K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Nadělme si naději

Když umíme konat z vnitřního přesvědčení, bez ohledu na okamžitý výsledek, máme naději.

Monika Hodáčová

Monika Hodáčová

17. 12. 2015

Pomalu nastává čas pohádek. Všichni známe jejich zdánlivě prosté poselství o tom, že dobro se vyplácí a vítězí nad zlem. Že láska má kouzelnou moc a že největší hrdina není ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo koná navzdory svému strachu. Ten, kdo věří, že to má smysl. Škoda, že časem se necháme přesvědčit, že je to „jen pohádka“, že ten opravdový život se řídí úplně jinými pravidly. A věří-li snad někdo v hloubi duše dál, je často překřičen hlasitým davem.

V posledních měsících jako by se to dobré okolo nás pomalu vytrácelo, jako bychom ho nechtěli vidět ani slyšet. A mnozí z nás by si letos pod stromeček možná ze všeho nejvíce přáli klid. Klid, na jehož vlně jsme se nechali dlouho kolébat iluzí, že náš svět je poměrně bezpečný a jistý.

Tato iluze se nám ale během pár měsíců proměnila ve strach. Najednou se bojíme o naše jistoty, o budoucnost a možná i o život. Jak ale víme z pohádek, strach není dobrý rádce a nenávist zatemňuje mysl.

A tak raději přemýšlejme. Nenaslouchejme jen jedné straně, ale i těm dalším. Hledejme – když ne pravdu, tak alespoň cestu, která nás k pravdě povede. A nezapomeňme, že do pekla vede cesta přímo. Nemusíme čekat, až se stane něco velkého, až nás někdo zachrání.

Časem bychom mohli zjistit, že se vlastně nic tak hrozného nestalo, ale náš čas v obavách pročekaný je nenávratně pryč. A i pokud se některé naše obavy naplní, realita je většinou o hodně jiná, než jak jsme si představovali, a čas strávený ve strachu nám příliš energie na zvládání překážek nedodá.

Náš každodenní život si tvoříme sami svým tvořivým přístupem k němu, svým postojem. A je-li za tímto postojem naděje jako symbol víry v život jako takový, v hodnotu života mého i druhých, v dobro, v pohádky, které mají pořád stejnou platnost, pak bude naše každodenní rozhodování mnohem snazší. Pak dokážeme stále odkrývat kouzlo života, i když dokáže být těžký, a nepodlehneme panice ani tváří v tvář našemu strachu.

Naděje je postoj

Mnoho velkých postav dějin, myslitelů i umělců, dělalo „jen“ to, co považovali za správné, aniž by se ve svém životě dočkali ocenění či uznání. Prostě nemohli jinak. Stejně jako to dělá mnoho rodičů či dalších nenápadných lidí, o kterých se nikde nedočteme. Pokud se však dobře rozhlédneme a budeme pozornější, určitě takové najdeme i okolo sebe.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Sama se snažím takové vyhledávat už proto, že sama sebe za hrdinu rozhodně nepovažuji. Před pár dny jsem před svým nejmladším synem prohodila, že kdyby byli všichni jako já, tak asi žádnou válku nevyhrajeme. Nečekala jsem odpověď, ale přišla okamžitě: „Kdyby byli všichni jako ty, tak by žádné války nebyly.“

Nevím, jestli to stačí. Nezbývá, než se stále ptát sám sebe: Co mohu já udělat v chaosu současného světa? Přistoupím k životu se strachem, nebo s nadějí? Co budu předávat dál? A při hledání odpovědí si stále připomínat, že náš život netvoří ani tak velké události jako spíš ty malé.

Tak jako kvalitní vztah nezajistí luxusní dovolená či nákladné dárky, ale každodenní prožitky a zdánlivé drobnosti, tak i kvalitní život může vytvořit jen nekončící řada maličkostí, o kterých rozhodujeme my sami. Tím, co se nám honí v hlavě, to co následně ukládáme do slov, do výrazu tváře, do všech drobností, které děláme, a které jako puzzle skládají skutečný obraz nás samých.

A tak, ať již slavíte Vánoce tradičně, netradičně nebo je neslavíte vůbec, zkuste si nadělit naději. A podělte se o ni i s lidmi kolem vás, protože…

  • Naděje není o laciném optimismu, o neustálém úsměvu na tváři ani o splněných snech, ale o víře v nejširším slova smyslu.
  • Naděje probouzí touhu, pomáhá překonávat překážky, dává nám sílu. Je to životní postoj.
  • Naděje mění naše způsoby jednání.
  • Naději nám nemůže nikdo dát, musí vycházet z nás samých, z našeho vnitřního přesvědčení, že konáme správně, bez ohledu na okamžitý výsledek.

A nezapomeňte na pohádky. Moudrost v nich ukrytá je velmi podobná na celém světě, a tak bych se ráda nakonec podělila o jednu indiánskou:

Starý Indián vyprávěl vnukovi o věčném boji dvou vlků v nás. Jeden se jmenuje Zlo a nese v sobě hněv, závist, žárlivost, smutek, chtivost, aroganci, lež, pýchu. Druhý se jmenuje Dobro a v něm najdeme radost, mír, lásku, naději, vyrovnanost, pokoru, laskavost, velkorasost, soucit a víru. Chlapec se zamyslel a ptal se starce: „Řekni mi, prosím, který z vlků vyhraje?“ A moudrý Indián odpověděl: „Ten, kterého víc krmíš.“

Diskuse 0