Podcasty: V sobě
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Bo Bartlett

Myšlenka, která zachrání svět

Platným a efektivním začátkem jakékoli změny není strach a zastrašování.

24:52
Miroslav Světlák

Miroslav Světlák
Psycholog

20. 12. 2021

Jaké nejjednodušší myšlenky mají tak silný motivační potenciál, že mohou dát do pohybu velké změny v našem životě? Jaká základní myšlenka by mohla stát na počátku změny chování lidstva vzhledem ke globálním problémům, jako je například klimatická změna nebo rostoucí znečištění celé planety? Nabízím naivní pohled na tuto velkou výzvu.

Jako psychologové studujeme lidské chování, motivaci a zákonitosti jeho změny. Jestliže víme, že změna chování je pravděpodobně jedinou nadějí lidstva (samozřejmě s velkou podporou lidské vynalézavosti, politické vůle a technologií), jsme v tomto kontextu jedněmi z povolaných, kteří by měli a mohli přispět.

Pokud jde o připravenost ke změně chování a prožívání, populace je značně heterogenní, a je tedy zřejmé, že cesty, jak ostatní ovlivňovat, budou různé. Hledání základní myšlenky, která by mohla být počátkem změny, vize, která by byla univerzální a propojovala nás lidi na té nejhlubší úrovni, je svatým grálem sociálních psychologů od nepaměti.

Věřím, že takový výchozí bod existuje, nicméně musíme při jeho hledání odložit stranou nekonečné množství výjimek, které ze složitosti světa vyplývají. Nemusíme oslovit všechny – stačí jen tolik, aby se počátek změny promítl do chování tolika lidí, že ti prostřednictvím sociálního tlaku (subjektivní normy) zvýší pravděpodobnost změny chování ostatních, jak to popisuje slavný model plánovaného chování AjzenaFishbeina.

Systémová slepota a zahlcení informacemi

Jako lidstvo čelíme změnám ekosystému, jejichž důsledky zatím nikdo neumí dohlédnout. Jsme svědky globálního oteplování, znečištění vzduchu, vody a půdy, přelidnění, kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů. Ekologové hovoří o antropocénu: geologickém období vývoje planety, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém.

Jen málokdo z nás informacím vědců plně rozumí a dokáže je adekvátně posoudit. Těžko rozlišujeme, co je realita, co jsou jen možné katastrofické scénáře, co je lobby určitých zájmových skupin, jako jsou politici, ekologičtí aktivisté a nadnárodní korporace, a co je dezinterpretace všeho uvedeného, vznikající v předivu sociálních sítí.

Daniel Goleman ve své knize Pozornost: skrytá cesta k dokonalosti v jedné kapitole píše o takzvané systémové slepotě. Naše mozky se během evoluce vyvinuly tak, aby včas detekovaly nebezpečí. Snadno si tedy všimneme kouře v místnosti, pohybu šelmy v křoví nebo blížící se bouřky. Jak ale postřehnout lidmi způsobené subtilní a pomalé změny ekosystému, které jsou pod prahem citlivosti našich smyslů?

Právě schopnost vnímat změny v prostředí představuje nutnou podmínku adekvátních akcí. Ohrožení, které je s ekologickými změnami spojené, se nás ale zatím většinou dotýká jen nepřímo. Vstupy jsou zprostředkovány rozumem, ne prostřednictvím našich smyslů. Pro podporu jakéhokoli názoru můžeme najít informační zdroj a každý názor má svého univerzitního profesora, který rád vystoupí v médiích. To vše se odehrává na pozadí chytrých algoritmů sociálních sítí a internetu, které na základě našich preferencí spojují předivo událostí do zcela nových příběhů.

Naši slepotu dále prohlubuje enormní nárůst informací, které máme k dispozici a kterým jsme vystaveni. S přibývajícím množstvím informací začínáme narážet na hranice našich schopností se v jejich komplexitě vyznat a posuzovat jejich význam. Paradoxně však také můžeme nabýt pocitu falešné vzdělanosti a vhledu – každý může vést sofistikovanou diskusi o jakémkoli globálním problému lidstva.

Hadovitý pohyb v trávě na výletě v lese nás zastaví, možná rovnou uskočíme, ale pomyslný had ve změti informací se schová mnohem lépe, a když jej náhodou zahlédneme, ihned se změní v to, co chceme. Informace o globálním oteplování a jeho spojitosti s leteckým průmyslem je zřejmá, ale koupě levné letenky je přece něco jiného, létají všichni. Jedovatého hada nepřemluvíte, ale informaci o znečištění ohnout můžeme.

První závěr: Věda nám umožňuje zobecňovat realitu a vidět jevy, které prostřednictvím našich smyslů a každodenní zkušenosti nemůžeme zachytit, a je tedy branou ke změně jen pro omezené procento lidí. Věříme spíše tomu, co bezprostředně vnímáme prostřednictvím našich smyslů v přirozeném světě. A svět je příliš komplexní na to, abychom ho mohli popsat výroky, o nichž by nešlo pochybovat.

Pochybnost namísto jistoty, disociace namísto akce

Přemíra různorodých informací vede k pochybnosti a pochybnost pak k disociaci mezi naší znalostí a adekvátní akcí. Každý z nás by ve znalostním testu vyplnil, že vylít chemikálii do řeky se nesmí. Bez zamyšlení ale lijeme do záchodu čisticí prostředky: nevidíme, co to může způsobit, když to takto udělají miliony domácností. Stále váháme, jestli je už čas něco udělat, a stále pochybujeme, co je správné a co je pravda.

Pochybování je nutnou podmínkou pokroku a poznání. Naše společnost však povýšila chytrost nad moudrost a oslavuje ty nejpovrchnější, nejdrsnější a nejméně užitečné stránky naší inteligence. Stáváme se falešně vzdělanými a samo pochybování začínáme považovat za pravdu.

Pochybnost, která není ničím víc než zoufalou snahou ega ochránit se před moudrostí, chováme v úctě jako cíl a plod pravého poznání. Nerozvíjíme ji jako energii potřebnou k ověřování a dokazování poznání, ale jako destruktivní sílu, jež v nás neponechává nic, čemu bychom věřili, nic, v co bychom doufali, a nic, podle čeho bychom žili.

Někdy už samo pochybování může vzbuzovat iluzi akce. Zajímáme se o klima, studujeme dostupné zdroje, přemýšlíme, ale z pozice pozorovatele vlastně otálíme v pasti nekonečné ambivalence. Kola našich aut se protáčí na plný plyn, ale jen ve vzduchu, na pomyslných špalcích nerozhodnosti a pochybností, bez naděje popojet dál.

Druhý závěr: Pochybování a kontemplování o světě je jen iluzí akce.

Soumrak pochybností a pravděpodobnostních modelů vědců v přirozeném světě obyčejných lidí: jsme součástí celku

James Lovelock ve své slavné knize Mizející tvář Gaii představuje zásadní důkazy, že planeta země je živý systém, kterého jsme jen nepatrnou součástí. Bez ohledu na to, co a kolik toho víme na úrovni rozumu, jako živočišný druh jsme stále plně závislí na potravě, kterou získáme z prostředí, na vzduchu, který dýcháme, na vodě, kterou pijeme, na organismech, které jsou součástí celého ekosystému, a na všech lidech, kteří tvoří naši komunitu.

Je tedy zřejmé, že někde za chaosem všech protichůdných informací vědců, politiků, aktivistů a lobbistů, kterými jsme obklopeni, stojí společný fakt provázanosti. Provázanost je výchozí bod, který nelze kontaminovat pochybností.

Uvědomění si našeho soubytí se vším a všemi je místo, odkud musíme vyjít. To je výchozí bod, odtud je třeba začít a sem je také třeba se neustále vracet. Problémy globálního charakteru lidstva jsou natolik komplexní, že bez základních principů, ke kterým se lze vnitřně vracet jako domů, hrozí, že se ztratíme v myšlenkových konstrukcích.

Technologický pokrok naší společnosti však přímo brání uvědomění si tohoto prostého faktu. Například jídlo se objevuje v regálech supermarketů, aniž bychom zahlédli, kolik lidí muselo pracovat, kolik zvířat muselo umřít, kolik energie se spotřebovalo a kolik přírodních faktorů muselo vstoupit do hry, abychom si je mohli odnést domů. To v nás podporuje iluzi nezávislosti.

Potřeba být propojený s ostatními je ve skutečnosti jednou ze základních psychologických potřeb každého z nás. Nebýt součástí širšího celku prožívá většina lidí jako emoční bolest. Každý z nás chce někam patřit, každý z nás zažívá pocit jistoty a bezpečí právě v okamžicích sounáležitosti, kdy jsme součástí rodiny, týmu, komunity a národa (a snad i lidstva a planety).

Individualistická západní společnost bohužel toto široké pole zužuje jen na základní rodinu, a tím ztrácíme širokou perspektivu života. Příkladem je dojíždění do práce. Utekli jsme z měst za přírodou a klidem, abychom přírodu bez povšimnutí systematicky svými auty ničili. Na malém kousku trávníku u svého domu se cítíme být v lůně přírody a někde v hloubi duše věříme, že nás náš dřevěný plot ochrání a naše soukromá studna zůstane čistá. Potřebujeme rozšířit naši perspektivu z primární rodiny daleko za naše ploty.

Každý nádech vzduchu do plic, každý doušek čisté vody, každé sousto jídla nám připomíná naši provázanost se světem, ve kterém žijeme. Záměrně zde neužívám slovo závislost, které by bylo mnohem přesnější: jsme to my, kdo planetu potřebuje – ale zkuste si uvědomit, co může vnucování pocitu závislosti udělat s individualistickým, soběstačným a nezávislým západním člověkem, který si vše nastudoval na internetu. Právě pokřivené pojetí svobody bez pokory a vědomí závislosti představuje maligní kombinaci našeho nastavení.

Třetím důležitým závěrem naší naivní cesty k základní myšlence tedy je, že jsme přímo závislí na naší planetě. Naše provázanost se vším a se všemi je v souhlasu s naší základní psychologickou potřebou být součástí širšího celku. Rozšíření perspektivy je nezbytný krok ke změně.

Přirozený strach: jen blázen by si nechal vzít svůj život

Náš každodenní život je bohužel již natolik provázaný s konzumem, který má negativní dopad na planetu, že jakékoli volání po razantní změně našeho chování vyvolává u většiny z nás oprávněný pocit ohrožení a strachu o život, jak jej známe. Dříve, než si můžeme uvědomit, že něco změnit musíme, jsme zaplavení strachem a logicky přecházíme do starého modu boje nebo útěku, kterým nás vybavila evoluce.

Zprávy a doporučení jsou nejednoznačné, dramatická změna nerealizovatelná a naše kontrola nad děním ve světě opravdu malá. Vzhledem k tomu, že není kam fyzicky utéct, aktivují se naše myšlenkové obrany: globální problémy vytěsníme, nevěnujeme jim pozornost nebo si je zarámujeme jako nepodstatné. Pod tlakem strachu si v reakci na klimatickou změnu a znečištění planety spíše koupíme bunkr a ostatní začneme vnímat jako nepřátele, než abychom hledali řešení.

Čtvrtý závěr: Při hledání základní myšlenky, která by mohla vést ke změně chování lidí k planetě, je nezbytné mít na paměti, že změna nesmí aktivovat strach o náš život.

Alternativa strachu

Výzkum v oblasti neurověd a psychologie dokládá, že modus rozvoje aktivuje spíše pozitivní naladění v podobě radostné budoucí vize, vizualizace toho, kam se chceme dostat, a radost z dílčích kroků. Negativní naladění a strach aktivuje strategii boje o přežití.

Směřujeme‑li k něčemu radostnému, žádoucímu, k něčemu, co nás naplňuje, dává nám smysl, naše pozornost se jaksi rozšiřuje a svět vnímáme méně sebestředně, jsme tvořivější a chceme více spolupracovat. Naopak strach vede k tomu, že se více staráme o sebe, své přežití.

Zdá se tedy, že cesta nevede skrze otázku, čeho se musíme vzdát, ale co můžeme získat. Musíme dělat akce, které povedou k pocitům, jako je hrdost, radost, sounáležitost, bezpečí a potvrzení. U těch, kteří jsou na přírodě závislí svou obživou, jako jsou zemědělci, rybáři, dřevorubci a podobně, musí být žádoucí chování potvrzeno ekonomickou výhodou.

Pátý závěr: Je mnohem přirozenější směřovat k cíli, který hluboce konvenuje s naší přirozeností a hlubokým řádem světa, než se bát nejasných následků zatím ještě snadno zpochybnitelných změn.

Jen pozor na slova

Změna myšlení je klíčovým krokem v dalším udržitelném směřování lidstva. Potřebujeme se dostat do výchozího, univerzálního a nezpochybnitelného bodu provázanosti a vzájemné závislosti, do bodu, kdy budeme více obyvateli planety a součástí lidstva než majiteli domů, bazénů, aut a desítek tisíc zbytečných věcí. To však představuje samo o sobě nelehkou výzvu.

Odpojení naší pozornosti od prostého bytí v přítomnosti, od toho, co vnímáme a cítíme, nabývá enormních rozměrů, zvláště pak v době, kdy své životy vnímáme přes displej chytrých zařízení. Zcela běžně potkáte lidi na procházkách v přírodě se sluchátky na uších a s pohledem upřeným do mobilu. Ztrácíme kontakt s tím, co je, vytrženi z přediva přirozeného běhu věcí.

Slova jako moudrost, přítomnost, bytí mají navíc ve společnosti často negativní „ezo“ konotaci. To nejmoudřejší, k čemu lze v našem životě dojít, čemu bychom měli učit naše děti a co je také pravděpodobně nutnou podmínkou změny chování nás lidí ve vztahu ke globálním výzvám, tedy uvědomovat si vzájemnou provázanost se vším a všemi, se stává atributem podivínů, ezo‑lidí a ekologických aktivistů.

Závěr číslo šest: Bez ohledu na zřejmé a hluboké zákonitosti fungování světa bude nutné vážit slova. Musíme se ptát, jak, komu a v jakém kontextu příběh provázanosti vyprávět, aby nás lidi mohl propojit se společnou vizí. Moudrost, soubytí a provázanost musejí být prezentovány v různých variantách.

Univerzální myšlenka

Zavřete oči a oddejte se snu. Zdá se vám, jak letíte nad zemí. Plní energie, radosti z pohybu, plynete v bezstarostném a bezpečném zázraku létání. Letíte nad mořem, skoro se ho můžete rukou dotknout. Skrze průzračnou vodu vidíte bohatost života oceánu ve všech jeho barvách a tvarech.

Vidíte vyskakovat delfíny, nadechovat se velryby s jejich mláďaty, vidíte napěněné vlny a horizont s mraky naší modré planety. Letíte nad hlubokými zelenými lesy, vidíte opice a barevné ptáky v korunách stromů, cítíte vůně všech elementů země.

Cítíte se šťastní, volní, bezstarostní. V pozadí všech vjemů se do vás vlévá i pocit vděčnosti, že tu můžete být, a také dojetí nad tou krásou. Chvílemi zapomínáte na to, kdo jste vy a co je zbytek světa. Jako by se v tom opojení stírala hranice mezi vámi a tím, co vnímáte.

Najednou se objeví nový prožitek, o kterém už jste ale dávno tušili. Ano, už to víte, je to teď tak jasné: žádná hranice není, není já a oni a to. Najednou zažíváte, že od nepaměti to bylo pomyslné „my“. Jste opojení, nejraději byste tu novinu řekli všem, zakřičeli ji v naději, že se zvuk rozlije po povrchu celé planety.

Když vtom se obraz změní. Vaše ruka se v letu dotýká mastné vody znečištěné ropou, ruce narážejí do plastových lahví, mezi kterými rozpoznáváte mrtvé delfíny a ryby. Lesy se náhle mění ve vyprahlé pláně plné továren a nekončících ohrad krav. Modrý horizont se mění v temnou šeď měst, ze kterých se valí dusivý kouř.

Dojetí přechází v usedavý pláč. Radost a opojení se mění v překvapení, strach a pocity viny. Tak, jak jste před chvílí náhle pochopili opojnou smysluplnou provázanost, stejně náhle jste si uvědomili odpovědnost. Letíte dál nad zemí, kde se zkáza snoubí s krásou a nadějí. Intuitivně přistáváte uprostřed hlubokého lesa, u průzračně modré studánky. Stále pohnuti smutkem, strachem a obavami usedáte do měkkého mechu.

Obraz se náhle mění. Měkký mech se stává náručí muže a ženy, kteří společně drží své dítě. Strach se rozpouští v pocitu známého. Oba vás drží a s láskou se na vás dívají. S překvapením zvednete hlavu. Mami? Tati? Tvář rodičů nepoznáváte, ale někde v hloubi duše cítíte, že jsou to rodiče. Uvědomujete si, že by to mohli být rodiče kohokoli, všech lidí, vlastně všech živých tvorů. Prostě to tak cítíte a nepochybujete. Začínáte usedavě plakat. Snažíte se vysvětlit, že jste nevěděli, co my lidi děláme.

Oba vás hladí po vlasech, v jejich očích je soucit, něha, pochopení. Žena k vám promluví: „Vše je v pořádku, nemohlo tě napadnout, k čemu to povede. Nikdo jsme to nevěděli. Důležité je, že teď už to víš. Nemusíš se ohlížet a litovat. Nemusíš se bát. Jen zůstaň ve spojení se vším a všemi. Můžeš si vybrat, co uděláš, aby to bylo dobré pro tebe, ostatní a celou planetu. Udělej něco, z čeho ti bude dobře, co tě propojí se světem. Teď je ten čas a jsme v tom všichni.“

Už jen cítíte, jak vás pokládají do měkkého mechu. Otvíráte oči. Cítíte, že jste proměnění.

Dělám, co můžu

Univerzální kampaň by zkrátka měla jít za všechny racionální rozpory a eliminovat zmatenost způsobenou vzděláním v podobě informací bez moudrosti. Neměla by rozporovat, poučovat a argumentovat. Spíš každému potvrdit, že to, jak se cítí a reaguje na měnící se svět, je součástí jeho jedinečnosti a adaptace na změnu.

Lidé by měli cítit možnost svobodné volby zaujmout stanovisko, třeba se ani nechtít měnit, a přesto neztratit kontakt se svými základními potřebami sounáležitosti, starosti o druhé, péče o své bezprostřední a širší prostředí, ve kterém žijí.

Taková kampaň musí zprostředkovat vhled. Náhlé uvědomění si souvislostí, které jde za slova. Odborníci z řad přírodovědců a ekologů už pak nemusí strašit, ale spíše nabízet, co můžeme my všichni dělat, a to také v kontextu toho, co každý může. Je to, jako když kupujeme dárky pod stromeček pro děti z dětských domovů. Prostě jen vyberete to, na co v daný moment máte a co vám dává smysl.

Asi si položíme otázku, jestli to bude stačit. Musím vám odpovědět, že nevím, a vlastně je mi to jedno. Nelpěme na podobě světa, kterou chceme zachovat, jen na tom, že každá naše akce by měla vyjadřovat naši propojenost se vším, co je kolem nás.

Dnes ráno jsem šel pěšky do práce. Bylo by tak snadné a pohodlné jet autem. Prošel jsem kolem něj a vykročil do vlahého rána na čtyřkilometrovou procházku. Nemusel jsem, a právě to mi přidalo radost a hrdost do kroku. Najednou jsem byl součástí něčeho většího, než je jen moje pohodlí.

Možná je to málo. No a co. Svět se stále mění a já nelpím na výsledku. Chci jen pro tuto chvíli udělat správnou věc: pro planetu, děti, pro lidi na druhé straně Země a taky pro sebe. Chci být v tuto chvíli malinko lepší, než bych mohl být. Dělám, co můžu, bez ohledu na to, co bude dál. Jsem tady a teď, zástupce jednoho biologického druhu na této planetě. Kráčím krajinou a v tuto chvíli na úkor nikoho dalšího.

Články k poslechu

Bójka v moři nejistot

Zvládneme víc, když cítíme v zádech podporu. Jak vypadá ta vaše?

8 min

Nulová naděje

Dokud jsme naživu, máme naději. Odkud se ale bere?

11 min

Falešná svoboda

Některé věci v životě jsou dané. Odmítat je můžeme jen za cenu osamění v paralelní …

10 min

Jak dobíjet baterie za pochodu

Odpočinek potřebujeme nejvíc tehdy, když na něj nemáme čas.

16 min

Vztahové konto

Jak často máte pocit, že dáváte víc, než dostáváte? Nevyvážené vztahy nám škodí.

15 min

20. 12. 2021

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.