Na stopě nemoci

Psychosomatika totiž nedělá nic jiného, než že hledá  vazby mezi fyzickým symptomem a emocemi, mezi stavem těla a stavem duše. Existují léčebné systémy, které tyto dva aspekty nikdy neoddělily, a tam s čistou dedukcí „po našem“ právě proto dost často pohoříte. Ale tady ne.

Tak se pojďme podívat, v čem by nám mohli mistři dedukce Sherlock Holmes a krotitel „malých šedých buněk“ Hercule Poirot pomoci, pokud chceme proniknout hlouběji do tajemství psychosomatiky a vytěžit z ní maximum pro sebe.

Jak prosté!

Každý, kdo byl alespoň jednou bez varování konfrontován s prvotní diagnózou psychosomaticky zaměřeného terapeuta, většinou dospěje k dost zklamanému konstatování, že něco takto obecného mu přece nemůže pomoci. Záda bolí kvůli tomu, že jsem si moc naložil, brýle mám, protože věci nechci vidět, a kašlu, protože potřebuji něco říct?! No to tedy rozhodně potřebuji, a sice to, že tohle mi ale vážně nepomůže, děkuji pěkně, raději si zajdu sám do lékárny.

Reakce na první pohled přirozená, neboť mám-li problém, tak ho chci vyřešit, a ne poslouchat nějaká obecná moudra. A přesně tady můžeme naskočit na vlnu naší detektivní analogie. Protože pátrání po příčině našeho zdravotního problému a pátrání po zločinci toho má společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Výše zmíněné konstatování, že nic tak obecného mi nepomůže, bychom mohli přirovnat k situaci, kdy expert přivolaný na místo činu zkonstatuje, že dotyčný zemřel násilnou smrtí, bylo mu asi 40 let a podle oblečení to vypadá, že šel zrovna do práce. Pokud by policista opáčil, že to tedy pěkně děkuje, ale to vidí taky, a že do práce chodí každý den tisíce lidí, které nikdo nezabije, daleko se vyšetřování nedostane.

A stejně jako je vyšetřování zločinu komplexní proces, kde na sebe jednotlivé kroky musejí navazovat, přestože občas vedou do slepé uličky, tak stejně musí postupovat i řešení zdravotního problému. Protože žádný zločin nezačal ve chvíli, kdy byl spáchán, ale daleko dříve. Ani nemoc nezačala tou chvílí, kdy se objevil symptom. A stejně jako u zločinu může být cesta od symptomu k původní příčině poměrně klikatá. Takže jak na to?

Konstatování zjevného

Prvním krokem musí vždycky být ohledání „místa činu“. V našem případě symptomu. Nebo spíš symptomů, protože tělo je poměrně složitý celek a málokdy se stane, že by se problém projevil skutečně jen na jednom místě. Spíš je to tak, že ty ostatní věci nevnímáme nebo je s daným problémem nijak nespojujeme (třeba i proto, že už odezněly).

Začneme tedy naprosto jednoduchým konstatováním toho, co se nám skutečně děje. Ne toho, jak si věci interpretujeme. Když vyloučíme naše domněnky a rádoby odborné interpretace, zůstane nám třeba toto: „Pokaždé, když se předkloním, mě prudce píchne v bedrech, nemůžu se pak chvíli narovnat, jako bych byl zlomený.“

Jde o dost explicitnější popis než „myslím, že se mi vrátil zánět ledvin, který jsem měl vloni“. Čím jednodušší a doslovnější popis, tím lépe.

• Co vám bolest připomíná?
  
• Jak byste ji popsali – jaká je?
  
• Nějaké asociace nebo vzpomínky?
  
• Jak se skutečně cítíte, pokud máte pojmenovat pocity, které ve vás nemoc nebo symptom vzbuzuje?
  

Čím víc informací shromáždíte, tím lépe se vám bude postupovat dál.

Po stopách

Proto jsme tak důkladně ohledávali místo činu. Protože žádná informace není příliš malá nebo zbytečná, každá nás totiž může dovést blíž k cíli. Ať už to je zlomená zápalka v kapse oběti, nebo to, že vás posledních 14 dní vždy píchne v koleni na prahu do sklepa. Každá informace je stopa, kterou se vyplatí sledovat. Některé mohou vést do slepé uličky, některé vám naopak odkryjí něco zásadního, co ale s daným problémem až tak nesouvisí (bude se vám to ovšem hodit jindy a jinak).

Čistě prakticky je zde místo na konvenční lékařské vyšetření, protože opravdu pomůže, když zjistíte, že máte někde zánět, vřed nebo jste chudokrevní. Má-li být psychosomatický postup úspěšný, potřebujete co nejvíc co nejpřesnějších informací o tom, co se v těle děje.

Sledovat lze ovšem i nefyzické stopy – a je to velmi žádoucí, ba nezbytné, protože emoce a pocity jsou zde dost zásadní. Tady se totiž dostáváme k podstatě psychosomatiky: propojení fyzického a psychického prožitku.

Jak na to? Pokud nemáte terapeuta, který by vás vedl, nebo nedisponujete příslušnou literaturou, která by vám osvětlila základní psycho-somatické vztahy, můžete to klidně zkusit i sami.

• Zkoncentrujte se na určitý symptom (třeba bolest v zádech) a nechte myšlenky a pocity volně ubíhat a jen je pozorujte.
  
• Objeví-li se nějaký pocit, prožitek, pokuste se jej pojmenovat, definovat. Je to strach, smutek, frustrace, zklamání…?
  

Ve skutečnosti není tak moc na výběr – základních pocitů není mnoho, mnoho je jejich různých nuancí. Dejme tomu, že pocítíte strach. Vydejte se po jeho stopách a pokládejte sami sobě otázky.

• Už jste takový strach někdy cítili?
  
• V jaké souvislosti?
  
• Připomíná vám něco…?
  

Teď jste detektiv, musíte se ptát, protože sledujete stopu.

Domeček z karet

Takže máte spoustu materiálu. Fakta, stopy, pocity… Jak poznat, co má skutečně cenu, a co je balast, který momentálně nepotřebujete? Toho balastu nebude málo: potřebujete totiž zjistit, co se děje vám a právě jen vám, nikoliv to, co vás naučili nebo co jste si na sebe ušili sami. Potřebujte jít hlouběji. Potřebujete vědět, které věci dávají smysl a které visí ve vzduchoprázdnu.

A tady se pohybujete na dost tenkém ledě, protože pokud to uděláte opravdu upřímně a nebudete si lhát do kapsy, občas se dozvíte něco, co jste fakt nechtěli vědět. Nic obludného nebo strašidelného. Spíš uvidíte dost jasně, kde sabotujete sami sebe, kde si ubližujete, přestože to po vás nikdo nechce.

To, co hledáte, jsou vazby mezi vaším fyzickým stavem a emocemi. Ale musejí dávat smysl. Dejme tomu, že se každé pondělí budíte s bolestí hlavy. První logickou příčinou by tedy bylo to, co v pondělí musíte. Jenže dává to smysl i dál? Co když máte svoji práci opravdu rádi (což je podpořeno i tím, že cestou do práce vás bolest přejde a pak se už neobjeví až do pondělního rána). Ale co když máte práci rádi ne kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že děláte něco, co vám zvedá sebevědomí? Pak už by bolest mohla klidně ukazovat na podvědomý strach ze selhání.

Už nehledáme, teď vyprávíme příběh naší nemoci. Kde se ta bolest narodila a čím a kudy prošla, než se začala manifestovat na fyzické úrovni. Co nám to způsobilo a co se nám dělo. 

Možností a kombinací je mnoho, a právě proto potřebujete (nebo terapeut potřebuje) mnoho informací, a to i takových, které s problémem zdánlivě nesouvisejí. Možná jste na základce psali každé pondělí písemku a vašim rodičům na známkách skutečně záleželo…

Hercule Poirot v této fázi často staví domečky z karet. Připomínají mu, že i ta nejkrásnější hypotéza se může v jistou chvíli zhroutit, protože do ní něco nezapadá. Že pokud vás to odradí, nebo dokonce urazí, nejste připraveni. Případně že pokud začnete fixlovat, hledat snazší cestu nebo si jednotlivosti přizpůsobovat tak, aby vám to vyšlo, tak jen plýtváte energií.

Protože tady nejde o vás – jde o výsledek. Nejde o to, aby o vás psali jako o skvělém detektivovi nebo abyste někoho zatkli v co nejkratším čase. Jde o to, aby pachatel nezůstal na svobodě.

Rekonstrukce

Už to vidíte, že ano? Ten propletenec začíná dávat smysl, začíná se rýsovat jistý vzorec. No výborně. Tak si to celé projdeme ještě jednou. Už nehledáme, teď vyprávíme příběh naší nemoci. Kde se ta bolest narodila a čím a kudy prošla, než se začala manifestovat na fyzické úrovni. Co nám to způsobilo a co se nám dělo. Vyprávíme svůj příběh očima bolesti, kterou cítíme.

V některých případech se může stát, že v této fázi skutečně nastane fyzická úleva a symptomy začnou ustupovat. Záleží hodně na tom, jak hluboko jsme šli a jestli jsme si dovolili objevené věci skutečně prožít a emocionálně zakusit.

Častější ovšem je, že se dostaví částečná úleva, vhled, pochopení, ale bez výrazného efektu na symptom. Ne proto, že jste něco udělali „špatně“, ale daleko spíš proto, že stejně tak, jako se symptom rozvíjel dlouho, i uzdravení bude chtít čas. A nejen čas, ale hlavně změnu.

Pokud jste šli po příčině skutečně upřímně a „nefalšovali data“, máte v této fázi vcelku dost informací o tom, kde v životě jdete proti sobě, kde potlačujete své skutečné pocity, co vám opravdu vadí, kde si škodíte…

Je to vlastně stejné, jako když vám lékař řekne, že máte přestat kouřit a víc se hýbat. Pokud budete tuto informaci ignorovat a dál pokračovat ve stejném režimu jako dosud, problém nezmizí nebo se vrátí, případně se projeví jinak a jinde.

To je hlavní důvod toho, proč psychosomatika tak často „selže“. Protože máme pocit, že tak radikální změna prostě není možná. Nějaké pocity a stavy přece zvládneme překonat, kdežto hypotéka se sama nezaplatí! Ale to už není vina psychosomatiky.