Indigové děti mají být potomkové běžných lidí, kteří své rodiče překonali už při narození. Mají auru indigové barvy a tvoří jakýsi nový lidský druh. Jeden by řekl, že Nietzsche měl pravdu a máme tady nadlidi. Jenomže Nietzsche to asi myslel trochu jinak.

Už pár desetiletí se laická veřejnost dozvídá o problémech s výchovou specifických, takzvaně indigových dětí. Tento problém je prý palčivý, jelikož do této skupiny patří údajně až 95 % dnes narozených dětí.

Kde se vzaly indigové děti

Tento pojem pochází od Nancy Ann Tappeové (což má být médium) a hodně ho zpopularizovali manželé Jan Toberová a Lee Carroll roku 1988. Tvrdí, že indigové děti jsou jakýmsi novým druhem lidí, kteří nás překonají. Mezi jejich vlastnosti patří zejména neochota poddat se autoritě, chápání astrálních skutečností, kreativita a hyperaktivita. Celkově by se dalo říci: typicky dětské chování.

Indigové děti jsou charakterizovány jen velice vágně a obecně. Pominu‑li, že neexistuje jakýkoli důkaz jejich existence, bývají popisovány asi takto:

• samotné si vybraly rodiče ještě před narozením, zasloužily si být tady
• jsou velice živé, hyperaktivní
• jsou na vyšší úrovni duchovní i mentální
• často mluví, jako by znaly vyšší pravdy, ale nepřeceňují se
• nesnášejí autority a dogmatické systémy, nacházejí proto nová řešení, jsou kreativní
• znají principy světa a morální hodnoty často lépe než jejich rodiče
• pokud nejsou s jedinci svého druhu, mohou působit asociálně.

Na různých stránkách najdeme taky zajímavější parametry indigových dětí:

• mají vylepšenou DNA (neznámo jak; zajímavé je, že navzdory ní mají časté respirační choroby),
• umějí komunikovat s vyšším světem
• když nežijí v harmonickém prostředí, mívají psychické nebo somatické problémy.

Jak praví moderní názory, mnohé psychické choroby a poruchy jsou problémem, jen když skutečně působí problémy v některé oblasti života, ať už jde o práci, soukromý nebo společenský život. A právě to se na „indigové dítě“ čas od času hodí.

Dítěti, které má skutečný problém, můžeme přiznáním a podporováním jeho domnělé indigovosti hodně uškodit.

Děti, které jsou označovány jako indigové, mají skutečně problém. Ten nespočívá (jenom) v jejich nervové soustavě, nýbrž i v rodičích, kteří se spokojí s laciným konstatováním o indigovosti potomka. Jak je vůbec možné, že fenomén indigových dětí má takový úspěch?

Být výjimečný je in

Parametry indigového dítěte jsou tak rozsáhlé a jejich definice tak nejasná, že je možné tam napasovat téměř kohokoli. Když vám řeknu, že jste přátelští, i když v hloubi duše samotářští, společenští lidé si mohou zvolit první možnost, uzavření druhou a ti, kteří se cítí osamělí a nechtějí to v společnosti dávat najevo, si mohou zvolit obě. Říká se tomu Forerův efekt. Rodiče se jistě rádi ujistí, že mají výjimečné, indigové dítě (i když je jich prý  95 %).

Dalším vysvětlením chování těchto dětí jsou různé poruchy: ADHD nebo Aspergerův syndrom. Samozřejmě se tyhle poruchy dají relativně přesně definovat a diagnostikovat. Na rozdíl od vágních „definicí“ indigových dětí je třeba na diagnostikování ADHD splnit 12 z dvaceti symptomů, které musejí být současně přítomny minimálně půl roku a musí být vyloučená jiná porucha.

To je věda (osob s ADHD je podle ní asi 7 procent, tedy nemůže jich být většina). A jestliže má dítě podobný problém, dá se mu pomoci způsoby, které jsou funkční. Naopak přiznáním a podporováním jeho domnělé indigovosti mu můžeme hodně uškodit.

Pokud děti žijí v duchovně zapálených společnostech, není divu, že budou říkat věčné pravdy, stejně jako děti křesťanských rodičů mluví o bohu a andělech.

Nemám nic proti novým tezím a myšlenkám, ani názorům, že člověka (či jeho poruchy) není třeba přesně definovat. Je vícero způsobů, jak pomoci i bez toho, kupříkladu existenciální terapie. Avšak tam se taky používá věda a poznatky psychologie. Tedy něco se dokazuje něčím, z něčeho se při léčbě vychází.

Při indigových dětech však dokazujeme fikci fikcí. Dokazujeme existenci takových dětí neprokázanou duchovní esencí. Jistě, nemůžu a ani nechci vyvracet „svět za tímto světem“. Ani se to nedá; jak napsal filosof Bertrand Russell, pokud budu chtít, nikdo mi nevyvrátí, že kolem Země obíhá malá nespatřitelná čajová konvice. Nedá se dokázat neexistence.

Fenomén indigových dětí je, pokud už ho mermomocí chceme mít, spíše fenoménem sociologickým. Svět se mění a způsoby výchovy rovněž. Je logické, že děti vyrůstající ve svobodnejších rodinách se chovají jinak než děti generací, které měly mnohá tabu.

Pokud žijí v duchovně zapálených společnostech, není divu, že budou říkat věčné pravdy, stejně jako děti křesťanských rodičů mluví o bohu a andělech. Jestli je to sociologický fenomén, dá se popsat metodami sociologie. Není nutné obracet se na bytosti z jiných světů, neboť jde o změnu světa našeho. A jestli to sociologický fenomén není, pak je to problém jiný.

Indigové děti jsou fenoménem, který se nedá vyvrátit. Je v tom mnoho zmatku a ještě více, abych tak řekl, nevědeckosti. Všechny děti jsou hravé, netrpělivé a hledají obecné pravdy. Mám proto dojem, že výjimečná indigovost dětí je spíše problém jejich rodičů. A jestli dítě opravdu jaksi vybíhá z normy, je třeba zajít do pedagogicko‑psychologické poradny nebo za lékařem. Jestli má dítě problém, odborníci mají způsoby, jak mu pomoci.