Mýty o sebevraždě

Jestliže smrt patří mezi tabuizovaná témata, o sebevraždě to platí dvojnásob. A protože se nikomu nechce kousnout do hořkokyselého jablka, vytvořila se kolem této problematiky celá soustava mýtů, které jsou ve svých důsledcích pro ohrožené osoby zcela destruktivní. Dovolte mi uvést čtyři, které je možné považovat za nejzhoubnější.

Mýtus č. 1: Člověk, který o sebevraždě mluví, si nikdy nic neudělá. Není pravda!

Člověk, který tímto způsobem signalizuje své úmysly, v 60 % něco sebeohrožujícího podnikne. Může to být jen demonstrace, která však také může vyjít.

Mýtus č. 2: Mluvit s ohroženým jedincem o jeho sebevražedných úmyslech znamená uspíšit je. Není pravda!

Rozhovor o plánované sebevraždě pomáhá otevřít postiženému perspektivy, o nichž sám, uzavřený v zaškrcující spirále sebedestruktivních úvah, nebude uvažovat. Nepředpojaté přijetí člověka, který má pocit, že se dostal do slepé uličky, dokáže tuto uličku zprůchodnit.

Smutná mapa

14. září 2021

Emoce a Já: Moudrost soucitu k sobě a k druhým (přednáška)

Jan Benda

Sebevražd je na Moravě méně než v Čechách, přibývá jich směrem od Prahy k západním, severozápadním a severním hranicím republiky. Nejnižší sebevražednost mužů byla zjištěna v okresech Pelhřimov, Benešov, Jihlava, Třebíč a Kolín, nejvyšší naopak v okresech Sokolov, Semily, Most a Cheb. U žen jsou minima v okresech Blansko, Jihlava, Opava, Třebíč a maxima v okresech Cheb, Most, Svitavy, Prachatice a Plzeň.

Mýtus č. 3: Když to jednou zkusil, příště si to již rozmyslí. Není pravda!

Jestliže jednou člověk vykročil za tabuizovanou hranici směrem do nebytí, udělá příští krok mnohem snáze. Více než 20 % pacientů, kteří se o sebevraždu pokusili, zopakuje svůj pokus do jednoho roku. Napodruhé třeba úspěšně.

Mýtus č. 4: Když se jednou pro sebevraždu rozhodl, normální člověk (míněno „nepsychiatr“) mu to nerozmluví. Není pravda!

V psychoterapeutické situaci, a tou presuicidální problematika pro kohokoli z pomáhajících skutečně je v plném významu tohoto pojmu, je nosným prvkem autentický vztah člověka k člověku, nikoli psychoterapeutické techniky a fígle.

Kdokoli, komu na zoufalém člověku záleží, může navrhnout jakousi „antisuicidální smlouvu“: jednoznačný slib, že ohrožený člověk nepodnikne nic proti svému životu, ať již způsobem jasného sebevražedného jednání, nebo ve stylu ruské rulety (řízení v opilosti, „zapomínání“ brát pravidelně léky, atd.) do doby, než… Zde je řada možností, počínaje vyřešením stresové situace a konče pevně stanoveným termínem. Nejpraktičtějším cílem však je vyhledání odborné pomoci.

Měl jsem štěstí

Každý máme svůj hřbitov. Tam odcházejí naši vyslanci tohoto světa, my zatím zůstáváme. Léta nás naučí smíření s touto neodvolatelnou pravdou.

Hroby sebevrahů jsou něco jako otevřená rána, nedotažené dílo, nesplacený dluh. Měl jsem v životě štěstí a navzdory riziku mé profese psychiatra nemám těchto hrobů zas tolik. Ale o všech velmi dobře vím. Od toho prvního před téměř půlstoletím, kdy se pacientce podařilo vylomit mříže v oknech ve druhém patře, až po ten poslední před třemi roky.

Nejsem přecitlivělý, život mě naučil, ale všechno jako by to bylo dneska. A proto si myslím, že je lepší nechat se třikrát nachytat planým poplachem, než jednou přehlédnout i nejasné indicie hrozícího nebezpečí.