Peníze jsou neutrálním prostředkem směny, který si svou neblahou pověst nezaslouží.
Jste‑li průměrný obyvatel tohoto státu, pak víte o svých penězích méně než o svém autě. Tímto poměrně odvážným tvrzením vás nechci naštvat. Prostě je to tak. Zkuste si představit následující expriment:
Stojíte na parkovišti hypermarketu v poklidné sobotní dopoledne a náhodně procházejícím položíte otázku, jaké mají auto, jak je staré a jak výkonné.
Můžete se vsadit, že přes devadesát pět procent mužů na tuto otázku odpoví bez mrknutí oka. Ti výřečnější vás ještě zasypou detaily o tom novém plastovém spoileru, co namontovali minulý víkend, případně dodají několik perliček na téma „tunění motoru“.
Zkuste však tomu samému vzorku lidí položit otázku jinou: Víte kde a jak máte investované své finanční prostředky?
V tom okamžiku se obličej dotazovaných odkrví, oči naberou nepřítomný nádech a oni nejspíš zašeptají něco o sporožiru a stavebku. Po nadšení a sebevědomí spojeném s jejich plechovými miláčky není ani stopy.
Kde to mám podepsat?
Zkusme experiment číslo dvě. Zapátrejte v paměti a upřímně si vzpomeňte, jak jste si kupovali novou televizi. Pořídili jste si několik blyštivých magazínů, prošli weby s tematikou spotřební elektroniky, probrali téma se známými a nejspíš navštívili také nějaký specializovaný obchod a nezávazně se pobavili s prodavačem.
Když jste si konečně vybrali, našli jste si – nejspíš opět na internetu – nejlevnějšího podejce, nejlevnější dopravu, objednali a pak jen čekali na dodání.
Na tomto místě se zastavme a upřímně, ruku na srdce: postupovali jste takhle také při výběru životní pojistky nebo penzijního fondu?
Pokud uvedené produkty vůbec využíváte, nejspíše jste podlehli vábení napomádovaného finančního poradce, který vám uvedené řešení doporučil a vy jste jej bezmyšlenkovitě akceptovali. V horším případě jste se nechali zlákat televizní reklamou. Pokud ani jednoho neplatí, jste výjimky a máte můj obdiv.
Jak se nám to stalo?
Vše, co bylo až dosud napsáno, má podpořit moje tvrzení, že Češi mají ke svým penězům více než macešský vztah. A přitom jen málokdo dokáže popřít, že peníze jsou relativně neutrálním prostředkem směny, který si svou neblahou pověst opravdu nezaslouží.
Jak se nám stalo, že peníze vnímáme tímto způsobem? Kde jsme k takovému postoji přišli?
Jsem hluboce přesvědčen, že jsme v zajetí myšlenkových modelů, které se utvářely staletí za vydatné pomoci třech autorit – církve, komunistů a vašich rodičů.
Církev, konkrétně katolická, má na tento postoj vliv z pohledu času nejdelší. Již po staletí svým ovečkám do hlavy vkládá představu, že být ctnostný rovná se být chudý.
Peníze jsou prý zdrojem zla, vedou se kvůli nim války a lidé přichází o život. Téměř všichni svatí byli chudí, a proto se archetypem „správného člověka“ stává chuďas.
Nic z toho však není pravdě vzdáleno více. Proč jsou potom roucha kněží a církevních hodnostářů vyšívaná zlatem? Proč jsou oltáře v kostelích pokryty zlatými plátky a okna jsou osázena zdobnými vitrážemi? Proč je Vatikán jedním z nejbohatších států v přepočtu na počet obyvatel?
Pokud by církev opravdu věřila tomu, co hlásá, mohla by přeci víru šířit ze skromně zařízené jeskyně. Nic takového se však neděje – a přesto lidé v mnoha ohledech stále věří tomu, že chudoba je živná půda pro charakterního ducha.
Běž si umýt ruce!
Komunisté za relativně krátkou dobu panování dokázali napáchat tolik škody na morálním profilu českého člověka, že ani 20 let po pádu jejich režimu se z toho nejsme schopni vzpamatovat.
Princip „všechno patří všem“ a „nikdo není za nic odpovědný“ dokázal vyprodukovat generace nezodpovědných zoufalců, kteří bytostně závisí na péči eráru a stále žijí v představě, že „to“ za ně někdo udělá a zařídí.
Jak žijí, tak se i chovají ke svým penězům. Pokud jsou navíc intoxikováni představou, že být dobrý rovná se být chudý, snadno spadnou do pasti a uvěří tomu milému pánovi ve špatně padnoucím obleku, který to s nimi přeci myslí dobře a nabízí exkluzivně jenom jim ten převratný finanční produkt.
A jak v tom všem zafungovali vaši rodiče? Nevím jak vy, ale já jsem jako malý velmi často slýchal: „Měl jsi v ruce peníze? Běž si je hned umýt!“
Jen málokdo by si v této souvislosti v mozku nevytvořil spojení peníze = špína či nečistota. A přitom by nejspíš nebylo těžké dokázat, že průměrná bankovka není o mnoho špinavější, než rajské jablko nebo okurka od zelináře za rohem.
Proč potom po svých dětech chceme, aby se po dotyku s penězi šly umýt, zatímco po dotyku s rajským nebo okurkou po nich nic takového nežádáme?
Prostě proto, že peníze jsou v našich hlavách zahnízděny jako něco nečistého, na co se nemá ptát a o čem se nemá mluvit. A přitom peníze samotné jsou jenom kusy papíru či kovu, bez jakéhokoliv emočního náboje.
Všechny ty dobré nebo špatné vlastnosti jim přisuzujeme my, lidé. A v tom je kámen úrazu.
