Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mladá v každém věku

O tom, zda se cítíme být staří nebo mladí, rozhoduje naše myšlení, nikoli počet vrásek na čele.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

19. 9. 2014

Věřím, že minuty, hodiny, dny, měsíce a roky našeho života jsme dostali jako velký dar. Jako doslova životní příležitost. A jak už to tak bývá, čím méně ho máme, tím více s ním musíme hospodařit, dobře si rozmyslet, čemu ho chceme věnovat. Proti takovému úkolu řešit nějakou povislou bradu je malichernost.

Když mi bylo dvacet, prohlašovala jsem, že vyjít z domova nenamalovaná je stejně hrozný pocit, jako kdybych vyšla nahá. Dnes, po více než třiceti letech, mám jiné dilema: jak přijdou moji nejbližší k tomu, že když se odlíčím, vypadám najednou jinak. Místo na vylepšený obrázkový obličej se musí koukat na můj nahý ksicht.

V časopisech o módě a kosmetice mě varují, že když prý se nebudu líčit a malovat si pusu červenou barvou, popírám své ženství a svůj sex-appeal. Kde jinde bych měla být sexy, než se svým mužem v jedné posteli? Zároveň bych měla být přirozená a uvolněná, protože tak nás mají muži nejraději. Jak to udělat, když ho nutím, aby akceptoval jednu ženu ve dvou podobách?

A tak jsem zahájila opačnou ozdravnou kůru. Můj drahoušek už dávno ví, jak vypadám, když vstávám, i když na zahradě prořezávám houští. Je na čase, abych si na to, jak doopravdy vypadám, začala zvykat i já.

Nejjednodušší cestou, jak být kladně přijímán, je neohrožovat. My jsme uvěřili, že neohrožovat znamená neodlišovat se, poslušně následovat a napodobovat. Obtáhnout, zamaskovat a natřít. Jedeme v tom všichni.

„Život je smrtelné dědičné onemocnění, přenášené pohlavními buňkami,“ říkával profesor Masopust. Nic s tím nenaděláme. Procesu stárnutí se v naší populaci dostalo nálepky nežádoucí. Jak říká Dan Brown ve své knize Ztracený symbol: „Jakmile počet lidí, kteří věří určité myšlence, přesáhne jistou kritickou hranici, je svět najednou kulatý. Změní se vnímání většiny a rázem je tu nová realita.“

Co kdybychom najednou všichni uvěřili, že mimické vrásky odráží krásu naší duše a údajné stařecké skvrny jsou polibky slunce pro vyvolené? Jak by se vám tohle líbilo?

Na kolik let se cítíte?

Stárnout začínáme v první vteřině našeho narození. Je to přirozený proces, těžko jej můžeme zastavit. Výraz boj proti příznakům stárnutí je třeba chápat především jako mantru kosmetického průmyslu. Prokvetlé vlasy a vrásky se dají nějak opravit, ale proti kysele se tvářícím koutkům úst nepomůže žádný korektor a pohled zklamaných očí nevyretušují ani nejkvalitnější stíny.

Mluvíme-li o procesu stárnutí, měli bychom do něj zahrnout celou osobnost, ne jen její obal. Abyste mi rozuměli: věřím, že je důležité se cítit dobře, ale tím myslím cítit se dobře celou naší osobností, vyzařovat harmonii, která nejenže projasní náš obličej, ale pozitivně působí na všechny buňky našeho těla i na buňky všech lidí v našem okolí.

Když v koupelně zhasnu, kritik ztratí svou sílu. Pořád jsem to já, ale najednou nemám věk, jen zkušenosti, myšlenky, nápady a plány.

Neurovědci tvrdí, že naše sociální potřeba být kladně přijímán od okolí patří ke stejně elementárním potřebám jako jídlo a bezpečí. Nejjednodušší cestou, jak být kladně přijímán, je neohrožovat. My jsme uvěřili, že neohrožovat znamená neodlišovat se, poslušně následovat a napodobovat. Obtáhnout, zamaskovat a natřít. Jedeme v tom všichni. Nebo všechny? Možná si to děláme my ženy těžší? Zkusme se zeptat mužů, co si o tom myslí.

Manžel sedí doma a dívá se na televizi. Žena přichází od kadeřníka, za kterého dala majlant, a je zvědavá na mužovu reakci. Ten se k ní otočí a prohodí: „Prosim tě, dyž deš do kuchyně, přines mi pivo.“ Žena je z mužovy reakce zklamaná a druhý den přitvrdí. Koupí si nové šaty a promenuje se před televizí. Manžel projeví svou nelibost: „Máš tlustý sklo.“ Šatů si ani nevšimne. Co s ním, řeší žena s kamarádkou a vymyslí plán. Třetí den přijde žena dřív, usedne do manželova křesla a na obličej si nasadí plynovou masku. Manžel přichází, žena se na něj otočí celým obličejem, ale on klidně pokračuje do kuchyně k lednici: „Nevidíš na mě něco zvláštního?“ Muž na ni nepřítomně pohlédne: „Vypadáš divně. Ty sis vytrhala obočí?“

Smím se trefit do vlastních řad? Přiznejme si každá sama za sebe, kolik minut denně věnujeme zkrášlování svého zevnějšku. Ranní péče, líčení, odličování, noční péče. Třicet minut? Víc? A kolik času denně věnujeme kultivaci a harmonii naší duše, svých nejniternějších myšlenek a pocitů?

Bavíme se o stárnutí, a přitom způsob přemýšlení rozhoduje o tom, zda se cítíme být staří nebo mladí. Vytváříme si svou realitu, a ta se skutečným věkem nemá nic společného. Nejvíce bychom měli pečovat o vlastní myšlenky.

Chováme se, jako kdybychom chtěli zastavit čas, nebo alespoň zamaskovat jeho důsledky, a přitom spěcháme vpřed.

Když zkoumám před zrcadlem svůj zevnějšek, změny vidím a poctivě přiznávám, že mě nijak netěší. A pak v koupelně zhasnu a kritik ztratí svou sílu. Pořád jsem to já, ale najednou nemám věk, jen zkušenosti, myšlenky, nápady a plány. Tady a teď. Jen občanský průkaz mě usvědčuje, že prý jsem každý den starší. A co kdybychom neměli občanky, kalendáře a hodinky a vnímání našeho času určovaly jen naše myšlenky? Mladá v každém věku. Proč ne?

Nepřipadá vám jako paradox, že údajně stárnout nechceme, a přitom je náš život plný očekávání, že teď to ještě není ono, ale až půjdu do školy, až udělám maturitu, až konečně budu řídit auto, až začnu vydělávat, až budu mít svůj byt, až se vdám, až budu mít děti, až budu manažer, až půjdou děti z domu, až půjdu konečně do důchodu, až přijedou vnoučata na prázdniny… pak teprve to bude ten pravý život? Chováme se, jako kdybychom chtěli čas zastavit, a přitom spěcháme vpřed.

A tak jsem si, co se týče věku, stárnutí a krásy, stanovila velmi ambiciózní cíl. Vlastně za to může moje dcera. Při listování starými alby mě nedávno překvapila otázkou: „Víš, že je naše babička dneska hezčí, než byla zamlada?“ Babičce, přesněji mojí mamince, je letos osmdesát, je sluncem zulíbaná a své krásné duše má plný obličej. Až mně bude osmdesát, chci být také takhle krásná.

Diskuse 0