K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Můj den duševního zdraví

Desátý říjen je dnem duševního zdraví. Pro psychoterapeuta je to den jako každý jiný.

Pavel Nepustil

Pavel Nepustil

10. 10. 2014

Na 10. října připadá Světový den duševního zdraví. Co to vlastně znamená? Je to výzva k nějaké akci? A k jaké? U Dne bez aut anebo Světového dne bez tabáku je to jasné… ale duševní zdraví? Může to být rozhodně podnět k zamyšlení. K zamyšlení nad tím, co to duševní zdraví je a o co nám vlastně jde, když o ně „pečujeme“. Je vůbec nějaký ideál duševně zdravého člověka? A pokud ano, chtěli bychom žít ve světě, kde budou všichni (včetně nás) „ideálně duševně zdraví“?

6:50

Podzimní mrholení, sedm hodin ráno, musím vstát. Z domu se dostávám se zpožděním, jen tak tak, abych dojel včas k první ranní konzultaci. Po cestě v tramvaji procházím diář a začínám se těšit na první klientku.

8:20

Přede dveřmi do mé kanceláře mě čeká kolegyně Hanka, se kterou konzultaci povedu. Bude mít „reflektující“ roli, jejím úkolem bude pozorně poslouchat a jednou nebo dvakrát za celé setkání nabídnout své postřehy. Vcházíme do dveří a vaříme kávu.

Voda ještě ani nezačne vřít, když se rozezní zvonek a já pouštím klientku dovnitř. Jdu jí naproti a srdečně se zdravíme. Jmenuje se Martina. Je jí něco málo přes dvacet, ale už téměř deset let je v pravidelném kontaktu s psychiatrickým systémem. Byla několikrát hospitalizovaná s různými diagnózami, v posledních letech se lékaři shodli na paranoidní schizofrenii. Před tím, než jsme se začali potkávat spolu, docházela dlouhodobě na terapii do nemocnice. Martina se zná i s Hankou z jednoho předchozího setkání a srdečně se zdraví také s ní.

Na začátku Martina poznamenává, že je trochu nervózní, natahuje před sebe ruce a sleduje, jestli se třesou. „Možná budu mít kmitání,“ řekne, a když ji poprosím, aby nám ten termín vysvětlila, popíše jej jako stav, kdy se jí protáčejí oči, a někdy slyší hlas, který jí dává příkazy a uráží ji. Rozhodne se vzít si prášek, který má v kabelce.

Na čase a místě setkání se dá přece jen domluvit snadněji než na tom, co to znamená afekt, co to znamená nemoc, co to znamená schizofrenie.

Delší dobu jsme se neviděli, Martina byla v zahraničí, a tak je spousta témat na probírání. Kromě toho začíná nový semestr a to znamená spoustu výzev, mimo jiné stěhování zpátky do Brna na koleje. V myšlenkách se vracím do doby svých studií a připomínám si tu zvláštní směsici pocitů, která mě zahlcovala, když končily prázdniny: obavy, vzrušení, nervozita, zvědavost.

Dostáváme se k tomu, že Martina prožila v zahraničí něco důležitého, o čem zatím nechce moc mluvit. Možná vlastně ještě neví, jestli to důležité je. Týká se to ale duchovního života. Říká: „Nevím, jestli existuje Bůh, ale NĚCO určitě existuje, a když to tak vnímám, neznamená to přece, že jsem nemocná.“ Naráží tím na vzpomínku, jak si jednou po rozhovoru s psychiatrem o podobných tématech o sobě ve zprávě přečetla slova o „halucinogenním prožívání“.

Mimoděk se mi vybavuje hořký citát antipsychiatra Thomase Szasze, který nedávno opět někdo pověsil na Facebook: „Když mluvíte k Bohu, jste věřící. Když Bůh mluví k vám, máte schizofrenii.“

10:20

Schůzka, původně plánovaná jako 90minutová, se protahuje. Martina odchází, Hanka také pospíchá a tak už nezbývá čas na delší reflexi. Jenom mezi dveřmi s Hankou sdílím svůj pocit, že „něco“ chybělo, také se omlouvám za to, že jsem nedokázal konzultaci ukončit v domluvený čas.

Po odchodu obou zůstávám uzavřen ve svých vlastních otázkách, které se týkají zejména vedení celého procesu. Nenechával jsem až příliš mnoho prostoru, aby se rozhovor mohl rozběhnout kamkoliv? Neměl jsem do vyprávění víc vstupovat, víc je „editovat“?

V unifikovaném prostředí umakartových stolů, kostýmků, čistých příborů, nažehlených košil a upravených účesů na mě ten člověk působí nejvíc lidsky. Chvíle lehkého narušení systému ale netrvá dlouho.

Také přemýšlím nad ukončováním konzultací. Už více než deset let pracuji terapeuticky s klienty a stále se někdy stane, že se nějak nemůžeme rozloučit. Kdy tomu tak je? Možná právě tehdy, když mám pocit, že „něco“ ještě chybí. Tak jako před chvílí. Martina seděla a vlastně jako by nevěděla, „jak odejít“. V té chvíli zvítězí můj zájem a možná touha po dokonalosti nad snahou jít přesně podle harmonogramu.

Pak mi Martina píše esemesku a potvrzuje setkání příští týden. Rád jí odpovídám, potvrzuji také, což ve mně probouzí nečekaný pocit úlevy. Asi proto, že v něčem máme jasno. Na čase a místě setkání se dá přece jen domluvit snadněji než na tom, co to znamená afekt, co to znamená nemoc, co to znamená schizofrenie.

12:10

Stojím s tácem ve frontě na oběd. Koutkem oka zaregistruji, jak u jednoho ze stolů sedí člověk, který je jiný než ostatní. Jiný než zaměstnanci kanceláří a obchodů z centra města, kterých je jídelna plná. Je zarostlý, rozcuchaný, ve tváři nevypadá zdravě a na sobě má teplé tmavé oblečení, viditelně znečištěné. Skloněný nad polévkou nevěnuje sebemenší pozornost okolí. Jako by právě prožíval dlouho vytouženou chvíli, patnáct minut slasti.

V tom unifikovaném prostředí umakartových stolů, kostýmků, čistých příborů, nažehlených košil a upravených účesů na mě ten člověk působí nejvíc lidsky. Ta chvíle lehkého narušení systému ale netrvá dlouho. Z kuchyně vychází rozhodným krokem manažer jídelny, v ruce má plastovou misku a přes mužovy prosby, aby ho nechal polévku dojíst, do ní přelévá obsah talíře. Chladným neosobním tónem ho vyzývá k opuštění jídelny. Tyká mu. „On byl hodně cítit,“ ozývá se ve frontě přede mnou.

12:58

Zvoní zvonek a otevírám dveře Lence. Vidím se s ní dnes poprvé. Neptám se jí na věk, ale říká, že je v důchodu. Žije v domě, kde pomáhá a uklízí. Popisuje mi problémy, které se táhnou asi dvacet let. Když je na nějakém místě déle, slyší zvuky a ty zvuky zesilují, až mají podobu, jakoby na ní najížděla auta. Byla na nejrůznějších vyšetřeních, které ale nic nezjistily. Naopak: po jedné operaci si pod kůži nahmátla něco, o čem si myslí, že je čip. Na stůl přede mě klade několik ofocených článků z novin o tom, jak je možné pomocí podkožních čipů sledovat nejen zvířata, ale i lidi.

Lenka sice ví, že jsem psycholog a co je moje práce, zároveň ale trochu očekává, že jí poradím, co má udělat s tím čipem pod kůží.

Došla k závěru, že ji někdo doopravdy sleduje a neskutečně jí znepříjemňuje život. Byla s tím už na městské, obvodní i kriminální policii. „Ten poslední policista mi řekl: máte schizofrenii. Ale já vím, že nemám schizofrenii, to bych se asi chovala jinak, ne?“ Na psychiatrii už byla a je ráda, že se jí podařilo odtud dostat. V jedné neziskovce jí doporučili psychologickou pomoc, a tak přišla za mnou.

Většinu času mluvila Lenka, já jsem se pouze doptával, abych mohl celé situaci více porozumět. Bylo zcela jasné, že se Lenka trápí, že ji celá situace sužuje, nemůže spát, navíc se cítí osamělá, nemá kolem sebe nikoho, s kým by mohla vést důvěrný rozhovor. Asi i proto mi na závěr několikrát děkuje, chytá mě za paži a v jejích očích je vidět upřímná radost.

Na příští schůzku mě zve k sobě domů. Vážím si toho, po prvním setkání to beru jako obrovský projev důvěry. Jsem zvědavý, jestli se nám u ní doma podaří lépe vyjasnit kontext našeho setkání. Lenka sice ví, že jsem psycholog a co je moje práce, zároveň ale trochu očekává, že jí poradím, co má udělat s tím čipem pod kůží. Říkám si ale, že pokud se ke spolupráci podaří získat ještě někoho z Lenčina okolí, mohlo by se to trochu vyjasnit.

16:55

Moje poslední dnešní schůzka není terapeutická, ale spíš pracovně přátelská. Potkávám se s Jiřím a Magdou, jsou manželé. S Jiřím jsem si vyměnil několik telefonátů a zpráv přes Facebook o nových v přístupech v péči o duševní zdraví. On sám byl dvakrát hospitalizován v psychiatrické nemocnici, pokaždé to byl otřesný zážitek.

Kdo jiný by se měl snažit o reformu systému než samotní pacienti?

S Magdou dávali podnět ombudsmanovi na prošetření postupů na jednom oddělení, kde se setkal s přivazováním k posteli a fyzickým násilím. Velice mě to zaujalo a mluvili jsme předběžně o tom, že bychom mohli spojit svoje úsilí o rozvoj „lidštějších“ přístupů v pomáhání lidem s psychickými potížemi.

K setkání se připojuje i kolegyně Hanka. Vypadá to, že jsme všichni na podobné vlně a nechávám se volně unášet možnostmi budoucí spolupráce. Sdělujeme si svoje různé zkušenosti, já s Hankou z pohledu odborníků, Jiří z pohledu pacienta, Magda z pohledu člena rodiny. Jiří se podivuje naší motivaci. Říká: „Já vlastně nevím, kdo jiný by se měl snažit o reformu toho systému, než samotní pacienti.“ Dává nám tipy na některé diskusní skupiny, kde se příjemci psychiatrické péče podporují navzájem.

19:00

Spěchám domů, abych si stihl vyměnit ještě pár slabik a nadšených výkřiků s malou dcerou, než půjde spát. Po cestě vidím auta, tramvaje, lidi, slyším jejich zvuky a hlasy. Věřím, že ostatní vidí a slyší to, co já. Přemýšlím, přeskakuji od jedné myšlenky ke druhé. Vidím záblesky tváří lidí, se kterými jsem se dneska setkal. Těším se na svou rodinu. Věřím, že ostatní lidé kolem mě mají podobné myšlenky, obrazy a pocity. Cítím se bezpečně.

Pak ale převládne nejistota. Není tento pocit bezpečí draze vykoupen? Nesnažíme se někdy dostat příliš rychle z dohledu a doslechu lidí, kteří jsou jiní než my? Kteří slyší, vidí, cítí něco jiného? Není důsledkem systému péče o duševní zdraví omezování svobody druhých lidí? Těmito otázkami se uklidním.

Uvědomuji si, že takovými myšlenkami se určitě nezaobírají lidé, kteří kolem mě posedávají a postávají v tramvaji. Určitě neslyší tento kritický hlas. Nezažívají pocit nejistoty z přílišného bezpečí. Usměju se a zhluboka se nadechnu. Tak jsem snad přece jen pořád trochu blázen.

Duševní zdraví bude jedním z hlavních témat sympozia Horizonty 2014 na téma „Kdo je tady expert?“, které ve dnech 21.-22.11. 2014 pořádá skupina Narativ. Vystoupí na něm Peter Bullimore, člověk, který strávil několik let na psychiatrii s diagnózou schizofrenie, pak založil síť lidí, kteří slyší hlasy (Hearing Voices Network), a nyní přednáší po celém světě.

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz