Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mezníky v životě ženy

Narozeniny s nulou na konci vnímáme intenzivněji. Co změní kulatá třicítka, čtyřicítka, padesátka?

Psychologie.cz

29. 7. 2013

Když se řekne narozeniny, co uvidíte jako první? Může to být oslava, spousta přátel, kteří vám přicházejí gratulovat. Může to být záplava dárků, mejdan, který se protáhne až do rána… Pro mnohé se ale za zvyšujícími číslicemi na narozeninovém dortu skrývá řada obav, smutků, pochybností o tom, kterak ten život utíká, ony stárnou, o něco přicházejí, cosi postrádají a k něčemu už se nezvládnou ani přiblížit.

Pochybnosti o tom, jestli jdu správným směrem a ke správnému cíli, občas přepadnou každého. Ale stejně tak je třeba připomenout, že právě o narozeninách a významných výročích vůbec není třeba vnímat cokoli jako katastrofu. Možná se jen potřebujete naučit se na život podívat z jiného úhlu pohledu. Z takového, který vám ukáže, že na každé dekádě i na každém roce vašeho života se dají najít převažující pozitiva a že vám občas nezaškodí se naopak i s něčím poprat.

30. narozeniny

„Obecně vzato je velká škoda, že lidé počítají svůj život podle údaje v občance. Čas je přece relativní a měří se jedině podle událostí, ne podle kalendáře. Tím se jen zbytečně týráme,“ říká na úvod internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová, podle níž nás začínají narozeniny trápit nejčastěji právě kolem 30. roku věku. Do té doby jsme nejen podle sebe a podle občanky, ale také podle okolí prostě mladé a plné života. Ale třicítka na krku? To už se od nás společensky něco očekává. Už bychom měly mít stálého partnera, děti, nějakou část kariéry, protože tak jsou nastavené parametry úspěšného života. A my se s nimi mnohdy nadbytečně poměřujeme.

Z boje o přežití se stala spíše hra, která nám bohužel dala prostor obracet se samy proti sobě. Protože co uděláte, když nemáte vnějšího nepřítele? Velmi snadno se nepřítelem stanete samy sobě.

„Žena zkrátka kolem třicítky reviduje, zda dostála svému společenskému postavení, všem potenciálním povinnostem, a pokud ne, dochází u ní k první významnější osobnostní krizi – na rozdíl od muže, který zažívá kolem 30. roku věku spíše krizi biologickou. Poprvé u něj dochází k poklesu hladiny testosteronu (to se mu stane ještě zhruba v pětačtyřiceti a padesáti),“ objasňuje MUDr. Cajthamlová s tím, že vinou poklesu mužského testosteronu mohou v osobním životě krizi zažít právě i ženy zadané, které si stávající děje v těle partnera vyloží nikoli jako ztrátu sexuálního zájmu vůbec, nýbrž jako ztrátu sexuálního zájmu o sebe samotnou. A na vrub jakýmkoli jiným pochybnostem připíšou ještě tu o své vlastní přitažlivosti…

Krize snadného života?

Kromě toho, jak jsme „v kurzu“, pak také začínáme více bádat nad tím, jak vypadá naše tělo, které ve dvaceti vypadá dobře tak nějak samozřejmě, ale kolem třicítky a zvláště po dětech už se mění, což ne vždy dokážeme přijmout. „Ve třiceti je přitom žena oproti desítkám předchozích generací ve špičkové formě. Dneska v tomto věku teprve poprvé otěhotní nebo řeší, jestli to má vůbec udělat, zatímco kdysi za sebou měla pět šest porodů a tělo zničené. Z pohledu evoluce žije dnešní žena v naprostém bezpečí, pohodlí a zdravém prostředí, které jí umožňují být extrémně fit. Není vystavená bojům o jídlo, nemusí chránit své děti. Podmínky k životu se výrazně změnily, z boje o přežití se stala spíše hra, která nám bohužel dala prostor obracet se samy proti sobě. Protože co uděláte, když nemáte vnějšího nepřítele? Velmi snadno se nepřítelem stanete samy sobě. Přitom myšlenky na jakoukoli krizi nejsou ve třiceti v drtivé většině případů vůbec relevantní!“ dodává lékařka.

Žádné maminky, babičky ani dobré kamarádky. Protože jen my samy víme, co je pro nás nejlepší – ať je to v souladu se společenskými pravidly a předpoklady, nebo není.

Na reálné krize osobnosti narážejí vlastně pouze ti, kteří z nějakého důvodu nezvládli předchozí životní etapy. „Nedozráli, neprošli si situacemi, které by z nich udělaly hotové osobnosti, protože těmi už bychom ve třiceti skutečně měli být. Nebo nedořešili potíže, jež je provázely například v pubertě, a před vším spíše utíkali. Ano, takoví lidé, takové ženy se ve třiceti skutečně mohou potýkat s hlubokou krizí a pátrat i po takových pojmech, jako je sebevědomí, které by pro ně jinak mělo být samozřejmostí. Protože sebevědomí, to je vědomí si sebe sama. Toho, co umím, zvládám, kdo jsem, kam jdu. Pokud mi na takové otázky chybějí odpovědi ještě ve třiceti, je to čas, kdy je vhodné obrátit se na odborníka. Zjistit s jeho pomocí, kde se stala chyba, a podstoupit něco, čemu klidně můžeme říkat dovychování,“ doporučuje lékařka.

Když všichni, tak já taky

Svou roli v tom, že ve třiceti někdy neskutečně bilancujeme, sehrává také naše okolí. Kdyby za námi nechodili a neustále nám nepřipomínali, že je třeba rodit, usadit se, dělat věci tak nebo onak… asi bychom se také cítily jinak. Nebo kdyby kamarádky u kafe tolik neřešily první vrásky, rozchody, případně pocity, že jejich život nestojí za nic tak nějak celkově. Ale právě proto je potřeba případně zapracovat s osobou povolanou na tom, abychom přesně věděly, kam půjdeme dál, a nenechaly se zviklat nikým a ničím, protože ve třiceti si do života máme dávno mluvit jen my samy! Žádné maminky, babičky ani dobré kamarádky. Protože jen my samy víme, co je pro nás nejlepší – ať je to v souladu se společenskými pravidly a předpoklady, nebo není.

40. narozeniny

Jestliže se vám blíží už čtvrtá dekáda, znovu se vám můžete zdát, že přichází čas bilancovat. A když ne vám, nejspíš se ve vašem okolí zase najde nějaký dobrodinec, který si na vaši adresu povzdychne: no, a půlku života máš za sebou! Přitom neexistuje jediný důvod předpokládat, že cítit se ve čtyřiceti mizerně je normální. „Jen ti, kteří mají své problémy, jsou prostě víc vidět a slyšet, protože vám své problémy někdy až vnucují. Proto se vám může zdát, že krize kolem čtyřicítky postihla kdekoho, a začnete si ji vsugerovávat taky. Místo toho si spíš uvědomte, že ty, kteří problémy nemají, prostě nevidíte. Takové ženy si prostě žijí svůj život, mají své zájmy, nemají potřebu na sebe strhávat pozornost. Žijí si své vztahy, cestují, jsou na vrcholu sexuálně, pracovně, mnohým klape život lépe než kdy jindy, protože už si své odžily, jejich děti jsou tak někde v pubertě, takže se těmto ženám vrací prostor pro sebe samé,“ vypočítává MUDr. Kateřina Cajthamlová.

Čtyřicátnice jsou zásluhou stále lepší medicíny mnohdy až v tomto věku vůbec poprvé konfrontovány se smrtí svých blízkých. Odcházejí jejich rodiče, tetičky…

Mezi ty, které budou mít potíže reálně, budou patřit čtyřicátnice, které se staly pozdě matkami. Protože z tohoto pohledu je hladina energie opravdu nižší než u třicátnic – jakkoli je jinak zdraví stále ve vrcholné formě! „Ženy, které rodily těsně před čtyřicítkou, zkrátka budou nervóznější, chybí jim jistý nadhled. A většinou mají na takové mateřství naneštěstí opět příliš mnoho času, který jim dává prostor hledat mouchy i tam, kde nejsou. Přehánějí to s mateřskou péčí, s důrazem, který kladou na děti, a pochopitelně se pak mohou cítit vyčerpané. Nemluvě o tom, že se svou přehnanou pozorností zaměřenou na děti odříznou od partnera a nevědomky si tak přivodí krizi i na poli intimního a manželského soužití. Protože na to, že je výhradně na druhé koleji, chlap prostě není stavěný ani zvědavý. A pak si takřka až pochopitelně může najít jinou partnerku a z ženy, která se jen stala později matkou, je najednou žena bez partnera, před rozvodem, žena naprosto tápající a netušící, co se vlastně stalo špatně,“ říká lékařka.

Lidé se rodí, lidé umírají

Čtyřicátnice jsou pak zásluhou stále lepší medicíny mnohdy až v tomto věku vůbec poprvé konfrontovány se smrtí svých blízkých. Odcházejí jejich rodiče, tetičky… Mohou bohužel umírat i jejich vrstevníci. A pokud nebyly vychovávány nebo samy časem nepřišly na to, že smrt je sice bolestivou, nicméně přesto nedílnou součástí života, stávají se tyto smutné události opět zdrojem velké krize. „Dnes lidé obecně smrt neumějí přijímat. Nejsou s ní konfrontováni u zvířat ani lidí, protože prostě nežijeme ve světě reálného nebezpečí, které by nás ohrožovalo bezprostředně na životě.

Smrt dnešního člověka vždycky nějak zaskočí. A pokud se bude týkat blízké osoby, která do té doby dotyčné ženě nějakým způsobem utvářela hodnotový žebříček, směrovala ji (což bývají naneštěstí ještě i v tomhle věku rodiče), stojí pak taková žena nejen před ztrátou blízkého, ale také před pocitem, že vlastně neví, kudy by se měl její život ubírat dál, když už jí ho nikdo nebude linkovat,“ vysvětluje MUDr. Cajthamlová. Kromě toho se ženy v tomto věku nezřídka potýkají s myšlenkami, že půlka života je pomalu za nimi a ony ji promarnily tím, že žily podle představ druhých. „Tohle zjištění může být svým způsobem asi to nejšílenější ze všech,“ dodává Kateřina Cajthamlová.

Problém je, že současná filozofie nedovoluje jakékoli propady. Proto za sebou ani dnešní padesátnice nemají dostatek úspěšně vyřešených krizových situací.

Se smrtí pak opět úzce souvisí problematika čas tolik utíká! A s ní i úzkosti, které mohou předznamenávat obavy ze stárnutí a konce vlastního života. A to se pak nejedna z nás svěřuje plastickým chirurgům a touží zastavit čas, místo aby přijala klady, které věk přináší. Třeba možnost jakéhosi nádechu a většího osobního prostoru, který ženám kolem čtyřicítky umožní odrůstající děti. A je dobré zmínit i to, že právě v tomto věku ženy, které vědí, co chtějí, často mění svou práci a partnery. Váží si každé minuty svého života natolik, že ji nechtějí ztrácet čímkoli, co jim nedělá radost.

„Co se partnerů týče, chtěla bych připomenout, že z dávné minulosti si v sobě neseme biologické nastavení, které počítalo s tím, že jeden nebo druhý z partnerů nepřežije více než patnáct let soužití. Vinou vnějších okolností, těžších podmínek k životu… Z toho důvodu nám ani dnes není příliš vlastní vydržet s jedním mužem či ženou od pětadvaceti po zbytek života. A právě proto také mnoho žen dnes kolem čtyřicítky zvedá kotvy a nachází nového, často i mladšího partnera – protože jejich vrstevníci procházejí po čtyřicítce poklesem sexuální aktivity, a tedy i rizikem, že budou pro své aktivnější partnerky méně atraktivní,“ dodává lékařka.

50. narozeniny

Zatímco naše babičky se v tomhle věku stávaly opravdu babičkami, oblékaly zástěry a svět se jim místo kolem dětí točil pro změnu kolem vnoučat, dnešní padesátnice to mají úplně jinak. Samy jsou mnohdy ještě aktivními matkami, do důchodu se nechystají, jenže místo toho, aby z těchto řekněme civilizačních výhod těžily, někdy na ně spíše doléhají negativní pocity a pochybnosti, jestli ten jejich život ještě vůbec stojí za to.

Věk moudrosti

„Problém je, že současná filozofie nedovoluje jakékoli propady. Proto za sebou ani dnešní padesátnice nemají dostatek úspěšně vyřešených krizových situací – protože i kdyby si jimi procházely, je jejich nepsanou a velmi podivnou povinností si je nepřipouštět, neprožívat je a neřešit. Místo toho jsou tu přece nejrůznější tabletky! Nejsou, protože vám neumožní mít jednou ten moudrý nadhled, s nímž byste si tak skvěle mohly užívat života po padesátce,“ vysvětluje MUDr. Cajthamlová.

Pokud máte to štěstí a v padesáti si skutečně žijete moudře, je ještě skvělé mít štěstí na stejně moudrého partnera.

Je sice pravda, že do života žen kolem padesátky neurvale vstoupí klimakterium, jenže to rozhodně neznamená konec ničeho ani signál, že jste na odpis. Je to jen signál, že začíná nová, zase jinak zajímavá etapa života. Dětmi už se v tuhle chvíli máte zabývat jen jako pozorovatel. „Jenže děti dnešních padesátnic mnohdy často zůstávají stále doma. I když jim je už hodně přes dvacet, nedej bože přes třicet. Jejich matky a společnost jako taková je totiž vychovala k naprosté pasivitě. Úzkostlivě sledovala každé jejich odřené koleno, bránila je před negativními prožitky, a proto dítě ve věku dávno dospělém stále sedí doma a využívá máminy přítomnosti. Ale máma v padesáti má žít znovu sama za sebe: pochopit, kolik toho už umí, a ujasnit si, jak to dál využije. A maximálně tak učit ty mladší – ne chránit, vychovávat nebo živit. Ale učit, protože po padesátce k tomu má zase nebo konečně dostatek trpělivosti,“ objasňuje lékařka.

Pokud máte to štěstí a v padesáti si skutečně žijete moudře, je ještě skvělé mít štěstí na stejně moudrého partnera. Ale to už je opět ošemetné – protože po posledním propadu testosteronu muž chytí pravděpodobně druhou mízu a začne blbnout. Možná si pořídí milenku, možná i dítě. „Nicméně pokud spolu, jeden vedle druhého, zmoudřeli oba, čeká takový vztah období příjemného rozkvětu. Všechno je mezi nimi klidné, vyřešené a vztah získává nový rozměr. Objevuje se radost z blízkosti toho druhého, radost, že se vzájemně mají,“ říká MUDr. Cajthamlová, podle níž se život ocitá v půlce teprve právě v padesátce a z výkonného se stává spíše požitkovým. Nebo… stávat by se měl.

Život s nadhledem!

Co říci závěrem? Vyhnout se všem krizím, to nelze. A ani by vám to neprospělo. Daleko spíše se zkuste učit k nim přistupovat jako k něčemu, co není dobré obcházet nebo míjet, ale řešit, aby se vám potíže, které začaly ve dvaceti, krutě nevymstily o dalších dvacet let později.

Pěstujte si v sobě pokud možno nadhled – přestože je to právě to nejproblematičtější. „K nadhledu totiž nejsme vychováváni. Máme šílenou hrůzu z chyb, omylů, jednosměrnosti vývoje… A nevnímáme, že není normální jít jednou jednoduchou cestou po celý život. Pokud totiž pověsím svůj život na jediný hřebík, pak se nemůžu divit, že jednoho dne zrezne, vyviklá se a já najednou nebudu mít směr. Život by spíš než jedinou nití měl být jakýmsi kobercem, který utkám ze spousty vzorů, barev, přízí a který bude obrazem všech možných druhů prožitků, z nichž jsem měla i neměla strach a které mě obohatily. V dobrém i zlém,“ uzavírá MUDr. Kateřina Cajthamlová.

Využívejte celý web.

Předplatné

Text vznikl v dílně našich přátel z časopisu Moje Psychologie

Diskuse 0