Přečíst si horoskop nebo učené pojednání o parazitech, józe, raw stravě či ženských skupinách je dnes už běžná věc nejen v každém pořádném bulváru a časopise pro ženy, ale i v relaxačních přílohách seriózních periodik – jak tištěných, tak internetových. Z temných vod esoterického undergroundu, kde probleskuje záření orgonitů, krystalů a roztočených čaker, vystupují do proudu hlavního jako mnoho jiných věcí i tyto všemožné systémy. Proč jsou pro tolik lidí tak přitažlivé?

New Age už není výsadou vlasatých, dredatých hipíků a několika pro okolí pošahaných esoteriků. Tento fakt je sám o sobě zajímavý, pro dnešek z něj ovšem vypreparuji jen jeho malou část: systémy. Říkejme jim osobní systémy, protože se zaměřují na osobnost a její vztahy s okolím. 

A je to tady zas. „Vždyť to je jasné,“ říkám, „uděláme to takhle.“ – „Jasné je to jen pro tebe,“ reaguje (zdá se mi snad, že trochu podrážděně?) ona. „Ty jsi manifestor, ty si to prostě vymyslíš a uděláš, my generátoři to máme jinak.“

Za uvedené termíny si můžete dosadit: ty jsi čtyřka, já jednička, ty jsi vodnář, já štír, kůň, krysa, opice atd. Variant je dosti – máme tu kalendář mayský, keltský, čínský, numerologii, astrologii, human design, enneagram a určitě mnohé další systémy. 

Co ti to dává

Upřímně musím přiznat, že jsem do žádného z nich nepronikl do hloubky, povšechné informace mám o klasickém horoskopu. Také mi zde nejde o zkoumání nějakého konkrétního systému, ale o to, co o nás vypovídá zájem o něj, co tyto systémy symbolizují, naplňují, zastupují.

Protože mne to zajímalo, ptal jsem se přímo v bezprostředním okolí. Nutno poznamenat, že to byly ženy. Co ti to dává, proč tomu tak věříš? Dostal jsem zhruba takovou odpověď: „… ukazuje mi to věci, které bych si sama jen těžko uvědomila, a dokážu je lépe uchopit, pojmenovat. Některé mé chování, reakce jsem dřív nechápala, teď (když vím, že jsem generátor, čtyřka, váha, koza atd.) už to chápu, dává mi to smysl.“ 

Každý systém má tendenci vysvětlovat realitu.  Ať už osobní, či celkovou. 

Ano, mně to také – tato odpověď – dává smysl. Dokážu si představit, že hlubší znalost svého horoskopu, enneagramu, human designu a podobně může přinést někdy docela zajímavý aha pocit: tak takhle to je, proto to tak mám. A tedy třeba i nahlédnutí, prohlédnutí určitého vzorce vlastního chování, reagování, jeho zvědomění. Což je koneckonců nezbytný předpoklad pro jakoukoli změnu, posun. 

V tomto skutečně vidím možný přínos. Dává to smysl. A právě ten – či spíše pocit smyslu – je dalším důležitým faktorem. Možná pro ty, kteří se o systémy zajímají (nebo jimi přímo žijí), je to faktor podstatný. Každý systém má tendenci vysvětlovat realitu.  Ať už osobní, či celkovou. Snaží se ten neustále měnící, neuchopitelný proces zvaný život, zvaný já, uchopit, zachytit do zdánlivě zřetelných, jasných, v podstatě stabilních a pochopitelných vzorců, matic. 

Stává se jakousi mapou v bludišti světa a vlastní hlavy, prožívání, duše, mysli. Takovou roli plní i systémy, které mají tendenci vysvětlovat – ani ne tak naše osobní prožívání a vztahování vůči ostatním, ale hlavně svět, realitu jako takovou: náboženství. Snaží se nám, či spíše my se skrze ně snažíme zajistit si pocit bezpečí a srozumitelnosti uprostřed chaosu, kterým by život bez vysvětlení, bez značek a bez návodů byl. 

O něco se opřít

Do jisté míry tradiční náboženství ztrácejí v našich krajích už dlouhá léta na významu, aby se na jeho místě vyrojily zástupy jejich různých kombinací, výcuců, nových výtvorů, patvarů – až se naplňuje heslo uvedené na jednom z buddhistických chrámů: 100 mnichů, 100 náboženství. Naše pře‑zaměření na sebe sama pak vede i k většímu zájmu o systémy, ve kterých jsme v centru právě my, naše prožívání a naše vztahy s druhými. Protože i my, většina z nás (i když emancipovaní individualističtí postmoderní lidé), potřebujeme nějakou jistotu, o něco se vnitřně opřít, nějak se v sobě, v ostatních a ve světě vyznat. 

Jen to konstatuji. Nemůžu tvrdit, že tyto systémy nefungují, ani že fungují. Spíš mi přijde, že vždycky „nějak“ fungují, skoro vždy „něco“ sedí. A něco zas bývá trochu či úplně mimo. Což jejich zastánci vysvětlují, že to proto, že to není tak jednoduché – ještě musím počítat s ascendentem, postavením Měsíce apod. Pokaždé mi přijde úsměvné, jak vypichují věci, které skutečně či třeba jen zdánlivě odpovídají, a naopak bagatelizují, odmítají a komplikovaností systémů vysvětlují, když je něco kompletně jinak.

V žádném případě osobní systémy nezavrhuji ani nehaním, což mi nebrání udělat si z nich někdy legraci.

Potřeba jistoty, kompasu, kterému můžeme věřit, který nám dává smysl, je silná. Otázka, zda kompas skutečně ukazuje na sever, zda mapa místo našeho kraje neukazuje amazonský prales, se považuje za nevítanou, osobně útočnou, za svatokrádežnou. Na naši víru není radno sahat, není radno ji zpochybňovat! 

Jak nezabloudit

Každý z těchto systémů zákonitě určitým způsobem ohraničuje, zužuje pohled na osobní a vztahovou realitu. Stává se pak, že se jejich zastánci dívají na své prožívání, na vztahy a na druhé lidi optikou toho jednoho konkrétního. Často zde funguje i princip sebenaplňujícího proroctví a výkladu, popisu, interpretace prožívání způsobem, aby do systému zapadal. Toto se dá vnímat jako reálné riziko přílišného zaujetí jakýmkoli z osobních systémů. Stejně jako u fanatické, nekritické víry v jakékoli náboženství.

Snad zaznamenání hodným faktem je, že hlubší zájemci – ti, kteří v některém či zrovna více systémech „frčí“ – se často rekrutují v oněch zmíněných esoterických či alternativně laděných kruzích. A že jsou to častěji ženy. Čím to je? Napadá mě, že možná duchovní hledači (kteří stále hledají něco vyššího, hlubšího, vznešenějšího, čistšího, stále na sobě nějak pracují, zdokonalují se) více než ostatní (kteří se tak neřeší) trpí pocitem vnitřní nejistoty. A tyto systémy jistotu právě v určitých ohledech nabízejí. A proč ženy? Snad že jsou z Venuše, a muži z Marsu.  

V žádném případě osobní systémy nezavrhuji ani nehaním, což mi nebrání udělat si z nich někdy legraci, když vidím někoho do nich příliš zahleděného. To, že nám některým naplňují či pomáhají naplňovat potřebu jistoty a usnadňují orientaci v sobě a ve vztazích, je v naprosto v pořádku. Do té míry, když chápeme, že se jedná jen o přibližné mapy, návrhy, osnovy a že realita našeho prožívání je stejně naprosto jedinečná. Neuchopitelná.

Vztah vyžaduje naši schopnost pozorně vnímat prostor mezi čtyřma očima a dvěma srdci: Cesta z partnerské krize