„Tati, co je to sex? A jak často to s maminkou děláte?“ Jste na rozpacích? Nejste v tom sami. Rodiče v těchto situacích rozpaky a nejistotu zažívají. Není snadné je překonat a začít s dětmi mluvit o sexualitě a pohlavním dospívání. Proč? O některých důvodech a obavách se mnou rodiče mluví (třeba na seminářích, které vedu), některé jsou pro ně samotné skryté hlouběji. Pojďme se podívat na ty nejdůležitější.
Sexualita byla a stále je v naší kultuře spojená s tabu. To samo o sobě určuje kontext komunikace – o sexu se prostě nemluví. Překonávat tabu je obtížné, ale když ho vysvětlíme, může ztratit část své síly. To se postupně děje, ale zatím ne v rodinách.
Sexualita je stále více medializovaným tématem, děti to vnímají a ptají se. Už třeťáci diskutují o padesáti odstínech šedi. Je na nás rodičích, jestli tabu citlivě prolomíme, nebo naopak prohloubíme.
- Přijde mi správné mluvit s dcerami o tom, jak přišly na svět, o sexualitě. Ale mám strach, že se budou ptát, jak to máme s Jirkou, jak často a tak… Stydím se o tom mluvit.
Stud je významným důvodem nekomunikace. Sexuální život je intimní záležitost, kterou nechceme sdílet s dětmi. Intuitivně cítíme, že to není správné. A není to ani třeba. Děti potřebují obecné informace, ne informace o našem intimním životě. Platí, že „dveře naší ložnice zůstávají zavřené“. Tak si uchováme intimitu, nezatížíme dítě a zároveň ukážeme, že k sexualitě intimita patří.
Vyplatí se stud překonat a s dětmi mluvit. Když to neuděláme, udělá to někdo jiný, a jako rodiče ztratíme kus důvěry. Všichni nakonec víme, „jak se dělají děti“, ale jak jsme se to dozvěděli? A co jsme u toho cítili?
- Já si říkám, jestli to není moc brzo. Jestli mu to nemůže nějak ublížit. Proč by dítě ve školce mělo znát slovo penis?
Rodiče se často bojí, že dítěti ublíží, že vyvolají předčasný zájem o sexualitu. Zbytečně. Pro malé děti jsou otázky na téma početí či rozdílů mezi klukem a holkou stejně přirozené jako dotazy na to, proč prší. Zajímají se, jak funguje svět. Pocit tajemnosti a tabu vytvářejí až dospělí prohlášeními typu na to jsi moc malý, nepravdivými odpověďmi nebo dokonce hněvem. Dítě začíná chápat, že je něco špatně a že na to se nemá ptát. Sexualita i sexuální identita se ovšem začínají rozvíjet bez ohledu na získané informace. A děti si vezmou tolik, kolik potřebují.
V češtině neexistuje všeobecně přijímaný název pro ženské pohlavní ústrojí. Holčičky mají „tam dole“ kačenky, pipinky a další. Přitom cítíme, že to není ono. Hlava je hlava a penis je penis.
Rodiče dospívajících mají také obavy, že pokud budou se svými dětmi mluvit o sexualitě, dají jim tím souhlas se začátkem sexuálního života. Výzkumy ale ukazují, že dospívající, se kterými rodiče mluví, přistupují k sexualitě zodpovědněji a jsou schopni lépe vyjádřit své potřeby a domluvit se s parterem na ochraně.
- Se mnou o tom máma nikdy nemluvila. Nevím, jak mu to mám říct. Je mi jasné, že kytičky a včeličky to asi nebudou.
S většinou z nás rodiče moc nemluvili, chybí nám přirozený vzor komunikace. Nebo se mu chceme vyhnout, protože to bylo „trapný“. V mnoha oblastech života si neseme použitelnou zkušenost z původní rodiny, na kterou navazujeme – tady ji musíme teprve budovat. Překonat stud a strach a pustit se do toho.
- Já nevím, jak se „tomu“ říká u holek. U kluků ještě dobrý, ale u holek fakt nevím. A taky nechci říkat nějaký blbosti.
Připadá nám nepřekonatelné vyslovit slova jako sex, milování, penis, vulva či pochva. Sexuální názvosloví není v češtině zažité a navíc neexistuje všeobecně přijímaný název pro ženské pohlavní ústrojí. S mužským penisem je to snazší. A tak holčičky mají „tam dole“ kačenky, pipinky a další. Přitom cítíme, že to není ono. Hlava je hlava a penis je penis. Znalost správných názvů je důležitá například v prevenci sexuálního zneužívání. A nikdo nám nebrání doma používat ustálené názvy nebo je s dítětem vymyslet.
Když zjistíme, co děti už všechno ví, nebo že se setkaly s pornem, máme pocit, že pomalu končí dětství. A to nás bolí.
Někdy si nejsme jistí, jestli známe ty správné informace. To je nejsnáze překonatelné. Kvalitní knížka může pomoci, ideálně když ji čteme společně s dětmi. A informace pro starší například o antikoncepci najdeme na nezávislých webech či poradnách.
- Synu, je čas, abychom si, ehm…, promluvili o sexu. – A co potřebuješ vědět, tati?
Pokud jsme s ‑náctiletými o sexualitě nikdy nemluvili, máme strach, že je pozdě. Je těžké s rozhovorem vůbec začít, bojíme se trapnosti. Přitom máme pocit zodpovědnosti, že „bychom měli“, a tak se uchýlíme jen k varováním typu „dávej si pozor“, což vzbuzuje u dospívajících v lepším případě shovívavý úsměv.
Nikdy není pozdě. Můžeme přiznat, že jsme to trochu zaspali a že to chceme změnit. A musíme být připraveni i na odmítnutí. Dospívající ovšem často uvádějí, že by s rodiči rádi mluvili a znali jejich názory a postoje.
- Když jsem zjistila, že můj Honzík viděl to porno, bylo to strašný. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Když zjistíme, co děti už všechno ví, nebo že se setkaly s pornem (u průměrného dítěte se tak stane okolo devíti let), máme pocit, že pomalu končí dětství. Že se nám vzdalují. A to bolí.
Ale když s dětmi mluvíme, odpovídáme na jejich dotazy a využíváme přirozeně vzniklé situace k rozhovorům od raného dětství až k dospívání, přiměřeně věku a vyspělosti dítěte, pak nás takové hovory naopak sbližují. Posilují náš vztah teď i do budoucna. A o to jde.
