Když se rozhodneme vyhledat pomoc odborníka a jsme ochotni vstoupit do procesu terapie, jedním z důvodů může být touha najít objektivní potvrzení, že jsme „normální“. Že to, co cítíme, jak uvažujeme a jaké strategie chování volíme, je správné. Co když s vámi ale psycholog tak úplně nesouhlasí, nebo má dokonce jiný názor? A co teprve když se vás snaží „přimět“, abyste na své jednání, myšlení či prožívání nahlédli z opačného úhlu pohledu? Je v pořádku, když s námi člověk, ke kterému si jdeme pro útěchu, zcela nesouzní?