Před deseti lety vědci tvrdili, že lidský mozek dozrává na prahu dospělosti. I naši předkové říkali, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Všechno je naštěstí jinak.
Zuří. Obličej mu zbrunátněl a pod světlými chlupy má červené i hřbety na rukou, bílé zůstaly jen měsíčky pod nehty. Jindy už by Robert asi vybuchl, ale že jsem tady já, tak mlčí. Napadlo mě, že vypadá jako papiňák a také jsem div nevybuchla, ale na rozdíl od něj smíchem. Proč se tak zlobí?
Chytrý jako opice a skvělý ekonom, ale pracovat s ním nikdo nechce. Kolik mu tak je? Třicet tři, Kristovy léta, už by měl mít rozum, ale místo toho se chová jako ukřivděný puberťák.
Stala se chyba, a co? Z mého pohledu banalita. Nikdo neumřel ani nezkrachoval a všechno se dá snadno do pořádku.
Proti němu Jíťa. Slzavé údolí na povel. Pustila si pusu na špacír, teď brečí, ale jak ji znám, za chvíli už zase bude na koni. Že si nedá pokoj. To já v jejich věku…
Sladkých třicet
Jaká jsem vlastně byla já ve věku sladkých třiceti let? Asi taky pěkný dáreček. Drzá jako vopice, prý jsem pohrdala autoritami. Jen já vím, že ve skutečnosti jsem chtěla, aby mě uznávali proto, že něco vím, a pro to, kdo jsem. Nejen hezká tvářička.
A jestli bych něco udělala jinak? Ono se dobře říká, že každá událost měla svůj smysl, protože jsem se z ní mohla poučit a že bez ní bych nebyla tím, kým jsem. Ale pravda je, že jsem udělala pěkných pár bot, za které mně v zádech mrazí dodnes.
S odstupem a nadhledem dvaceti let už si troufnu přiznat, že jsem sice byla vdaná, měla jsem uzavřenou novomanželskou půjčku a porodila jsem dvě děti, ale v některých situacích jsem se chovala – shovívavě řečeno – nezrale.
Moje babička mi občas s úsměvem předhodila, že takhle vypadá „zastydlá puberta“. Někdo prý časem dospěje, ale jiný už to nikdy nedohoní. Netušila jsem, že si na ni vzpomenu po dvaceti letech právě v této souvislosti. Nevím, jak ona, ale já jsem tenkrát netušila, jak hluboce pravdivá její slova byla.
Dobrá zpráva: měníme se
Ve světle čerstvých novinek najednou vidím utajené souvislosti. Ještě před deseti lety vědci tvrdili, že lidský mozek dozrává už v dětství. Konečně i naši předkové tvrdili, že starého psa novým kouskům nenaučíš a že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. S tím jsem žila svých prvních padesát let.
A najednou pozor, změna. Využití nových technologií zobrazovacích metod ve výzkumu odhalilo, že se náš mozek významně mění i ve středním věku. Tuto převratnou a pro zástupce střední generace, kam se také počítám, libě znějící myšlenku představila profesorka Sarah‑Jayne Blakemoreová na symposiu British Neuroscience v Londýně v prosinci 2010.
„Před deseti lety jsme se domnívali, že lidský mozek ukončil svůj vývoj ještě v dětství, ale během našeho výzkumu jsme se přesvědčili, jak je toto tvrzení daleko od pravdy,“ řekla Blakemoreová.
Mozek se podle jejích výzkumů během života dál vyvíjí. Nejdelší čas k završení vývoje potřebuje čelní lalok, který se podílí na rozhodování, plánování a sociálním chování.
Zároveň má velký vliv na poznávání a porozumění ostatním lidem. Začíná se rozvíjet v raném dětství, reorganizuje se v pozdní adolescenci a pokračuje ve vývoji i ve třiceti nebo ve čtyřiceti letech, tvrdí Blackmoreová.
Část mozku, která je zodpovědná za dobré soužití s ostatními lidmi, potřebuje ke svému vývoji několik desetiletí života.
Moudřejší společnost?
Mezi přečtenými větami cítím, že můj mozek se možná vyvíjí i v padesáti. Neurovědci jsou na samém začátku vysvětlování, proč tomu tak je.
Proč tento rozvoj u lidí pokračuje, kdy se doopravdy zastavuje, do jaké míry je individuální a jak souvisí s kulturou a stupněm civilizace, je zatím nejasné. Je totiž možné, že jeho ukončení může být v každé kultuře jiné a souvisí s různým životním stylem.
Závěry vědců se mi právě teď hodí. Pomáhají mi, abych k emocionálním výlevům mých kolegů s nedospělým mozkem přihlížela s laskavou shovívavostí. Zdá se, že ještě mají co dohánět.
Zjištění profesorky Blakemoreové jednoduše zdůvodňuje, proč se slušnému dospělému člověku občas přihodí, že se chová jako rozmazlený spratek.
Jak jsme si řekli, část mozku, která je zodpovědná za dobré soužití s ostatními lidmi, potřebuje ke svému vývoji několik desetiletí života. Lidský mozek tedy má, zdá se, mnoho společného s dobrým vínem. Je třeba ho nechat dozrát, aby ze sebe mohl vydat to nejlepší.
Toto zjištění v sobě obsahuje nejen naději pro vykolejené jednotlivce, ale i výhodu pro celou naši stárnoucí populaci: čím vyšší průměrný věk, tím větší mírou porozumění a moudrosti by mohla disponovat celá společnost.
