Foto: Thinkstock.com

Manuál introverta

Být introvert je handicap. Jak uspět ve světě extrovertů? Nesnažte se být jako oni!

Klára Olexová

Klára Olexová

18. 4. 2011

Uplatnit se ve světě, který fandí extrovertům, je jako kdybyste závodně běhali a měli jednu nohu kratší. Neznamená to, že nemůžete vyhrát, ale měli byste vědět, že máte handicap. Pak si teprve můžete rozmyslet taktiku. Jestli budete trénovat víc než ostatní, nebo si vymyslíte nějakou speciální strategii pro běžce s nohama různé délky. Zkombinovala jsem obojí.

Trénink u mě představuje čtení knih o lidském nitru, včetně zkoumání vlastního, a naučila jsem se strategickou hru na bodrého stréca, kterou si pomáhám, kdykoli se to hodí. Tak nějak se snažím vyjít se světem, který obývají převážně hovorní a pohotoví lidé.

Komplex málomluvných

Je to nesmyslné, zbytečné a postrádá to logiku, ale je to tak. Introverti se za své nastavení stydí, extroverti nikdy.

V žádné internetové poradně jsem nikdy nenarazila na otázku „Jak to mám udělat, abych byl méně společenský?“ Zato volání o pomoc typu „Chtěl bych si najít přátele, ale myslím, že jim připadám nudný, co mám dělat?“ jsem našla nepočítaně.

Introverti prostě trpí komplexy. Za pětačtyřicet let jsem se naučila ve světě hlasitých lidí docela dobře fungovat. Pravda, musíte si protrpět dětství, kde vám v hodnocení vždycky chyběla pochvala „v kolektivu oblíbený“. Pak musíte sehnat někoho, kdo bude ochoten si vás vzít, i když mu nejdřív nedokážete říct nahlas ani ahoj. A nakonec musíte přibrat pár kilo a vrásek, abyste si začali svoji dovnitř obrácenou osobnost konečně užívat.

Prvním krokem k plnějšímu životu je přiznat si, že máte trochu problém. Na planetě, kde na jednoho introverta připadnou tři extroverti, je to věc logická a není třeba se nad sebou dojímat. Stěžuje si kočka, že neumí štěkat? I kdyby žila s tlupou maltézáků, ani ji to nenapadne.

Jsem introvert a kdo je víc!

Druhý krok k tomu, aby se nám mezi extroverty žilo dobře, je stát se hrdým introvertem. Ano, společnost si cení extrovertních vlastností jako je sdílnost, pohotovost v odpovědích, určitá vřelost při styku s ostatními, vtip a schopnost rychle verbálně reagovat. Tyto dovednosti obdivují i introverti – a tady začíná ta potíž.

Introvert podle Junga

Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875 – 1961) je introvert někdo, kdo je senzitivní a své myšlení a jednání neustále podrobuje sebeanalýze a kritice. Bývá klidný, tichý, uvážlivý a nezapojuje se do světa sociálních vztahů. Vzhledem ke své zálibě ve světě fantazie a imaginace bývá introvert obvykle samotářem. Extrovert, polární protiklad introverta, je asertivní, otevřenější, přikládá větší význam vnějšímu světu. Místo snění se více zapojuje do společenských a praktických záležitostí.
Zdroj: Mensa.cz

Vyčítáme si, že my takoví nejsme. Jsme pravý opak (což samozřejmě neplatí bez výjimek). Necítíme se dobře mezi cizími lidmi, většinou nedokážeme zaujmout rychlou a vtipnou odpovědí. Trápí nás, že si mohou lidé myslet, že jsme odtažití, chladní, nudní a málo chytří.

Tohle peklíčko začíná už ve školce. Vy si pěkně v klidu plácáte svoji bábovičku, je vám dobře, svět je v pořádku a vy taky. Jenže pak přijde paní učitelka a nutí vás, ať toho necháte a hrajete si s Jeníčkem a Mařenkou.

Napoprvé se budete bránit. Pak se to ale opakuje a vy si přestanete věřit. Asi je se mnou něco v nepořádku, zaváháte – a už se na té vlně nejistoty a komplexu pěkně vezete.

Čím víc o sobě pochybujete, tím víc vás lidé nechápou. No samozřejmě! Jak chcete, aby vás lidi měli rádi, když se sami rádi nemáte? A jak se začít mít rád?

Předně si připomeňme, jaké dobré vlastnosti jsou pro introverty typické, zatímco extroverti se musí obejít bez nich:

  1. Častěji než jiní přicházejí s originálním řešením (jen jim to déle trvá, protože potřebují čas na hloubkovou analýzu)
  2. Mají dar chápat lidi s jejich slabostmi a schopnost odpouštět chyby.
  3. Málokdy kritizují druhé (zato sebe často).
  4. Umí být sami se sebou, aniž by se nudili.
  5. Vidí věci v souvislostech, jakoby z nadhledu.

Co bychom o sobě měli vědět a nevyčítat si to

1. Máme méně energie, dřív se unavíme

Introverti se musí především naučit zacházet se svou energií. Když si budu s někým hodinu povídat na obědě a pak ke mně ještě vtrhne do kanceláře kolegyně, nebudu ji vnímat, protože hodinovým soustředěním jsem se totálně vyčerpala.

Nikdy si neplánuju  víc než dvě schůzky týdně. Máte-li možnost, zavřete se v kanceláři několikrát během dne a vypněte si mobil. Tyhle okamžiky vám pomohou dobít baterky a na zmeškaný hovor můžete zavolat zpět, až budete zase při síle.

Poslouchejte své pocity a nesnažte se fungovat jako společenský extrovert. Tady si dovolím zmínit jeden paradox: i když nás častá blízkost lidí vysiluje, zároveň po ní toužíme. Proto jeden z největších nesmyslů, který jsem kdy o introvertech slyšela je, že nemáme rádi lidi. Řekla bych, že jsme naopak empatičtější a soucitnější než extroverti, jen máme holt kolem sebe velkou bublinu…

Svědčí nám jednoduchost. Může to vypadat jako mínus, ale díky tomu potřebujeme méně vzruchu k tomu, abychom se cítili šťastní.

2. Vyznáme se v problému, až když si ho zjednodušíme

Jsme nastaveni na systém krok za krokem. Naše výkonnost se projeví nejvíc, když se soustředíme na jednu věc a na druhou se vrhneme, až když tu první dokončíme. Svědčí nám jednoduchost. Může to vypadat jako mínus, ale v podstatě to obnáší i takovou příjemnou věc, že potřebujeme méně vzruchu k tomu, abychom se cítili šťastní.

Při hovoru s jiným člověkem často nevíme, co říct. Je to tím, že extroverti vnímají věci do šířky, introverti do hloubky: Široké rozkročení jim umožňuje dělat více věcí najednou, například vstřebávat informace od druhých a zároveň si téměř paralelně v hlavě formulovat odpověď.

Mysl introverta pracuje jinak, proto se smiřte s tím, že mistrem rychlých glos pravděpodobně nikdy nebudete. Zaměřte se na svůj neverbální projev.

19. – 20. listopadu 2016

Festival Psychologie.cz podzim 2016

Psychologie.cz

Extroverti nás často vnímají jako chladné osoby, a tak mezi námi vznikají nedorozumění. Pomozte jim, aby vás lépe pochopili tím, že i když nevíte, co říct, budete se tvářit přátelsky a příjemně. V zásobě mějte pár frází, které potěší. Třeba: „Teď mě zrovna nenapadá, co bych ti na to řekl, ale máš výborný postřeh.“ Pomáhá to soustředit se na druhé, ne na sebe.

Myslete na to, jak druhého potěšit, a přestaňte se kontrolovat. Za milou poklonu vám každý odpustí i to, že jinak skoro nemluvíte.

3. Když se nás někdo na poradě zeptá na náš názor, většinou žádný nemáme

To je buď proto, že – jak už jsem řekla – neumíme přijímat informace a okamžitě reagovat, anebo se jednoduše bojíme říct nahlas svůj názor.

Naše řešení bývá netradičnější než u extrovertů, a protože nechceme ostatní zdržovat podrobnostmi, jak jsme k němu došli, řekneme rovnou konec, který samozřejmě nikdo nechápe.

Časem se naučíme raději mlčet. To je ale velká škoda! Řekněte prostě: „Potřebuju si to promyslet, dejte mi čas do zítřka.“ Nenechte si vnutit rytmus extrovertů a držte se toho svého, pomalejšího.

4. Nesnášíme telefonování

Vlastně nám dělá problém jakákoli přehnaná nebo častá blízkost druhého, ať už jde o hlas nebo fyzickou přítomnost. Začněte víc psát maily a esemesky.

Já, když mám v redakci s kolegyněmi poradu nad tématy a nejsem si některým jistá, řeknu, že si ho promyslím a napíšu jim to. Přiznala jsem se k tomu, že neumím mluvit (proto se živím psaním). Vzaly to částečně jako fór (vždycky se snažím vypadat, že si dělám trochu legraci), částečně jako fakt – a kvitovaly s povděkem, že jsem jim na sebe dala návod.

Mimochodem, i lásku vyznávám raději písemně než osobně. Svému muži jsem vysvětlila, proč to tak mám, a světe div se – pochopil. Řekněte lidem, jací jste. Možná vás všichni nepochopí, ale dojde jim, že jste trochu jiní.

5. Někdy si připadáme hloupí

Jsou dny, kdy jsem hovorná, zábavná, mozek i pusa mi jede jak kulomet, lidi kolem se smějí a já taky, protože vím, že je bavím. Nikdy ale dopředu nevím, kdy přijde blackout a po vzoru hlavního hrdiny z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje si řeknu – to je jasný, inteligence na nule.

Pokud můžete, využijte dnů, kdy jiskříte, k osobním setkáním. A když jste v ulitě, věnujte se osamělé činnosti za zavřenými dveřmi. Taky se mi vyplatilo dávat si na schůzky časová omezení. Kamarádky například upozorňuju (když už se jim povede mě uhnat na kafe), že mám čas přesně jednu hodinu. Cítím se klidnější, když vím, že pak mohu odejít, a kdybychom se nakonec zakecaly na pět hodin, je to aspoň pro všechny příjemné překvapení.

A na závěr jedna opravdu dobrá zpráva

Introverti lépe stárnou a druhá polovina života je pro ně většinou šťastnější než ta první.

První půlka života nám nabízí hodně ctitelů a lásek, pracovní nabídky se hrnou, protože jsme kreativní, perspektivní a draví. Nepřejde den, aby nás někdo netahal do hospody se super partou na jedno, které se dopíjí až k ránu.

Inu, první poločas je ráj pro extroverty, introvert si mládí moc neužije. Láska mu stačí jedna, zato pořádná. Pracovní nabídky od konkurence ho nechávají chladným, dokud ho práce baví, i kdyby mu nabízeli desetkrát víc. Raději než do hospody si zaleze do postele s knížkou. A tak má dojem, že mládí stojí za prd a on vlastně taky.

Zato po čtyřicítce se začnou dít věci. Nabídek ve všech oblastech ubývá, rytmus se zklidní. Extrovert nechápe, proč už není taková sranda, a nabude dojmu, že to lepší už bylo. Což může být v jeho případě často pravda.

Introvert se začne naopak cítit dobře. Konečně může naplno a bez výčitek čerpat ze světa, který se nenachází mimo něj, ale leží v jeho nitru.

Důsledkem je opět paradox: když se konečně dopracujete k tomu, že svou uzavřenost přijmete jako celkem užitečnou vlastnost, začnete se bez bolesti a bez námahy otevírat světu. A zjistíte, že je vám mezi lidmi čím dál tím líp.

Knihy, které vám pomohou lépe se v sobě vyznat

Využívejte celý web.

Předplatné

Emoční inteligence od Daniela Golemana. Pomůže vám nejen pochopit sebe, ale naučí vás lépe reagovat na různé typy lidí.

Jste introvert? od Marti Olsen Laneyové. Tuhle skvělou knihu napsala introvertní psychoterapeutka. Dozvíte se tam například, že extroverti mají delší dráhu dopaminu, důsledkem čehož potřebují víc adrenalinu, nebo že introverti s důrazem na pravou hemisféru mají ještě větší problém nacházet slova než ti, s důrazem na hemisféru levou. Kniha je kombinací vědeckých a lékařských poznatků s osobními zkušenostmi autorky.

Typologie osobnosti MBTI od Isabel Briggs Myers a Katharine Cook Briggs. Tvrdí, že 75 % lidí jsou extroverti. Nepovažují introverzi za patologickou, ale za určitý druh temperamentu.

0 Otevřít diskuzi