potkává situace, která nám propojí doby vzdálené, vyvolá ozvěny dětství, dospívání, zrání, dospělosti a současný okamžik? V člověku probudí potřebu reagovat a také pocit porozumění, soucit s někým, kdo prožívá dnes něco, čím jsme si v minulosti sami prošli. Situace, které vyvolají pocit odporu, vzdoru, úzkosti. Kdy se ve vás probudí tlak, jenž nutí jednat bez ohledu na následky.

Jedu metrem ze stanice Dejvická, potřebuji se dostat na Masarykovo nádraží. Vystupuji na stanici Můstek, jsem zamyšlen a omylem se nechám vyvézt eskalátorem až nahoru na Václavák. Otáčím to, naskakuji na eskalátor a už frčím zpět dolů, odkud jsem přijel.

Přede mnou stojí postarší paní se zimní čepicí směřující dolů a hned pod ní paní asi tak 35 let s klukem předškolního věku. Zvednu oči nahoru a jak jedu dolů, sleduji zářivky, plynoucí profily jejich lišt nad mou hlavou, stropní panely a ukolébávají mne hlasy cestujících, šum lidských těl, svist dopravníku, poryvy průvanu na mé tváři.

Zpoza hypnotického bdění mne vzbudí pichlavý výkřik: „Proč sis sundal tu čepici?“ Zpozorním. Hned na to: „Proč sis ji nasadil tak blbě?“ Mé oči sklouznou na čepici starší paní a pak můj zrak klouže dál, kde na první pohled sympatická, stále mladá a hezká paní shlíží na klučinu s otazníky v očích, který si na hlavě neochotně rovná pletenou čepici lyžařského stylu tak, aby její rohy byly v ose hlavy, jak mají být.

Přenáším se ve stroji času léta zpět.

Proč to děláš takhle? Proč to neděláš normálně? Proč to neděláš jako všichni ostatní? Proč nejsi jako všichni ostatní?

Kluk se ale nechce jen tak dát. V jeho očích je vzdor. „Ale mami, mi bylo v té čepici strašné horko…“ Matčin šleh: „Tak proč si ji nasazuješ?“

Proč nemáš žádné kamarády? Proč se kamarádíš s Vroblem? Proč nehraješ fotbal s ostatníma klukama? Proč chodíš pořád do lesa? Proč máš zase rozbité brýle? Víš, kolik stojí?

Klučinovi mizí vzdor z očí. Lehce se nakláním zleva přes starší paní. „Tak ho už přece nechte, vždyť je to jen malý kluk!“

Proč jsi jako Ivan? Proč jsi takový podivín? Dopadneš jako on! Proč jsi tohle udělal? Proč jsi tohle neudělal? Nikdo tě nebude mít nikdy rád. Budeš malý tlustý, brýlatý, plešatý. Budeš sám!

„Proč se navážíte do mého kluka? To je můj syn, moje dítě!“ Kluk kouká do prázdna, ale koutkem oka mne sleduje.

Proč nejíš rajčata? Proč jsi je začal jíst, když jsi je předtím nejedl? Proč jsi koupil tuhle bonboniéru? Jo byla ve slevě, tak proč jsi nekoupil rovnou dvě nebo tři?

Strašně jsem se v tobě zklamala

Jsme na konci cesty, eskalátor nás svezl dolů, paní s klukem přechází na pevný povrch dlážděné podlahy, po ní ona starší paní a hned za ní já. Nechce se mi to ještě vzdát.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Proč mi nechceš dát pusu? To ti ani za tu pusu nestojím? Jsem tvoje matka, musíš mi dát pusu! Dopadneš jak taťka, nebo jako děda zavřený furt v tom svém kamrlíku. Nebo jako Ivan. Ty drzý smrade. Ještě mi nebylo třicet a už z tebe šedivím. Zmlátit tě málo. Smrade. Jak to, že je to umyté nádobí tak mastné? Proč jsi takový??? Jsi celý Ivan.

„Proč to tomu klukovi děláte?“ Paní zavrtí hlavou, lapne kluka za ruku a odcházejí směrem k nástupišti pryč, dále ode mne. Jdu za nimi, mám v hlavě mlhu a chci mít poslední slovo.

Proč jsi zase zapomněl tu rýsovací tužku do matiky? Víš, že Gromannové jsi úplně k smíchu? A podle Jakubkové že jsi taky divný? Co jsi to za kluka? Ty nejsi žádný pořádný kluk, ty jsi obyčejná baba! Ty si nikdy žádnou holku nenajdeš!

„Pane, nechte to být,“ říká mi starší paní v čepici. „Vždyť to jenom zhoršujete.“

A z dálav zapomnění se nese ještě další hlas: Cítím z tebe tlak. Přestávám v tobě cítit oporu. Proč máš tyhle výkyvy? Mám pocit, že jsi někdo úplně jiný, než koho jsem poznala. Jako bys nestál nohama na zemi. Jako by sis chvílemi hrál na někoho, kým vlastně nejsi. Kdo vlastně jsi? Strašně jsem se v tobě zklamala.

Odvracím se a sjíždím na trasu B. Nastupuji do vagonu metra. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají…

Proč jsi to udělal? Proč jsi to neudělal?

Je mi smutno a v sobě držím pocit nevyřčeného.

Paní, vy vůbec nevidíte, že kluk ničemu nerozumí, že neví, co udělat, jak vyhovět, jak to udělat správně. Má strach, cítí úzkost a neví z čeho, co udělat, aby to přestalo. Že se viní z toho, že vám nemůže vyhovět. Že se cítí strašně sám a přitom stojí vedle vás. Že necítí, že je doma, i když stojíte vedle něj.

Paní to nechce vidět. Paní má své priority na své potřeby. Paní chce dosáhnout svého, ale přitom ani ona sama neví, co chce. Možná ani není schopna tohle vidět.

A co máme dělat my, náhodní kolemjdoucí, když tohle vidíme před svýma očima? Reagovat, nereagovat? Když ani nevíme, zdali je to náhodný úlet, nebo trvalý tlak, jenž maminka na dítě vytváří? A když reagovat, tak jak?

Využívejte celý web.

Předplatné

Chlapče, snad brzy poznáš, že jsi v právu.
Chlapče, snad najdeš cestu, jak se stát opravdovým mužem…
Chlapče, snad nebudeš sám…

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz