Ležím v bílém nemocničním lůžku oděná pouze do „andělíčka“ a čekám, až na mě přijde řada.

Vím jediné – operovat mi budou nepořádek v břiše a provedou to laparoskopicky. Domluvili se tak dva lékaři ze dvou renomovaných pražských klinik, ovšem jejich názory, co přesně mi v mém břiše budou dělat, se různí.

Mám jen dvě možnosti. Modlit se k bohu, a tím přenechat minimálně polovinu odpovědnosti za své zdraví vůli někoho jiného, anebo se pustit do boje s vlastní psychikou. Vybrala jsem si druhou možnost a přibalila si knihu Wernera Bartense Tělesné štěstí aneb dobré pocity uzdravují.

Poprvé otevírám knihu: „Vzájemný vztah těla a ducha je sice znám už tisíce let, ale teprve v poslední době vědci objevují, jak silně jsou propojeny a jak bezprostředně mohou pocity – ať negativní, nebo pozitivní – ovlivňovat tělo. Stopy tělesného štěstí stejně jako tělesného neštěstí lze v současné době prokázat dokonce i na úrovni molekul, buněk, krevních cév, nervových drah a orgánů. … Naše prožitky se nedotýkají pouze těla, ale i duše a stav duše se zpětně dotýká buněk, orgánů, neurotransmiterů a mnoha dalších tělesných funkcí a ovlivňuje je. Konečně běžná mluva obsahuje bezpočet obrazných vyjádření toho, jak psychika na tělo působí. Kdo je smutný, tomu srdce usedá, míváme něčeho po krk nebo plné zuby, naše trápení nám leží v žaludku, když se někdo bojí, má srdce v kalhotách.“

Zdá se, že mi právě spadlo srdce do kalhot. Je přece břicho v kalhotách, ne?

„Vy tu nemáte, s čím sem jdete,“ předhodila mi sestra v nemocnici na příjmu a bezradně prohrabovala papíry v mé kartě. „Co vám mám napsat do neschopenky?“

„Možná by vám pomohlo tohle?“ snaživě jí podávám zprávu z poslední návštěvy u jednoho z lékařů.

„Ukažte? Jo, to by šlo. Díky. A ještě mi dejte podepsaný informovaný souhlas pacienta s operací.“

„Ale já jsem žádný papír k podpisu nedostala a ani nevím, co mě čeká a s čím bych měla souhlasit.“

„Vy jste o vaší operaci nemluvila s žádným lékařem?“

„Mluvila, hned se dvěma, ale každý měl jiný názor.“

„Hm, tak tady máte obecný souhlas s laparoskopickou operací. Přečtěte si to a podepište.“

Podepsala jsem tedy, že souhlasím s rozsahem operace podle rozhodnutí operatéra.

„To ti klidně můžou uříznout cokoli, třeba ruku?“ ptá se s obavami můj manžel.

„Ne, ruku ne, ta se laparoskopicky uříznout nedá, zaplať bůh. Ale v břiše mi můžou uříznout, co uznají za vhodné.“

Byl to divný pocit.

Podruhé otvírám knihu: „Negativní očekávání tlumí tvorbu dopaminu v mozku. Depresivní pocity oslabují imunitní systém a zvyšují náchylnost k celé řadě onemocnění. Rána na těle může ovlivnit ránu na duši – a naopak. Když má někdo poraněnou duši, nehojí se mu dobře ani tělesné rány. Ovšem to není žádná definitiva. Stejně jako zregenerují plíce kuřáka, pokud s kouřením přestane, je i tělo připraveno přijímat radost ze života a tělesné štěstí, když o ně člověk začne usilovat. Jsou‑li nervové dráhy, které transportují pozitivní pocity, a centra mozku související s odměňováním posilovány, zvětšují se, jsou výraznější a cesta k znovunalezení dobré nálady je stále snazší.“

Usilovně v sobě hledám dobré pocity a optimismus se mi vrací. Konečně přichází ošetřující lékařka, ovšem místo podpory mě doráží Jobovou informací:

„Sice nevím, co vám budou dělat, ale je mojí povinností vás upozornit, že pokud bude při operaci poškozeno střevo, budeme vám muset udělat vývod. Nějaké otázky?“

Mlčím. Vývod? V hlavě mi naskakují nové varianty katastrofického scénáře a mně rychle dochází, že pokud jen trochu držím v rukou osud svého zdraví a úspěšnost své rekonvalescence, musím napnout veškeré své síly a okamžitě se postarat o veselost své mysli, než mě pochyby sežerou zaživa.

Horečně listuji potřetí: „Lékař Bernard Lown už zažil mnoho vystrašených pacientů, kteří přišli na kliniku plni pochmurných předtuch: „S ohromením jsem pozoroval, že tyto emoce jsou do značné míry podmíněny iatrogenně (řecky iatros –lékař), tzn. že je vyvolala slova lékařů. Na lékaře Lown apeluje, aby bedlivěji zvažovali, jak budou se svými pacienty hovořit, aby nebyli na vině, pokud se nemocnému po návštěvě lékaře přitíží. Dnes se stále jasněji ukazuje, že dobré pocity a myšlenky uzdravují a že přispívají k dobrému zdravotnímu stavu.“

No jasně, jsem v rukou odborníků. Možná neumí komunikovat, ale určitě umí operovat. Věřím jim, že všechno dobře dopadne. To byla moje poslední myšlenka, když mě na sále přikrývali zeleným hadrem.

Celá rozespalá se probouzím opět na svém lůžku. Rukama šátrám po břiše. Jsou na něm jen tři náplasti a ani stopy po vývodu. Oddechla jsem si. Jsem zvědavá, co mi řekne doktor. Neočekávaně přichází pán v kabátu se žlutou igelitkou nákupního řetězce.

„Vy jste paní Nováková? Udělali jsme vám TO a TO, byla jste takový netypický případ, ale snad už to bude v pořádku“.

Konečně mi to došlo. Je to docent, který mě operoval. Vůlí jsem potlačila otazník nad slůvkem SNAD a navedla jsem své přemýšlení na již vytrénovaná spojení nervových drah pro dopravu hormonů štěstí.

Zafungovalo to. Najednou mi celá událost přišla hrozně legrační, a to znamená, že už teď jsem minimálně napůl zdravá.

Poučení na závěr nejen od doktora Bartense:

• „Kdo je přesvědčen o tom, že je těžce nemocný nebo že má špatnou prognózu, onemocní ještě více a má ještě horší prognózu. Z tohoto důvodu mohou být neuvážené výroky lékařů velmi škodlivé.“
• „Špatné myšlenky a pocity blokují v mozku působení hormonů štěstí. Člověk pak silněji vnímá bolest a utrpení.“
• „Strach a zlost nepříznivě ovlivňují srážlivost krve a obranyschopnost organismu. Špatné pocity zvyšují náchylnost k trombózám, brání v činnosti imunitním buňkám a zvyšují tak riziko infekce.“
• „Je‑li někdo nespokojený a sklíčený, rány se hojí hůř a pomaleji. Činnost příslušných buněk a látek v těle je utlumená.“
• „Téměř každý pacient na vlastní kůži zažil, že se u něj vedlejší účinky objevily teprve tehdy, když se o nich dozvěděl. U každého pacienta je to jiné – podle toho, jaký význam přikládá léčbě nebo slovům lékaře. Je to jeho vědomá volba.“
• „Dráhy dobrých pocitů se mohou posilovat. Fungují stejně jako internetové vyhledavače. Pokud jsou často aktivované, naskočí na první kliknutí.“