Potkala jsem lidi, co by se rozdali, a nejen to. Sami sobě nikdy nedopřáli potěšení, nedokázali se postavit sami za sebe, všechno dali rodině, blízkým, dětem. Nikdy se s nikým nepohádali, spokojili se s prací, kde dělají spoustu věcí za druhé, a obávají se cokoliv přijmout. Obětují se pro dobro ostatních, odkazují se na skromnost či nepotřebnost něco mít či zabrat si jakýkoliv prostor pro sebe. Ustupují, snášejí, nezavazí.
A znám i lidi, kteří hodně mluví, jsou hlasití, chtějí hodně vydělávat, aby měli velké domy a mohli si dopřát cokoliv, co si myslí, že potřebují oni nebo jejich rodina. Zaberou si tolik prostoru, kolik chtějí: v diskuzi, na sítích, v práci, kolektivu, zkrátka na světě. Že někdy zasahují do prostoru těch druhých, si vůbec nevšimnou.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
Už máte předplatné?
Přihlašte se.
