Mluvte o nevěře

Téma nevěry je v našich vztazích tabu číslo jedna. Raději se tváříme, že se nás netýká – dokud se nás netýká. Proč bychom o něčem takovém měli vést doma rozhovor, když se zdá, že je klid? Neznamenalo by to náhodou potenciální nebezpečí toho, že se k tomu jeden z nás chystá? Nebo už se třeba stalo?

Kdykoliv se se svými klienty dostanu k tomuto tématu, zjišťuji, že všechny ty příběhy mají minimálně jeden styčný bod, a to je strach ze ztráty. Důvěry, lásky, celého vztahu, všeho, co jsme doposud společně budovali. A tento strach pociťuje většinou jak ten, kdo je nevěrný, tak ten, kdo se o nevěře svého partnera dozvěděl.

Kde začíná nevěra?

Vezměme příklad: Petra má přítele Ondru, kterého miluje. Jsou spolu čtyři roky. Petra říká, že mají hezký vztah. Nehádají se, navzájem se podporují a jsou výbornými přáteli. Současně ale pociťuje, jak se do vztahu postupně vkradl stereotyp a opadlo vzrušení a touha. Petra se v práci seznámila s novým kolegou Adamem, vzájemná přitažlivost funguje výborně. Začali si spolu psát milé zprávy.

Petra se ve společnosti Adama cítí skvěle, je plná energie, jako by ožila. Naopak na Ondřejovi začíná víc než kdy dřív vidět jeho chyby. Adamovi brzy přestává občasné dopisování stačit a chce víc. I Petra by chtěla víc, jenže neví, co si s danou situací počít – moc dobře si uvědomuje, že bruslí na tenkém ledě.

24. září 2020

Hovory o člověku: Vina

Jáchym Gondáš, Jakub Jan Zlámaný

Ondřeje miluje, podvádět ho nechce, ale s Adamem je jí tak skvěle, nedovede si představit, že by se měli přestat vídat úplně. Petra začíná mít pochybnosti sama o sobě. Uvědomuje si, že každá další příležitost vidět se s Adamem chvíli o samotě ji přivádí na hranici mezi dvěma světy – odolat, nebo podlehnout touze – a ta hranice je nebezpečně tenká.

Petra se bojí přiznat vlastní pocity, aby Ondřeje nezranila a aby nepoškodila to hezké, co mezi sebou mají. Problém je v tom, že Ondřej zatím vůbec nemá tušení, že Petře možná něco v jejich vztahu chybí nebo vadí.

Je, nebo není Petra nevěrná už teď? Jak byste se zachovali, kdybyste byli v její kůži?

Většinou se člověk od člověka dost liší pojetí toho, co kdo za nevěru už považuje, a co ještě ne. Ve svém jádru v sobě čin ale nese poselství, které chápeme všichni – jde o zradu loajality, ke které jsme se ve vtahu zavázali. Akt, který ničí důvěru pro teď i pro potenciální budoucnost, pokud se rozhodneme tuto zkoušku ustát. Protože když se stalo jednou, jak můžeme mít jistotu, že se to nestane zas? Odpověď zní: Nemůžeme.

Osobně bych v tomto ohledu chápala nevěru jako zpronevěření se svým vlastním hodnotám a hodnotám, které máme ve vztahu společné a na nichž stavíme. Tedy ve výsledku by mi bylo jedno, o jaký konkrétní čin se jedná (jestli „pouze“ o psaní esemesek nebo o velice konkrétní sex s kolegou). Nevěrou bych chápala situaci, kdy lžu o svých pocitech, o motivech a záměrech svého jednání nejen svému partnerovi, ale nakonec i sama sobě.

Je mi nevěrný! Je mi nevěrná! To je obvinění, ze kterého se svírá žaludek. Nakonec ale může být přesně tato situace momentem, který přinese do vztahu daleko víc důvěry, než v něm bylo předtím. Najdete dost odvahy toho téma otevřít?

Zpráva o stavu vztahu

Když máme sami poměr, svoje pochybení se zdráháme přiznat a důvodem bývá, že nechceme toho druhého zranit. Ale o tom, jestli jsme zrazovaní my, chceme vědět okamžitě, protože zkrátka nechceme, aby z nás druhý „dělal blbce“. Když to praskne, nebývá to samotná nevěra, co je tak zraňující a ponižující, ale všechny ty lži kolem a pochybnosti o tom, s jakým člověkem vlastně žiju a jestli mu můžu ještě někdy znovu věřit.

Co nakonec ten vztah ničí víc? Samotná nevěra, nebo neschopnost promluvit si o komplikovaných momentech našeho vztahu?

Obecně je nevěra chápaná jako ten špatný čin, který ničí hezké vztahy, jako nevděčnost a neschopnost vážit si hodnot, které vytváříme s tím jedním vybraným, nebo jako neustálé hledání něčeho lepšího, než co máme zrovna doma. Co když je za tím ale něco mnohem prostšího?

Co když je náš vztah hezký, vážíme si všeho, co spolu budujeme, a rozhodně to nechceme ničit, ale současně nás to, že s někým dlouhodobě žijeme, nezbavuje touhy dál poznávat. Máme možnost svůj postoj k nevěře předefinovat jako chuť a vůli poznávat sám sebe a nová území našeho partnerství?

• Představte si, že řeknete svému partnerovi: „Víš, já bych možná v životě chtěla poznat ještě i jiné muže.“
  
• Představte si, že vám partner řekne: „Víš, já bych možná v životě chtěl poznat ještě i jiné ženy.“
  

Je možné, že si toto sdělení každý vyloží jinak. Je možné, že si ho okamžitě přeložíte jako žádám tě o svolení, abych si mohl hledat zábavu kdykoliv a kdekoliv se mi zlíbí, abych to nemusel dělat tajně, lhát a mít výčitky svědomí nebo s tebou mě to nebaví, chci zkoušet nové věci a mít zadní vrátka, kdyby mi to jinde nevyšlo.

Je ale taky možné, že to sdělení není až tak definitivní a že se za ním skrývá pouze snaha o zjištění, jak to má ten druhý: „Podívej, já si vlastně nedokážu představit, kam nás ten život povede. Nevím, jak to bude vypadat za pět, za deset let. Nedokážu předvídat na padesát let dopředu. Ale možná bych v životě chtěl ještě poznat něco dalšího. Jak se to potkává s tvým pojetím našeho vztahu? Je pro tebe přijatelné, že takto přemýšlím?“

Jak s takovým rozhovorem naložit

Jen ta možnost pobavit se o nevěře v klidu, bez úzkostného pocitu, že to znamená konec vztahu, a s určitým respektem k tomu, proč toto téma do toho našeho vztahu přichází, může být úlevná. Takový rozhovor nám ale může přinést také spoustu dalšího porozumění a můžeme v něm zkoumat, proč je pro nás zrovna toto téma aktuální.

Vzpomeňte si na Petru. Pokud by došla k tomu, že ve vztahu s Ondřejem chce zůstat a chce, aby jí v tom vztahu bylo zase dobře, mohla by své pocity, které chová vůči Adamovi, využít jako příležitost ke zkoumání svých vlastních potřeb a slabých míst vztahu, ve kterém doteď byla a myslela si, že je fajn.

V bezpečí svých vlastních úvah by si tak mohla hledat odpovědi na otázky:

• O čem mě informuje touha, kterou hořím k Adamovi?
  
• Co mi ve vztahu s Ondřejem chybí?
  
• Co nám nefunguje, na co jsme začali zapomínat nebo kde si nevšímáme jeden druhého, že mě to nutí hledat východiska mimo náš vztah?
  

Pokud má Petra chuť a energii pracovat na tom, aby se jejich vztah s Ondřejem zlepšil, bude potom muset z bezpečí svých úvah vykročit a své pocity s Ondřejem sdílet.

Je na takovou otevřenost jejich vztah připravený?

Upřímné vyslovení nespokojenosti s kvalitou vztahu nebo pochybnosti o setrvání v něm mohou vyvolávat pocit ohrožení. Jak přes takovou upřímnost uchovat pocit toho, že jsem v tom vztahu pořád v bezpečí? Že nemusím být ve střehu? A že mi můj partner neuteče?

Vzpomeňte si, s jakou náladou vstupujete do nového vztahu. Cítíte radost, nikdo vás nemusí nutit, sami máte touhu nacházet nějaký společný čas a prostor a vynakládáte velké množství energie do toho, aby byl ten druhý spokojený.

A pak se to někde překlopí a vztahu začne vládnout strach. Nechcete přijít o to, co máte. Možná se díky tomu začnou množit podmínky a ochranná opatření a pod jejich nátlakem se vaše vůle setrvávat ve vztahu může začít ztrácet.

Pocit bezpečí ve vztahu je důležitý – dovoluje nám uvolnit se a investovat energii do budování „společného hnízda“. Jenže když se to společné hnízdo stane vězením, začneme toužit po svobodě.

Znám páry, které svůj vztah otevřely, aby se jim lépe dýchalo. Říkají, že mají otevřený vztah, že se navzájem nekontrolují a každý si dělá, co chce. Jenže spolu šťastní nejsou, cosi se vytratilo, rozejít se je komplikované a hledat to cosi namáhavé. Tak zůstávají v nevyhovujícím vztahu, do kterého se vrací z povinnosti, a záblesky štěstí hledají mimo něj.

Vztah otevřený dovnitř

Mám pocit, že to chce daleko větší odvahu být otevřený uvnitř vztahu než mimo něj. A chce to odvahu být otevřený sám vůči sobě, přiznat si vlastní touhy nebo i to, že jim nedokážu odolat.

Tím, že tato komplikovaná témata ve vztahu otevřeme a necháme je žít svým vlastním životem, možná nakonec dospějeme k tomu, že se náš vztah upevňuje. A to právě proto, že vidíme, že máme oba dostatek odvahy k tomu problémům čelit, ne před nimi utíkat nebo se schovávat.

Co se stane, když si předefinujeme to, jak jsme zvyklí se vztahy zacházet? Žádná rozlučka se svobodou se nekoná – vztahem svobodu neztrácíme. Já nevlastním tebe a ty nevlastníš mě. Pořád se můžeme svobodně rozhodovat o tom, jestli to společné bezpečné území pro nás oba chceme budovat, nebo jestli je potřeba ho občas renovovat či nakonec opustit.

Co se stane, když si uvědomíme, že žádný vztah není definitivní, že ten druhý má pořád možnost volby?

Možná nás to nakonec přiměje přinášet do vztahu stejné úsilí, s jakým jsme do něj vstupovali na začátku – bez nátlaku a prostě proto, že chceme. A v tomto ohledu velice souzním se slovy Jana Vojtka, že „k věrnosti se navzájem nedonutíme, ale máme možnost se k věrnosti navzájem inspirovat.“

A když nezůstane jen u rozhovoru? Co se stane, když se svým životem nechám pozvat k činu? Je takové průběžné poznávání slučitelné s dlouhotrvajícím vztahem?

Mám přání a třeba se potká zrovna s tím vaším. Je to přání, abychom zůstali otevření zkušenosti, ke které nás život zve, a měli dostatek odvahy tu zkušenost sdílet s tím, na kom nám v dlouho budovaném vztahu záleží nejvíc, aby ta zkušenost mohla obohatit nás oba.

Věřím tomu, že otevřený vztah může být funkční, pokud je otevřený dovnitř, tedy otevřený komunikaci, ne ven na hledání příležitostí, kde si zlepšit náladu z toho, že doma to zrovna není OK.

Vnímám akt otevřené komunikace jako důkaz jeden druhému o tom, jak moc si navzájem věříme a že máme dostatek důvěry v náš vztah a v to, že ustojí i zátěžové situace.