O vývojových potřebách, jejich dluzích v dospělosti, kompenzačních obranách a v konečném důsledku vývojových uvíznutích jsem napsala sérii tří článků. Celá mozaika je ale jako golem. Chybí mu šém. Navzdory vědomí vlastních dluhů a obran se z vývojového uvíznutí ne a ne dostat – s partnerem stále zabředáte do stejných neproduktivních vzorců, oživujete si navzájem stará zranění. Málo se snažím? Musím se naučit přijmout své limity? Jsem beznadějný případ? Nebo přece jenom nějaké východisko existuje? Nejenom naděje umírá poslední. I praktická psychologie je studnicí nástrojů, jak na to.