Podle některých moderních zdrojů existuje až 100 různých způsobů, jakými lze popsat tzv. gender. Přispívá tento trend skutečně k osvobození lidské duše z rigidních okovů tradičního rozdělení pohlaví, nebo se v tom moři rozmanitých identit začínáme už pomalu topit?

První vlny neklidu přicházejí s nepřesnými překlady a terminologickými zmatky. Tak tedy: slovo gender bychom nejlépe přeložili jako rod a odráží společenskou roli jedince, je to sociální konstrukt. Jako takový může být mj. neustále přetvářen a doplňován. Oproti tomu pohlaví vychází z biologických základů a mnoho prostoru pro novátorství nenabízí. Můžeme se setkat s mužským a ženským pohlavím a pak už jen s intersexuálem, tedy hermafroditem.

Zasvěcení odborníci by mohli namítnout, že tím to nekončí, protože existují ještě pohlavní úrovně chromozomální, gonadální, genitální atd. a jejich kombinacemi bychom došli k úctyhodnému počtu variant (kolem šedesáti), ale je třeba si uvědomit jednu základní skutečnost: V těchto případech se jedná o patologické odchylky v biologickém vývoji, a tedy o odbornou lékařskou problematiku. Není to svobodná vůle jedince a není to gender, který z povahy věci a definice navíc sám o sobě není poruchou (i když se s poruchami spojuje, jak si řekneme dále).

Trans či netrans?

Další vlny na pomalu bouřícím se moři zvedá časté spojování gender problematiky s transsexuály a s jejich právy. Poznámky o tom, že za „všechny ty zmatky můžou transsexuálové“, jsou ovšem zcela mylné.

Pokud je transsexualismus na základě poměrně jasně stanovených kritérií správně diagnostikován, má i jasně vyjádřenou genderovou příslušnost – lapidárně řečeno, muž se cítí být ženou a naopak. Nic víc, nic míň. Obvyklé oslovení „dámy a pánové“ proto transsexuály nikterak neuráží, jen musí odpovídat jejich prožívané identitě.

Sami se naopak snaží nejen oni, ale i někteří odborníci bojovat spíše za zjednodušení a větší přehlednost například v oblasti tzv. neutrálních jmen. Podle současné české legislativy totiž musí mít transsexuál procházející změnou pohlaví v určité fázi procesu neutrální jméno, tedy takové, ze kterého nelze poznat, jestli je mužem či ženou. Argumenty proti tomuto opatření jsou více než logické: Jestliže se jasně a dlouhodobě cítíte jako muž nebo žena, proč byste měli minimálně rok svého života vystupovat jako „to“?

Matení pojmů

Skutečné vlnobití v terminologických vodách přináší potom míchání gender novotvarů s odbornými, či dokonce diagnostickými pojmy. Zatímco psychopatologických poruch pohlavní identity je v mezinárodní klasifikaci nemocí uvedeno pět (a to z toho dvě jsou ještě v kategorii jiné či nespecifikované), gender variant je nespočet – pro příklad:

• Bigender: vnímání pohlaví jako dvou identit, člověk je zároveň ženou i mužem.
• Gender fluid: genderová identita je nestálá a může se měnit i podle okolností.
• Demigender: vnímaná identita spadá jen částečně pod některé pohlaví.
• Multigender: identita zahrnuje několik pohlaví zároveň a neomezuje se pouze na muže a ženu.
• Neutrosis: identita není ani mužská, ani ženská, ale není specifikována ani jako bezpohlavní.
• Gender apathetic: tito lidé se neidentifikují s žádným pohlavím.
• Novigender: genderová identita je natolik složitá, že ji nejde jednoduše definovat.
• Gender variant: tito lidé se nechtějí identifikovat s rolemi, které jsou od nich očekávány sociálním okolím.
• Gender questioning: lidé teprve hledající svou identitu.
• Pangender: identita zahrnuje veškeré možné varianty genderu.

A to vše bývá obvykle pomícháno s psychiatrickými termíny, biologickými termíny a místy se vším možným, co vás prostě napadne (často i s tím, co by vás nikdy ani nenapadlo).

Matení pojmů ale není to největší riziko, které s genderovým přílivem přichází. První potíž je v tom, že množství popisovaných odchylek od běžné identity je pouze přechodným stavem, který může doprovázet i běžné dospívání. V období hledání sebe sama si totiž leckdy nejsme jistí vůbec ničím. Mnoho z popisovaných odchylek také často doprovází jinou psychopatologii, např. hraniční poruchy osobnosti, psychózu atd.

A do třetice mnoho z těchto odchylek také často doprovází samotné poruchy pohlavní identity – v průběhu jejich léčby se proměňují a jsou jakýmisi ukazateli na cestě k sobě samému. Ve všech těchto případech vystupuje gender problematika tedy spíše jako dočasný symptom, a nikoli jako samostatná kategorie. A byť genderové variace samy o sobě uznanou poruchou nejsou, v těchto širokých případech se s poruchami spojují a doprovázejí je.

To samozřejmě neznamená, že bychom gender tématům neměli věnovat pozornost a neměli bychom se jimi zabývat. Nemyslím si ale, že bychom měli genderové odchylky legitimizovat nebo ve veřejném prostoru uznat 100 variant pohlaví a měnit své chování podle toho, jak si kdo řekne a jak si zrovna připadá.

Na některých odděleních totiž není výjimkou, že někteří pacienti popisují identifikaci třeba s polární liškou (pro jistotu dodávám, že se jedná o skutečné případy). Je dobré také připomenout, že výskyt poruch pohlavní identity je odhadován někde mezi 1 : 3000 až 1 : 30 000, literatura udává někde kolem 2 % populace. To znamená, že většinová populace v základu akceptuje sebe samu tak, jak byla stvořena.

Zlé stereotypy?

Tou nejhlasitěji hučící vlnou, na které se genderové diskuse vezou, je boj proti stereotypům. Měnit staletí zaběhané vnímání mužů, žen, rozdílných etnik atd. je nejen prospěšné, ale i nezbytné, protože celý svět se neustále mění a sociální konstrukty s ním. O tom pochybovat nemusíme.

Lidské myšlení je stereotypy ovšem nejen zatěžováno, ale i osvobozováno. A usilování o „role bez stereotypů“ je protimluv, protože role samotná je z principu něčím definována a to něco bývá obvykle zatíženo stereotypy. Ty nám na druhé straně mimo jiné pomáhají ke stabilitě a orientaci, plní integrační funkci a vytvářejí pocit sounáležitosti. Umožňují nám také definovat a odlišovat „naše“ od „cizího“, což kromě jiného potřebujeme právě k vytváření a udržování psychické identity.

O stereotypech by se dalo dlouze hovořit – podstatné je, že by bylo velmi krátkozraké a mylné považovat stereotypy pouze za negativní jev. Euroamerická civilizace se překotně zbavuje rituálů a je extrémně individualistická – jsme přesvědčeni, že máme nezpochybnitelnou volbu všeho a ve všem a ostatní by ji měli akceptovat.

Výsledkem je vykořeněnost a labilita, protože se tak kromě jiného postupně zbavujeme všech stabilizačních prvků ve společnosti. Je ovšem zřejmé, že najít a udržovat hranici mezi špatnými stereotypy, které brání změně a pokroku, a mezi těmi dobrými, které k životu potřebujeme, je docela oříšek nejen pro odborníky.

Do vlastních řad

Domnívám se, že i naše role psychoterapeutů je do jisté míry svázána stereotypy a je to tak dobře. Mezinárodní diagnostická kritéria a standardy péče nám dávají vodítka, čím se řídit, jak poruchy kategorizovat a jak je odlišit od moderních trendů a jiných odchylek. Jak léčit to, co je třeba, a ovšem i neléčit to, co léčit nelze nebo k léčbě není. I tato kritéria nás logicky omezují, ale zároveň dávají nejen nám, ale především našim klientům a pacientům poměrně jasné hranice, na které se mohou spolehnout a o které se mohou opřít.

Právě díky těmto pravidlům můžeme ve všem tom vlnobití zůstat bezpečným přístavem i pro ty, kteří zrovna nemají náturu veřejně proklamovat svou odlišnost, ale naopak je sžírá nejistota a problémy, se kterými se nechtějí svěřovat na potkání.

Autor pracuje 15 let psychodiagnosticky a psychoterapeuticky s transsexuály a dalšími pacienty s poruchami pohlavní identity.