Protiklady se přitahují. Omšelá věta, která pomáhá vysvětlit, díky čemu se daří i zdánlivě nesourodým párům najít společnou řeč. To, čím se v počátku vztahu někdy i nemálo bavíme, se ale s postupem let a vývojem zvyků může stát těžko snesitelným hlavolamem, který může za nejednu probdělou noc.
Možností dojít k podobným pocitům je hned několik. O ty následující se podělilo několik rozladěných partnerů:
- Ona je společenská, komunikativní. On bývá často rozladěný, uzavřený, když už s ní mluví, většinou mlčí nebo nesouhlasí. Problém nevidí. Ona ano. Jejich soužití ji stresuje a ví, že pokud s tím něco neudělá, bude se postupně cítit stále více pod psa.
- Ona hledá řešení. On nachází důvody, proč řešení není reálné. On potřebuje opakované žádosti o pomoc, jí chybí přímé a praktické jednání. Ona chce komunikovat, on komunikaci dle jejích představ odmítá.
- On je ryze praktický, ona stejně ryze filozofická. Ona ráda vede několikahodinové polemiky o smyslu jejich vztahu, on chce vědět, co takové debaty pro jejich vztah konkrétně znamenají.
Všechny tyto páry spolu žijí už řadu let. Všichni aktéři těchto příběhů se věkem blíží šedesátce. A všichni jejich partneři zvažují, zda věk hraje v jejich chování nějakou roli, a pokud ano, nakolik je ta role klíčová. Dá se ještě něco změnit? Naučit se spolu komunikovat? Někam partnera „posunout“? Jak to udělat, aby s sebou špatná nálada a jakkoli „jiná“ partnerova komunikace nepřinášela jejich vlastní nekončící stres?
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.