Byl to obzvlášť pěkný den. Sluníčko zase svítilo, vanul příjemně svěží vítr a já měl po dlouhé době upřímný úsměv na rtech. Kráčel jsem si ulicemi Prahy a užíval si začátek jara. Těšil jsem se na setkání se svou známou, protože jsem měl touhu sdílet svoje aktuální štěstí.

Strávil jsem několik minut monologem, kdy jsem mluvil o tom, jak krásný život teď vedu – jak se mi daří ve škole, jak mě baví být součástí toho celého, jak se mi daří v práci, jak dobře se mi vede a moje projekty se zdárně rozbíhají, jak dobře navazuji nové vztahy, jak se mi daří dosahovat toho, o co mám opravdový zájem.

Měl jsem čistou radost, přesně podle úsloví sdílená radost – dvojnásobná radost. Moje známá se však na chvíli zamyslela a velmi zlehka prohodila: “A kde je tvůj opravdový život? Kdybych ti vzala práci a školu, co by ti zbylo?” Na chvíli jsem se zamyslel, nedávalo mi to smysl. Já přeci jsem šťastný, já přeci mám život.

Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru, a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné, a začal s tím, co se mi hodí?

Potom ale jako by do mě udeřilo a mně to došlo. Byla to pravda. Žil jsem, to ano. Ale styl mého života nebyl přesně takový, jaký bych si přál, jaký bych si zpětně představoval. Měl jsem kolem sebe spoustu dobrého, ale už jsem zapomněl užívat si to.

Zasvětil jsem svoje bytí růstu, shonu a rychlosti tak, že jsem úplně zapomněl, kde je opravdový základ života. Pro samou radost a kvítí jsem neviděl to podstatné. Tak úpěnlivě jsem si představoval sám sebe jako vzrostlý strom, že jsem zapomněl pečovat o tu roslinku, kterou jsem teď.

Otázky zaplavily celé moje tělo: Bylo to pro mě tak jednodušší? Nebo jsem podstatu neviděl proto, že jsem nechtěl? Snažil jsem se tou iluzí nahradit něco, co jsem už dlouho neměl? A jak to teď napravím?

Rozbité zrcadlo

Čím hlouběji jsem pronikal do svých myšlenek, tím spíš jsem se točil ve spirále a odpovědi nepřicházely. Cítil jsem se ztracený jako už dlouho ne. Škola vlastně tak báječná není, v práci se mi až tolik nedaří, ve vztazích to kvůli nedostatku času skřípe a chatrné zdraví mi brání dosahovat věcí naplno. Někde v dálce jsem zaslechl zvuk dopadajícího zrcadla. Spadlo už kdysi dávno, když jsem se nechtěl dívat na sebe a brát ohledy na svoje nitro, ale jeho ozvěnu jsem slyšel až teď.

Kdy jsem s tím začal? Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru, a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné, a začal s tím, co se mi hodí? Potom mě napadla paralela, kterou jsem poprvé slyšel u svého oblíbeného terapeuta Paula Westona: s pravdou se to má jako s nošením brýlí.

Já osobně často brýle nenosím, zvykl jsem si, že před sebe nevidím tak daleko, a svým způsobem mi to vyhovuje. Líbí se mi žít ve světě, kde jsou věci napohled měkké a příjemné. Když si totiž brýle nasadím, tak je svět až moc ostrý, až moc reálný, až moc opravdový. A to je přesně to, co se mi stalo – někdo mi nasadil brýle, někdo sfoukl všechnu mlhu a já teď vidím až na kost. A není to příjemný pohled.

Bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně.

Vsadil jsem tolik karet na svoji budoucnost, na svou kariéru, na to, abych se o sebe a o druhé dokázal dostatečně postarat, že jsem nevsadil nic na přítomnost. Přestal jsem žít tady a teď a vnímal přítomnost jen jako kluzkou hranici mezi minulostí, ve které jsem s oblibou utápěl, a budoucností, ve které jsem zase velmi rád žil. Nevnímal jsem signály zvenčí jen proto, že jsem neměl čas.

Bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně. Moje vlastní tělo už boj se mnou samým vzdalo a nechalo se vláčet za mnou jako vlajka ve větru. Objevily se malé trhlinky, drobná zranění, kdy mi tělo ukazovalo, jak nesnesitelné je bytí se mnou.

Proměna

V této temnotě jsem strávil několik dní, zatímco jsem se navenek tvářil, že se nic neděje. Bylo to tak prostě jednodušší. Čekal jsem na setkání, které by mě vytáhlo zpět na světlo, jako na smilování. Uvědomil jsem si, že tu pomocnou ruku musím sám sobě natáhnout jen já sám. Došlo mi, že tato lekce má svoje opodstatnění a že musím opravdu začít se změnami, abych neskončil ještě hůř.

A tak jsem jednoho dne procitl. Ještě to nebylo dokonalé, ale už se to blížilo běžným dnům. Svět začínal nabírat dobře známých obrysů a já se konečně cítil v bezpečí. Začal jsem s uvědoměním, že to byl dobrý začátek a že jsem za to vděčný.

Někdy je těžké uvěřit tomu, že bychom mohli prožívat opravdu krásný a šťastný život, ale je to jen naše schopnost vnímat to správné a to důležité. Někdy je obrovská zkušenost a nesmírné bohatství prožít si jednu malou tmu.

Zjistil jsem pravou povahu věcí – věci a jevy totiž nemají vlastnosti. Tím pádem jsem je mohl přestat posuzovat a porovnávat. Uvedu příklad: ráno není dobré nebo špatné. Rána prostě jsou. Někde se zjeví a po chvíli zase zmizí. Zanechají za sebou matné stopy, ale někdy se vypaří, aniž bychom o nich věděli. Ale nedává jim to možnost získávat kvalitu vlastností.

Ráno může být chladné, ale to záleží jen na na tom, jak jsme oblečení. Ráno může být uspěchané, ale to se odvíjí jen od naší přípravy z předchozího dne.

A takhle nějak je to se vším: věci prostě jsou, věci nemají tendenci přebírat vlastnosti. Ty jim totiž přisuzujeme jen my sami. Stejně tak život plyne. Ať se snažíme sebevíc, nezpomalíme ho ani o kousek, a přesto je takový, jak se nám právě v tuto chvíli zdá.

Někdy je těžké uvěřit tomu, že bychom mohli prožívat opravdu krásný a šťastný život, ale je to jen naše schopnost vnímat to správné a to důležité. Někdy je obrovská zkušenost a nesmírné bohatství prožít si jednu malou tmu. Protože bez tmy bychom neznali krásu světla. Bez noci bychom si necenili možností dne.

Neříkám, abyste se vyvarovali všech iluzí a pádů. Vlastně spíš naopak – ceňte si jich, poděkujte jim a nechte je, aby vás posilnily na vaší cestě dál.

P. S. Heleno, děkuji Vám. Bez Vás bych to nezvládl.